Ve službách urozených: Jak se pracovalo na šlechtickém dvoře?

Při prohlídkách českých hradů a zámků se vždycky mluví hlavně o místní šlechtě. V jejím stínu však zůstává ukrytý bezpočet lidí, kteří o ni pečovali. Co všechno obnášela služba panstvu?

27.12.2018 - Jiří Kubeš



Šlechta tvořila v českých zemích v raném novověku necelé procento obyvatel, což v praxi znamenalo maximálně dva tisíce rodin. Postupem doby se navíc její počty snižovaly, hlavně v rytířském stavu. Jednalo se tedy vysloveně o společenskou elitu. Životní styl šlechticů byl nepředstavitelný bez velkého množství lidí, kteří jim kratší či delší dobu sloužili a starali se o jejich rozmanité potřeby.

Mezi nimi bychom našli rodilé obyvatele českých zemí i řadu cizinců, a každý člen vyššího šlechtického stavu jich měl ve své blízkosti minimálně několik desítek. Šlechtických služebníků se tedy ve střední Evropě nacházely až desítky tisíc a vyznačovali se pestrou skladbou podle toho, na co se specializovali a jaké úkoly jim jejich páni svěřovali. Tito lidé tvořili promyšlený a funkční organismus, kterému se říká šlechtický dvůr nebo slovem pocházejícím z němčiny hofštát.

Proměnlivý dvůr

Šlechtičtí služebníci nepobývali vždy všichni na jednom místě a v blízkosti svého pána, ale jejich aktuální složení se odvíjelo od místa pobytu šlechtice. Jinak vypadala skladba dvora na venkově v nejvyužívanější rezidenci, jinak v době krátkého pobytu v loveckém sídle, odlišně během pobytu v zemské metropoli či u dvora ve Vídni, a konečně zase jinak, když pán cestoval do ciziny. Je také jasné, že počet a skladba služebníků se měnil v průběhu života každého šlechtice v závislosti na dosaženém titulu (kníže, hrabě, baron), na tom, jaké veřejné funkce zastával, zda byl ženatý a měl rodinu nebo podle toho, jak mu sloužilo zdraví. Každopádně po svém boku nikdy neměl všechny své služebníky zároveň.

Nejzámožnější stárnoucí šlechtice, kteří pobývali kvůli nedostatku zdraví víceméně na jednom místě, mohlo obklopovat na venkovském zámku až několik set lidí. Třeba seznam služebníků Petra Voka z Rožmberka z roku 1609 zachycuje v Třeboni více než 230 osob. Také mocného knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna obklopoval v roce 1680 podobný počet lidí. Barokní hrabata či baroni takovým množstvím služebníků nikdy nedisponovali. V jejich službách se stabilně nacházelo „jenom“ 20 až 70 osob, jak ukazuje příklad Jana Adama z Questenbergu. V mládí je v jeho okolí v roce 1703 evidováno 26 osob, na konci života o necelé půl století později už jich měl v Jaroměřicích nad Rokytnou sedm desítek.

Kdo patřil k hofštátu 

Služebnictvo se v soupisech ze 17. a první půli 18. století rozděluje na tři základní skupiny. První se zřejmě pohybovala většinu času v těsné blízkosti šlechtice a cestovala s ním po jeho sídlech. V pramenech se označuje jako dvůr (Hofstaat), dvorští služebníci (Hofbediente), případně jen služebníci (Bediente), a její velikost a skladba závisela na společenském postavení pána. Vždy se jednalo o kuchyňský personál (osobního kuchaře, kuchaře, kuchyňského písaře, cukráře, kuchtíky, pekaře a další) a služebníky obsluhující u stolu (Tafeldeckera a Aufwartera, kteří připravovali tabuli a obsluhovali u ní, dále sklepníka a pážata). Každý šlechtic měl několik livrejovaných lokajů, kaplana, trubače či malíře. Nejrozsáhlejší část hofštátu většinou představovali zaměstnanci stájí. Sem patřili kočí a jejich pomocníci, kovář, štolbové a laufeři neboli běhouni (pěší poslové). Vždy tu také pobývali kancelářští úředníci: pánovi velmi blízký a dobře placený sekretář, pokladník, kancelista, účetní a písaři.

Šlechtické dvory si nelze představit bez fraucimoru v čele s hofmistryní. Zde se nacházely jak služebnice šlechticovy manželky (společnice, komornice, služky, pradleny), tak služebníci dětí (kojné, chůvy a u starších chlapců preceptoři). Nadstandardní složkou dvorů pak byli šašci, stavitelé či knihovníci (u Rožmberků plnil tuto roli slavný historik a archivář Václav Březan). Vyloženě reprezentativní poslání pak měla kapela, herci a u knížat nezbytná garda. Běžné hraběcí domácnosti však neživily žádné velké počty vojáků na svou ochranu, stačilo mít jen několik málo ozbrojenců, kterým se říkalo mušketýři či podle uherského vzoru hajduci.

 Od dam po právníky

Druhá část služebnictva byla vázána především na konkrétní rezidenci. Jednalo se o hospodářské úředníky (Beamte) a nižší personál panství. I oni mohli mít někdy blízko k šlechtici, zvlášť když pobýval delší dobu na konkrétním sídle. Pak se pravidelně stýkal s hejtmanem panství, zámeckým purkrabím, klíčnicí, specializovanými písaři a zahradníkem (pokud se nacházel na venkově), či s domovním správcem a jeho podřízenými (při pobytu v městském paláci). Také tato složka služebnictva mohla být poměrně rozsáhlá. Opět záleželo na zámožnosti šlechtice a na tom, zda se na panství vyskytovaly nadstandardní instituce jako třeba hřebčíny.

Třetí skupinu služebnictva pak představovali ad hoc najímaní lidé, kteří po splnění zadaného úkolu ze služby odcházeli. Většinou se v oficiálních soupisech členů dvora nenacházejí, což ale neznamená, že je šlechtici neměli. Sem náleželi lékaři, ale třeba i agenti a právní zástupci. Bez obou posledně zmiňovaných funkcí se žádný šlechtic od dob třicetileté války neobešel. Teprve nedávné výzkumy potvrzují, jak významnou roli pro šlechtice sehrávaly v jejich neustálých právních sporech.

Podmínky služby

Co všechno obsahovala činnost konkrétního služebníka se dozvídáme především z instrukcí a služebních smluv (Spannzettel, Bestallung). Instrukce představovaly písemné pokyny o ideální náplni služby, jak si ji představoval šlechtic. Vydávaly se vždy při nástupu do služby a známe je již z 16. století. To služební smlouvy se dochovaly až ze 17. století. Například po císařském tajném radovi Kryštofu Václavovi z Nostic (1648–1712) jich zůstalo v rodinném archivu více než padesát z let 1676–1685.

Uzavíraly se vždy od počátku služby na následující rok a byly psány jménem hraběte či jeho manželky (v případě členek fraucimoru). Konstatovalo se v nich, že se přijímá konkrétní osoba na jeden rok do určité funkce, pak se náplň služby krátce charakterizovala a stanovoval se příslušný plat v penězích, deputát v naturáliích a u některých služebníků (jako lokajů a kočích) se ještě udávalo, že mají nárok na livrej. Ve smlouvách dále stálo, že se služné bude vyplácet čtvrtletně. Pak následovala datace a podpis hraběte či hraběnky. Po roce mohli být služebníci propuštěni, nebo s nimi byla naopak uzavřena další smlouva.

  • Zdroj textu

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií

    Pixabay


Další články v sekci