Válečný bankéř Hans de Witte: Po Bílé hoře obohatil šlechtu a ožebračil chudé

Nejbohatší středoevropský bankéř dvacátých let 17. století a Valdštejnova šedá eminence Hans de Witte je dodnes vnímán především jako symbol gigantického ožebračení chudých a obrovského obohacení vyvolených aristokratů…

20.08.2022 - František Stellner



Jedním z mnoha cizinců, kteří hledali štěstí v pražské rezidenci císaře Rudolfa II., byl nizozemský kupec Hans de Witte. Narodil se v roce 1583 v Antverpách v bohaté kalvínské rodině. Ve dvaceti letech zahájil v české metropoli kariéru jako faktor u krajana Nicolause Snouckaerdta, majitele největšího obchodního domu ve městě, později se vyšvihl na společníka, až nakonec celý podnik odkoupil.

Od císaře Matyáše Habsburského roku 1612 obdržel titul a výsady dvorského kupce, později byl povýšen do šlechtického stavu. Koupil si jedno z nejvýstavnějších sídel na Malé Straně v Mostecké ulici, na jehož místě dnes stojí Kounický palác. Současně se pouštěl do neseriózních obchodů s vývozem české měny.

Witte například spolupracoval s agentem mincovny v Hanau, který v Praze vykupoval nejrůznější mince a vyvážel je za hranice. Poté, co byl tento zatčen a měl stanout před hrdelním soudem, za něj Witte se svými společníky raději složili záruku 50 000 tolarů (přibližně dnešních 120 milionů korun), čímž zastavili nebezpečné vyšetřování. 

Hladová bestie

Po vypuknutí stavovského povstání se Witte nepřidal ke stoupencům kalvinisty Fridricha Falckého, nýbrž zůstal věrný císařskému domu. Jeho bohatství, loajalita, obchodní a bankovní zkušenosti ho katapultovaly mezi klíčové finančníky podunajské říše. Byl dobře zapsaný u knížete Karla z Lichtenštejna, který po porážce odbojných stavů spravoval České království a mimo jiné musel zajistit dostatek finančních prostředků na pokračování války. V zemi vyčerpané povstáním a válečným běsněním panoval na jedné straně nedostatek mincovního kovu, na druhé straně bylo z majetků zabraných povstalcům zabaveno a ukradeno velké množství stříbra a zlata.

Lichtenštejn se na jaře 1621 obrátil na dvorského finančníka Jakuba Baševiho z Treuenburka, aby ho pověřil nákupem klenotů a šperků a mincovního pagamentu, tedy neplatných mincí. Baševi získal obchodní partnery z pražského ghetta a díky maximálnímu nasazení se mu podařilo zajistit ražbu značného množství mincí. Jenže válka má „proklatý hlad po zlatě“ a bylo nutné hledat další možnosti, jak válečnou bestii nasytit.

Dnes nedokážeme s jistotou říci, zda to byl právě Baševi, kdo přišel první s myšlenkou snížení hodnoty drahého kovu v mincích. Nicméně se ví, že Lichtenštejn zaslal v létě 1621 do Vídně návrh, aby se snížil obsah stříbra v minci, a tím pádem se zaručilo rozšíření ražby a zvýšení objemu oběživa. Ke stejnému opatření se uchýlilo již mnoho panovníků, mimo jiné i vyhnaný „zimní král“ Fridrich Falcký. Vzhledem k tomu, že delikátní jednání nemohl vést židovský obchodník Baševi, bylo řízení složité operace svěřeno obratnému Hansi de Wittemu. A tehdy přišla jeho hvězdná chvíle.  

V čele konsorcia

Witte sestavil takzvané finanční konsorcium, které na počátku roku 1622 uzavřelo smlouvu s vídeňskou dvorskou komorou. Za roční nájemné šesti milionů zlatých (přibližně dnešních 14,4 miliard korun) získalo na jeden rok monopolní právo na ražbu mincí v Čechách, na Moravě, v Dolních Rakousích a Horní Falci, monopol na výkup neraženého stříbra a předkupní právo na všechno stříbro vytěžené v českých dolech za pevné ceny. Dále obdrželo výhradní právo nájmu všech mincoven.

Ohledně devalvace mince bylo stanoveno, aby se z jedné hřivny stříbra razily mince v hodnotě 79 zlatých místo dosavadních 46 zlatých. V zemi též vyšlo nařízení, které zakazovalo oběh a vývoz všech „starých“ mincí a jejich povinné odevzdání za pevně stanovené ceny. Současně bylo zakázáno používat jakékoli zahraniční mince. Dnešními slovy došlo k peněžní reformě.

