Ve službách ženy: Ulrich von Lichtenstein si pro lásku usekl prst

Ulrich von Lichtenstein se narodil okolo roku 1200 do rodiny významných štýrských ministeriálů. Během svého života zastával důležité dvorské úřady a jako štýrský diplomat nechyběl v roce 1252 na svatbě Přemysla Otakara II. s Markétou Babenberskou. Českého krále, jenž svatbou získal moc v rakouských zemích, všemožně podporoval. V roce 1268 se sice kvůli zcizení královských hradů na čas dostal vězení, ale po svém propuštění působil politicky až do své smrti roku 1275 nadále ve Štýrsku.

Pěvcem lásky

Ulrich však vstoupil do dějin ani ne tak diplomatickou činností, ale svým neobyčejným dílem. Byl skvělým básníkem, takzvaným minnesängrem, tedy pěvcem lásky, a podle všeho také vynikajícím turnajníkem. Zanechal po sobě dvě díla, jejichž název napovídá, jaké ideji přikládal ve svém životě hlavní úlohu: Frauendienst alias Služba ženám a Frauenbuch čili Kniha žen.

Zatímco Frauenbuch je psána ve formě dialogu a řeší otázky dvorské lásky, Frauendienst popisuje cestu rytíře, který zasvětil svůj život službě vyvolené dámě. Je zajímavá nejen svým obsahem a pojetím, jež nezapře překvapivý ironicko-komický ráz a autorův skrytý smysl pro humor, ale také svou formou. Ulrich ji píše v první osobě, jakoby byl hlavním hrdinou on sám. Na Frauendienst lze tedy nahlížet jako na jakousi autobiografii samotného tvůrce.  

Narozen rytířem

„Bůh nestvořil nic tak dobrého jako dobrou ženu“, začíná slavná skladba Frauendienst. V kontextu následujícího děje však působí tato věta poněkud komicky. Ulrich byl už coby dvanáctiletý chlapec poslán na vychování na dvůr cizího šlechtice, do jehož manželky se ihned zamiloval. Svou lásku dával najevo nejen květinami, jež pro svou vyvolenou vytrvale trhal, ale také poněkud zvláštními činy: například pil vodu, v níž si umyla ruce… 

Poté ho otec „přesunul“ na dvůr istrijského markraběte Jindřicha IV., kde mladík pobyl celkem čtyři roky až do svých devatenácti let. Tam získal rytířské vychování i vzdělání. Při svatbě Anežky, dcery Leopolda VI. Rakouského s knížetem Abrechtem I. Saským v roce 1222 jej nakonec pasovali na rytíře. Při slavnostech se svatbou spojených, při nichž se konaly různé turnaje a klání, spatřil po delší době svou vyvolenou, na niž ostatně, jak důrazně zmiňuje, celou dobu myslel. Umínil si, že jí bude sloužit jako pravý rytíř.   

Nápadník s křivými ústy

Nejprve však přemluví svou tetu, aby mu dělala poselkyni s jeho vyvolenou, jejíž jméno čtenáři nikde neprozradí. Jejím prostřednictvím ujistí dámu o své horoucí lásce a zároveň jí předá první báseň, kterou pro ni složil. Dámě se sice báseň líbí, avšak o žádné ujištění nestojí. Ulricha, kterého znala jako dítě, odmítá. Mimo jiné jí vadí jeho ošklivá, pokřivená ústa. Ulrich je zprávou pochopitelně zdrcen, nicméně se nehodlá vzdát. Vyhledá doktora a podstoupí, dnes bychom řekli, operaci. Doufá, že svým utrpením vyvolá u své dámy soucit.    

Jeho ústa už vypadají jako u jiných mužů, zpravila poté poselkyně dámu a předá další báseň. Ačkoliv dáma vcelku pochopitelně nepovažuje takové jednání za moudré, svolí ke krátké promluvě se svým oddaným ctitelem. Šťastný Ulrich spěchá za svou paní, avšak stane se něco hrozného. Ztratí schopnost mluvit. Stojí před dámou svého srdce, a ačkoliv se snaží, není schopen slova. Síla lásky mu zavázala oříznutou pusu, nemůže pohnout ani jazykem, natož aby pohnul zatvrzelou dámu k soucitu. Ona ho naopak žádá, aby ji nechal na pokoji. „Držte už ústa. Jste příliš dítětem a slepý, abyste měl takové povýšenecké manýry. Pokud jste při smyslech, odjeďte ode mne, toť má rada. Nechte mne, mrzký muži!“

Ale ani příkré odmítnutí z očí do očí nezlomí Ulrichovu chuť sloužit vyvolené dámě. Naopak. Rozhodne se šířit slávu jejího jména v turnajích.  

