Válka a politika: Pán Opavy ve vádě s Falkenštejnem (2)

Když se v roce 1283 vrátil do země mladý, teprve dvanáctiletý Václav II., obklopili jej důvěrníci a rádci jeho otce v čele z Purkartem z Vimperka a důležitou roli začal u dvora hrát také nový pražský biskup Tobiáš, člen moravského rozrodu Benešoviců.

Předchozí část: Válka a politika: Pán Opavy ve vádě s Falkenštejnem (1)

Podle jediného věrohodnějšího zdroje, který představuje Zbraslavská kronika, se královna Kunhuta Uherská pokusila si Václava po jeho návratu naklonit a usmířit se s ním. Chlapec po určité době podlehl matčiným slovům i stesku a pozval ji do Prahy. Její milenec Záviš z Falkenštejna zatím vyčkával na Moravě, protože si nebyl jist svou situací.

Když se podařilo královně „mateřským lichocením“ a pomocí některých šlechticů, jež ovlivnila, mladého krále uchlácholit, prominul Václav Závišovi jeho prohřešky a pozval jej ke dvoru. Pak Falkenštejn, člověk protřelý a zřejmě do značné míry charismatický, získal Václavovo přátelství a podřídil mladíčka svému vlivu.

Vzestup a pád

Vítkovec okamžitě také jednal ve věci zajištění mocenských pozic u dvora. Provedl krátce po Vánocích 1283 jakýsi palácový převrat a prosadil do nejvyšších úřadů své příbuzné. Zakrátko začalo napětí mezi oběma stranami eskalovat, nakonec ale došlo 24. května 1284 k smíření s tím, že šlechtici z obou stran slíbili Václavovi II. věrnost, osobní závislost, službu, stejně jako zachovávání míru. Závišův vliv u dvora však pokračoval dále, Vítkovec držel vládní otěže fakticky ve svých rukou. 

Na začátku září 1285 ovšem zemřela královna Kunhuta, s níž se Záviš nakonec spojil manželským poutem. Václavův otčím nyní chtěl hledět jen vysoko a začal vyjednávat u uherského dvora v Budíně, kde v klášteře dominikánek pobývala již nemladá sestra krále Ladislava IV. Kumána Alžběta, žena nepříliš valné pověsti. Na konci března 1288 se pak v Uhrách slavila svatba Záviše, který se vydával za opavského knížete, a princezny, zběhlé jeptišky, již si odvezl v létě do východních Čech na hrad Svojanov, kde se oddávali lásky hrám. Vůbec celá Závišova výprava do Uher svědčí více o jeho dobrodružné a ambiciózní povaze i egoismu než o státnické uvážlivosti, s níž se podle některých starších historiků měl snažit o opětovné povznesení českého království.

Někdy na samém konci roku 1288 přijel Záviš na královský dvůr do Prahy oznámit narození syna a zřejmě i pozvat královský pár na křtiny. Avšak Václav II. se tajně dohodl s předními šlechtici, kterým připomněl jejich slib římskému králi Rudolfovi, že ho pomohou zbavit Závišovy osoby. Když se Falkenštejn vracel z města na Hrad, byl v přízemí věže sousedící s královským palácem zajat dvanácti ozbrojenými urozenci a uvržen do věže při vnitřní bráně, snad dokonce v řetězech. 

Zrádce v řetězech

Závišovi příbuzní byli postupně zbaveni vysokých hodností a v krátkosti vystoupili proti králi v ozbrojeném odporu. Nešlo zřejmě o celý rozrod Vítkovců, hlavními nositeli vzdoru byli Závišův bratr Vítek z Krumlova a Hluboké a švagr Hroznata z Úžic a jeho synové. Jejich hněv se obrátil hlavně proti biskupu Tobiášovi, v němž spatřovali zřejmě hlavního podněcovatele králova postupu. Vyplenili mu městečko Pelhřimov a další statky a zajali jeho bratra Čeňka z Kamenice. Povstání doutnalo po celý rok 1289, Václav neměl evidentně dost sil se s ním vypořádat.

Situace se změnila na jaře 1290, kdy do Prahy dospěl nevelký, ale zato silný kontingent bojovníků od krále Rudolfa. V létě pak začalo tažení proti pevnostem Závišových příbuzných a měl to být sám Václavův tchán, kdo navrhl, aby Záviše, jehož mezitím odsoudil pro zradu zemský soud, vodili od hradu ke hradu jeho straníků a vyhrožovali jeho smrtí. Pevnosti tak padaly jedna po druhé. Byly obsazeny Budějovice a začalo se s obléháním Hluboké, kterou držel Vítek z Krumlova.

Český král mezitím odjel ke svému tchánovi do Erfurtu a velením byl pověřen jeho nevlastní bratr, vévoda Mikuláš. Ten získal moc nad Závišovým životem a smrtí. Vězni bylo nyní zřejmé, že se blíží konec, protože Vítek odmítl hrad vydat. Nechal si proto podle kronikáře Otokara Štýrského přivolat kněze, kterému se vyzpovídal. Vzletnou řečí měl pak oslovit přítomné pány, postěžovat si na svůj osud a varovat je před králem. Vévoda ale jeho řeč přerušil a nechal jej stít. Došlo k tomu 24. srpna 1290, jeho tělo bylo pohřbeno ve vyšebrodském klášteře.

Oko za oko

Hradní posádka prý nechtěla zprvu věřit, že popraveným byl Záviš, a proto vyslala jakousi ženu, která totožnost mrtvého potvrdila. Když se tak stalo, nechal Vítek v odvetu ihned setnout zajatého Čeňka z Kamenice. Žena přinesla zároveň zdrceným obhájcům návrh, podle nějž jim král nabídl prominutí vin, když mu budou holdovat a Vítek odejde navždy ze země. K tomu dostali sedmidenní lhůtu. Vítek nakonec opustil hrad a zemi. Uchýlil se do Vídně, pak do Uher, kde také zemřel.

TIP: Plody zakázané lásky: Jak se žilo přemyslovským levobočkům

Epilog představuje Václavovo tažení do Polska v roce 1300, během nějž byl korunován polským králem. V jakési tvrzi tam zajal další Závišovy bratry a příbuzné a nechal je popravit. Do konfliktu se ale dostal i s nevlastním bratrem Mikulášem, jemuž odňal otcovské Opavsko, kam se levoboček už nikdy nevrátil. Zemřel v Brně roku 1318, to však byl již 13 roků mrtev i sám Václav II., poslední velký Přemyslovec.