Finanční konsorcium řídili jako obchodní ředitelé Witte a Baševi. Na jejich zkušených bedrech ležela všechna organizace tohoto obrovitého a nejrozsáhlejšího obchodního podniku v soustátí. Baševi se staral o přísun pagamentu z rozkradených majetků a pokladů v českých zemích, zatímco Witte díky svým obchodním stykům a síti kontaktů nakupoval stříbro v celé Evropě i v Osmanské říši.

Sdružení dále tvořilo třináct tichých společníků, nejvlivnějších mužů v království. Do jejich čela se postavil Lichtenštejn, dalšími byli generální dodavatel císařské armády Pavel Michna z Vacínova a vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Totožnost ostatních členů zůstává dodnes zahalena tajemstvím. Spekulovalo se, že muselo jít o velmože z nejbližšího panovníkova okolí. Podle Pavla Kašpara spočívala jejich úloha v tom, že se starali, „aby do činnosti obchodní společnosti nikdo rušivě nezasahoval, a to ani v případě, bude-li se podnikání pohybovat za hranicemi původní, korektně formulované smlouvy a dostávat se do nelegální sféry“.

Bída v Čechách

Konsorcium profitovalo z rozdílu mezi nákupní cenou stříbrného pagamentu a hodnotou vyražených mincí. Odhaduje se, že během necelých dvou let své existence nakoupilo 112 tun stříbra, z něhož nechalo ve Vídni, Praze, Brně, Kutné Hoře, Jáchymově a v několika dalších mincovnách vyrazit 42 milionů zlatých. Problém představovalo to, že nové mince byly znehodnocené v daleko větší míře, než povolil panovník. Razily se ze čtyř pětin z mědi a z jedné pětiny ze stříbra. Celou zemi poté zaplavila znehodnocená měna nazývaná dlouhá mince. To poškodilo všechny, kdo byli závislí na peněžních příjmech, protože dostávali platy v těchto mincích. Obchodníci o ně ale neměli zájem, proto zvyšovali ceny, nebo raději schovávali zboží, než by je prodávali za znehodnocenou měnu. 

Ještě více než v rámci ražby mincí se členové konsorcia obohatili nákupem konfiskátů. Císař totiž řešil další finanční tíseň tím, že jeho úředníci začali rozprodávat statky zabrané povstalcům. Posléze vydal generální pardon, takže se provinilci mohli dobrovolně doznat k nekatolickému a protivládnímu konání. Zachránili si tím život, ale jejich majetek propadl státu. Císařští úředníci potom statky prodali, přičemž původní majitel získal menší část ze stržené ceny jako náhradu.

Zabavený majetek se prodával zpravidla pouze za odhadní cenu, navíc podle ocenění v měně používané před rokem 1620, naopak náhrada se vyplácela v dlouhých mincích. Tím pádem neputovaly do státní pokladny příliš velké sumy a původní majitelé byli často odbyti pouze bezcennými dluhopisy. Nebylo náhodou, že prodávané konfiskáty skupovali především příslušní úředníci, členové konsorcia a jejich známí. Například Valdštejnovo panství nakonec zabíralo rozlohu téměř pětiny Čech, podobně obrovská dominia vytvořil kníže Hans Ulrich von Eggenberg v jižních Čechách a Lichtenštejn na Moravě. Potvrdilo se pravidlo, že „nelze mít současně vysoké zásady a vysoké zisky“.

Finanční systém českých zemí se uprostřed války pod tíhou dlouhé mince nakonec zhroutil. Došlo k rozpuštění konsorcia a v prosinci 1623 k vydání patentu o mincovní kaládě, tedy státním bankrotu. Dlouhá mince byla stažena a nahrazena hodnotnější mincí, která však neměla stejnou hodnotu jako peníze ražené před působením finančního konsorcia. Mnoho obyvatel tím bylo definitivně ožebračeno. Pro příklad uveďme, že kdo před kaládou vlastnil 20 000 zlatých, měl po ní pouhých 2 000 zlatých.

TIP: Ošidil celou Francii: John Law srazil svými machinacemi zemi na kolena

Císař též nemohl dále ignorovat rozsáhlé okrádání státní pokladny, zhoršení ekonomické situace a volání obyvatel po spravedlivém potrestání viníků, proto nařídil vyšetřování. Tiší společníci se díky svému postavení a vlivu stíhání vyhnuli, Lichtenštejnovi se nic neprokázalo a jeho rodina se radovala z obrovského rozšíření svého panství. Baševi byl sice zatčen, ale stejně jako Witte se dal do služeb tehdy vlivného generalissima Valdštejna, takže vyšetřování k ničemu nevedlo.


Další články v sekci