Vampýři, nebo zločinci? Kým byli ve skutečnosti nebožtíci z Čelákovic?
Za nejznámější navrátilce ze záhrobí jsou považováni upíři. Často zmiňovaným příkladem jsou ti ze středočeských Čelákovic
Obstojí více než 40 let stará hypotéza o čelákovických upírech ve světle nových důkazů? Jak to tak vypadá, pravda bude někde na půli cesty. Současná archeologie se totiž zdráhá vypouštět příliš konkrétní interpretace, a tak byly v duchu moderního pojetí výzkumu revidovány i čelákovické nálezy.
Středoevropský unikát?
Obecně se dá říct, že najde-li badatel na středověkém či novověkém hřbitově nepietně uloženou kostru (leží na boku či na břiše, má svázané končetiny, oddělenou hlavu či čelist od zbytku těla, tělo probodené kůlem, nebo jsou kosti v hrobě rozházené do neanatomické polohy), je pravděpodobné, že se dívá na důsledek protivampirického opatření. Jak to tedy bylo v Čelákovicích?
TIP: Panika napříč Evropou: Hon na upíry v 18. století
V roce 1966 došlo při hloubení výkopu pro vodovod k objevu lidských ostatků. Jak se později ukázalo, šlo celkem o čtrnáct jedinců, z nichž jedna kostra měla neurčitelné pohlaví a zbývajících třináct antropologové určili jako mladé muže. Na první pohled bylo zarážející takzvané nepietní uložení ostatků, tedy v nestandardních polohách a se speciálními, možná posmrtnými zásahy. Muži měli ruce svázané za zády, část těl měla oddělenou lebku a pokrčené končetiny.
O pět let později vydal dr. Jaroslav Špaček článek, v němž vyslovil hypotézu, že se v Čelákovicích podařilo objevit raně středověké pohřebiště „vampýrů“, což z lokality rázem učinilo minimálně středoevropský unikát. A protože historie plná krve a hrůz vždycky přitahovala, začaly se do Čelákovic stahovat různé existence a dodnes tam nadšenci ze všech koutů jezdí hledat upíry.
„Vampýři“ pohřbení v kostelích
Všechny zásahy na tělech pohřbených patří k těm, které se za protivampirické považují. Problém je v tom, že na rozdíl od jednotlivých hrobů se samostatná „pohřebiště vampýrů“ prostě neobjevují. Takové hroby jsou téměř bez výjimky součástí běžného pohřebiště a objevují se i na místech, kde bychom je nečekali – v kostelích či kaplích, jako například v Písku nebo Prostějově. Statistika říká, že jde až o jedno procento hrobů.
Vampýry se podle lidové tradice mohli stát lidé, kteří nezemřeli přirozenou smrtí, nebo se již za svého života odlišovali, ať už tělesnými znaky (náměsíčnost či levorukost) nebo povahovými rysy (mohlo jít o samotáře). A popravenci či sebevrazi do této kategorie zlých revenantů rozhodně patřili. Lidé se jich určitě báli a pohřebištím u šibenic se vyhýbali. Je tedy možné, že k protivampirickým zásahům na tělech popravených došlo i v Čelákovicích. Zda tomu však bylo na základě nějaké zkušenosti nebo čistě z preventivních důvodů se už bohužel nedozvíme. Písemné prameny mlčí.
Archeologické paralely nám dnes nabízejí ještě jedno vysvětlení, které vlastně nemusí být s tím prvním v zásadním rozporu. Co když jsou čelákovičtí mrtví zahrabaní popravenci? S touto myšlenkou vystoupila zhruba před deseti lety archeoložka Pavlína Mašková a v poslední době se na její stranu přiklánějí i další badatelé.
Zahrabaní u popraviště
Středověké tresty využívaly široké škály zostřujících opatření. Jedním takovým bylo nedopřát odsouzencům pohřeb do posvěcené půdy, a tak je kati či jejich pacholci zahrabávali v blízkosti šibenic. Stejné pravidlo platilo třeba pro sebevrahy nebo lidi exkomunikované z církve. Šibenice se stavěly na vyvýšených místech, mimo vlastní město, ale zároveň v blízkosti cesty. A lokalita Mrchovláčka, kde k nálezu „vampýrů“ došlo, byla vždycky obecním pozemkem a zdá se být pro ni být ideálním místem. Doposud se tu žádná šibenice nenašla, což však neznamená, že k tomu někdy nemůže dojít.
TIP: Polští archeologové objevili středověké upírské pohřebiště
Dnes navíc nedokážeme rozlišit, zda k některým zásahům na kostrách nedošlo při popravě. I skladba koster je zvláštní. Jen málokdy nacházíme výhradně mladé mužské jedince a ještě v takovém počtu. Mašková nakonec nesouhlasila ani s původní datací a domnívá se, že naleziště je mladší, podle ní může pocházet z 15., 16. nebo nejpozději 17. století. A tak se ve světle nových dokladů zdá, že čelákovičtí „vampýři“ jsou spíš popravenci nebo sebevrazi.
Správnější by ale asi bylo nazývat je prostě čelákovickými revenanty. Ono totiž ani označení „protivampirické opatření“ není nejšťastnější. Podle etnologů se taková opatření uplatňovala proti široké škále navrátivších se duší, a ne vždy muselo jít zrovna o vampýry.