Vážení v proměnách času: Kde vznikly první váhy a kdo je autorem indexu tělesné hmotnosti?

Potřeba určovat hmotnost je stará téměř jako obchod sám, i proto sehrály váhy a vážení v průběhu historie mnohdy důležitou roli a do jejich zdokonalování se zapojily i ty nejvýznamnější osobnosti své doby. Které to byly?

27.09.2024 - Jiří Hendrich



Podobně jako u řady jiných vynálezů není ani u vah zcela jasné, kdy byly poprvé použity a kdo byl jejich vynálezcem. Systém rovnoramenných vah složených ze dvou ramen a misek se prokazatelně využíval už ve 3. tisíciletí př. n. l. v Egyptě, v oblasti údolí řeky Indus i v Číně. 

Základní pomůcka pro obchod 

Historie vynálezu je úzce propojena s potřebou lidí určit váhu a množství potraviny nebo suroviny. Stejně jako v případě měření si i při vážení museli lidé pomoct vlastním tělem, a tak se nejstaršími jednotkami, které občas stále používáme při vaření, stala hrst nebo špetka. Určování hmotnosti se taktéž pojilo s vývojem placení a peněz. Ještě v období před existencí unifikovaných mincí totiž bylo nutné odvážit požadované množství kovu (nejprve bronzu, později železa či stříbra) a tím pak zaplatit. 

V této souvislosti se nejstarším dochovaným systémem stal babylonský založený na šestkové soustavě. Největší jednotku této váhy představovala mina, kterou později převýšil talent o hodnotě 60 min. Ta se dělila na 60 šekelů, jimž se rovnalo 360 še. Slovo še v akkadštině znamenalo ječmen, což odkazovalo na často směňovanou surovinu. 

Výše uvedené jednotky se s drobnými odchylkami používaly v mnoha starověkých kulturách, přičemž některé výzkumy kladou jejich počátek až do oblasti Mezopotámie okolo roku 3000 př. n. l., jiné okolo roku 2000 př. n. l. Je zajímavé, že během procesu těchto šetření byly opakovaně nalézány úlomky a části bronzových předmětů, které měly vždy téměř stejnou hmotnost. 

Váhy fungovaly obdobně ve všech zmíněných oblastech. Na jednu misku se umístilo závaží a na druhou se vložil vážený předmět. Po vynálezu mincí odpadla potřeba vážení drahých kovů pro účely placení, mechanismus se však nadále hojně využíval při obchodu, zejména na tržištích. Rovnoramenné váhy později doplnil jazýček značící moment rovnováhy mezi oběma miskami. Především ve starověkém Římě se uplatnily i váhy nerovnoramenné zvané přezmeny. Ty byly většinou závěsné a fungovaly na principu posunování závaží po ose, jímž se v určitý moment dosáhlo rovnováhy. 

Učenci objevující a zdokonalující

Do historie se ve spojitosti s přístroji určujícími hmotnost vepsala historka z 3. století př. n. l. Tehdy řecký matematik a vynálezce Archimedes (287–212 př. n. l.) dostal od vládce za úkol zjistit, zda je jeho královská koruna vyrobena pouze z ryzího zlata, nebo i jiných kovů. Dle legendy ho řešení napadlo při pozorování vodní hladiny, která ve vaně stoupala, když ponořil své tělo. Následně měl nahý pobíhat po městě a vykřikovat „Heuréka!“, tedy že našel požadovaný způsob, jak určit složení královské koruny. Tak vznikl slavný Archimedův zákon: „Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno vztlakovou silou, jejíž velikost je rovna tíhové síle kapaliny tělesem vytlačené.“ Na základě této myšlenky byla sestrojena hydrostatická váha, pomocí níž lidé určovali hustotu různých materiálů, tudíž dokázali rozlišit také zlato od jiných kovů

Dalším významným učencem, který se vrhl na zdokonalování procesu vážení, byl vzhledem k šíři svého záběru nepřekvapivě Leonardo da Vinci (1452–1519), který na konci 15. století vylepšil přístroj tak, že nebylo nutné poměřovat množství váženého předmětu na dvou miskách, nýbrž k určení přesné váhy postačovala jen jedna. Praktickým zásahem da Vinciho bylo také s tím související přidání stupnice, což zrychlilo a usnadnilo zjištění výsledné hmotnosti. 