Bez prstu  

Ulrich se projeví jako výborný turnajník. Pro čest své vyvolené paní láme o své protivníky jedno kopí za druhým. Poráží téměř každého, kdo s ním změří své síly. Při jednom klání však málem přijde o prst. 

Mezitím ho opustila jeho věrná poselkyně. Brzy se mu podaří najít jiného poslíčka, kterého ihned pošle za svou paní. S novou básní a se zprávou, že kvůli ní ztratil prst. „Ale ztrátu i zisk budu vždy pro vás nést s radostí i žalem.“ Nový posel však pochodí stejně jako jeho předchůdkyně: neúspěšně.

Navíc při dalším setkání s poslem dáma Ulricha nařkne ze lži. Zjistila si totiž, že prst je jen lehce poraněn a nikoliv ztracen. Ulrich musí vše rychle napravit. Poprosí svého dobrého známého rytíře Ulricha von Hasendorfa, ať mu prst usekne. Rytířská čest si žádá vyhovět i netypickému přání, přítel tedy prst usekne a Ulrich ho ihned pošle (prst, ne přítele) společně s malou knížku básní své vyvolené jako důkaz neutuchající lásky.

Dáma prst přijme s poznámkou o Ulrichově stupiditě a na jeho vzkaz, že se narodil, jen aby ji sloužil do konce života, sarkasticky odpoví: „Mohl by lépe sloužit paním, kdyby stále měl svůj prst.“ Nicméně, to, že dáma prst přijala, je pro Ulricha dostatečný důvod k radosti, neboť: „když hledí na jeho prst, musí přece myslet na něj“.

Venuše na koni

Hlavní část Frauendienst črtá Ulrichovu spanilou jízdu napříč střední Evropou. Zcela nepoznán putuje převlečen za Venuši a měří síly s jednotlivými rytíři. Předchází ho list, v němž oznamuje účel a cíl své cesty: „Ctěná Venuše, bohyně lásky, posílá všem rytířům hold a pozdrav a oznamuje, že se vydává na cestu lásky, učit rytíře jak lásku nabývat a jak jí sloužit. Taktéž oznamuje, že příštího dne po sv. Jiří vyráží od moře až do Čech. Rytířovi, který s ní změří síly na kopí, daruje za odměnu zlatý prsten, jenž má poslat ženě, jež je mu nejmilejší. Koho však Venuše z koně sbodne, ten se musí na počest rytířovy dámy poklonit do čtyř světových stran. Kdo z klání vyjde vítězně, tomu Venuše dá všechny koně, které s sebou veze.“ 

Cesta trvala celkem 29 dní s bilancí 307 zlámaných kopí a 271 rozdaných prstenů. Čtyři rytíře se Ulrichovi podařilo shodit z koně na zem. Není bez zajímavosti, že cesta byla zakončena na území Českého království, kde se utkal s českými rytíři. Frauendienst, se tak stává důležitým pramenem pro české dějiny, potvrzující značnou oblibu rytířských turnajů v Čechách první poloviny 13. století.  

Převlečen za malomocného 

Ale ani tato cesta neobměkčí jeho vyvolenou, která ho nadále odmítá. Nadpřirozeně trpělivý Ulrich propadá do velké beznaděje a skepse. „Sedl jsem si a plakal jak dítě,“ píše. Nový vzkaz od jeho paní mu však vrátí naději. Ráda by ho prý zase viděla, ale má za ní přijít tajně a v šatě malomocných. Nepřekvapí, že Ulrich tuto ponižující cestu, při níž je nucen jíst a spát mezi ostatními malomocnými, zatímco ho dáma nechává čekat, plný nadějí vykoná.

TIP: Turnaje na přemyslovském dvoře: Který král patřil k obávaným soupeřům?

K setkání nakonec dojde. Ulrich je tajně vyvezen v kbelíku do komnaty své vyvolené. Tam žádá, zda by mohl s paní ulehnout. Dáma samozřejmě odmítá a osm dalších žen, které jsou v ložnici přítomny, Ulricha poněkud znervóznuje. Tuší, že tu jsou jako svědkyně, kdyby snad chtěl udělat něco nepatřičného. Dáma ho pak vybídne, aby znovu nasedl do kbelíku. Že ho spustí dolů, pak zase vytáhne a bude mu svolná, v čemkoliv bude chtít. Ulrich netuší nic dobrého, ale svoluje a poslušně nasedá. Dáma ho pak spustí dolů téměř volným pádem, který Ulrich přežije jen s velkou dávkou štěstí.  

Ani tento důkaz výsměchu Ulricha dostatečně nepřesvědčí. Až po dalších nepříjemnostech, jež mu dáma ještě přivodí, konečně pochopí, že „nemoudrým mužem je ten, který dlouho slouží tam, kde mu neodmění jeho službu.“