Pozoruhodná židle 

Na začátku 17. století se italský lékař a vynálezce Santorio Santorio (1561 až 1636) pustil do svérázného experimentu. Pokusil se sestrojit takzvanou vážicí židli fungující na principu závaží. Pomocí ní určoval svou vlastní hmotnost a porovnával množství přijaté potravy a tekutin s množstvím výkalů a moči. Stále mu však vycházelo, že přijme mnohem více potravy, než kolik se jí za den zbaví. Jeho vysvětlení ve studii z roku 1614 znělo, že se tělo od látek oprostí „nepostřehnutelným vydechováním“. Santorio si po celé roky výsledky vážení svědomitě zapisoval, a přestože jeho židle nenašla větší uplatnění, položil nevědomky základy měření jako lékařské metody. 

V roce 1669 prezentoval svůj vynález francouzský matematik Gilles Personne de Roberval (1602–1675), jenž přinesl nový princip kladiny, kdy se hmotnost závaží rozprostřela natolik, že bylo lhostejné, kam se v misce položilo. Došlo tak k výraznému zpřesnění vážení, nicméně teprve vylepšení jiného Francouze Josepha Bérangera v roce 1847 přineslo masivní rozšíření Robervalova typu vah. Jeho zásahem se omezilo působení vnějších a třecích sil, čímž se ještě zlepšila citlivost a tím i přesnost celého procesu, a tento přístroj se pak mnohdy využíval i v druhé polovině 20. století. 

Santorio Santorio v sedu na vážicí židli na rytině z knihy „Medicina Statica“. (ilustrace: Wikimedia Commons, Wellcome Images, CC BY 4.0)

Osobní i veřejné váhy 

Angličan Richard Salter představil světu vážení na úplně jiném principu, když sestrojil pružinovou váhu, čímž zjednodušil a změnil způsob zjišťování hmotnosti. Salter vycítil obchodní příležitost, založil v roce 1760 firmu, začal jednoduché zařízení vyrábět ve velkém, a navíc své portfolio rozšířil o osobní váhu. 

Ještě podnikavější byl jeho synovec George Salter, za jehož vedení v 19. století se pružinové váhy (dnes označované jako mincíře) rozšířily do běžných domácností. Tento dědic firmy přišel také s veřejnými vahami, které umístil například k pobočkám pošty a díky nimž se každý mohl za jednu penci zvážit. Šlo nejen o pozitivní finanční benefit, ale zároveň o geniální marketing. Možná i proto funguje firma Salter dodnes, a přestože se její sortiment rozrostl, hlavními produkty zůstávají váhy všeho druhu.

Minulé století přineslo spoustu dalších proměn vah i vážení včetně zapojení elektroniky a nejmodernějších systémů. Přesto ale současnost zůstává v mnoha případech ovlivněna historií, například populární BMI (body mass index neboli index tělesné hmotnosti) má svůj původ ve výzkumech belgického matematika a sociologa Adolpha Queteleta, který tento systém představil ve své studii již okolo roku 1850. Vedle vah značky Salter či slovního obratu „jazýček na vahách“ jde o další pozůstatek historie vážení, který se dochoval dodnes.

Pozůstatek historických jednotek

Co mají společného izraelský šekel, britské šterlinky, ukrajinská hřivna nebo dřívější řecké platidlo drachma? Jsou to všechno tisíce let staré jednotky, které označovaly množství vážené suroviny. Například šekel je opakovaně zmíněn v Bibli – 30 stříbrných, pro něž zradil Jidáš Ježíše, nejspíš představovalo právě šekely. I z těchto historických důvodů si stát Izrael vybral izraelský šekel jako svou oficiální měnu používanou od roku 1980, kdy nahradila izraelskou liru.


Další články v sekci