V pasti lidského myšlení: Proč se lidé nechovají racionálně?

Když byl v roce 1965 mladý psycholog Daniel Kahneman povolán, aby přednášel leteckým instruktorům izraelské armády, neměl tušení, jak moc to změní jeho život. Zmíněná událost totiž předznamenala jeho budoucí Nobelovu cenu i vznik nového vědního oboru. 

Kahneman instruktorům tvrdil, že je třeba piloty vychovávat pozitivním jednáním či odměnami, a nikoliv prostřednictvím trestů. Opíral se přitom o výsledky experimentů na zvířatech i lidech. Jenže jeden z instruktorů mu oponoval: „Vždycky jsem si dával záležet, abych lidi za dobře provedený manévr pochválil, a příště ho provedli hůř. Když jsem je však za špatně provedený manévr seřval, většinou se zlepšili. Tak mi netvrďte, že chvála pomáhá a tresty ne. Moje zkušenost je přesně opačná.“ Ostatní instruktoři souhlasně přikyvovali. Kahneman se nad jejich tvrzením zamyslel a později našel pro uvedený rozpor překvapivé vysvětlení. Spočívalo v jevu nazvaném „regrese k průměru“.

A nezpůsobuje B

Představte si sérii náhodných událostí: Řekněme, že házíte gumovou kuličkou o zeď. Její přesný odraz pak záleží na tom, jak silně hodíte a jak moc je zeď nerovná. Nicméně se snažíte házet stále stejně, do identického místa. Přesto kulička většinou uhne někam jinam a jednou za čas odskočí skutečně prudce, protože hodíte příliš silně nebo trefíte hranu vyčnívající cihly. Půjde o zcela extrémní výsledek, odlišný od ostatních, ovšem příští hod pak zase velmi pravděpodobně zapadne do průměru těch předchozích. Podle Kahnemana následuje v každé náhodné posloupnosti po mimořádné události s největší pravděpodobností událost průměrnější. Rodiče mimořádně malého vzrůstu nejspíš budou mít o něco vyšší dítě a potomek mimořádně vysokých rodičů bude nejspíš v dospělosti měřit o něco méně. 

V případě zmíněných pilotů to pak funguje následovně: Jejich schopnosti se díky výcviku časem zlepšují, ale rozdíly mezi jednotlivými lety závisejí z velké části na náhodě. Po mimořádně dobře provedeném manévru či přistání bude nejspíš následovat manévr horší, průměrnější. A mimořádně špatný manévr příště vystřídá opět jeden bližší průměru, tedy v tomto případě lepší. Pokud instruktoři piloty za dobrý manévr chválili a za špatný kritizovali, mohli nabýt mylného dojmu, že se pochvala minula účinkem, kdežto trest pomohl, ačkoliv na výkon pilotů nemělo ani jedno žádný vliv.

Omyl leteckých instruktorů dokládá obecnější problém lidské psychiky: máme tendenci vyvozovat příčinné souvislosti mezi jevy, kde žádná souvislost neexistuje (trest vede ke zlepšení výkonu pilotů). Skutečnost, že po události A následovala událost B, nedokazuje, že A zapříčinilo B. Zmíněný druh mylného úsudku přitom může mít velice vážné následky.

Kahnemana to přimělo k zamyšlení: Jsou takové omyly v úsudku běžné? A jaké další chyby podobného charakteru lidé dělají? Uvedenými otázkami se poté zabýval desítky let a za svůj výzkum byl v roce 2002 odměněn Nobelovou cenou za ekonomii. V 77 letech pak vydal první knihu pro laickou veřejnost – Myšlení, rychlé a pomalé –, která se na knižním webu Amazon ihned dostala mezi deset nejprodávanějších. 

Smrtící náhody

V roce 2005 se u dvouletého syna známé herečky Jenny McCarthyové projevily příznaky autismu, poté co byl očkován běžně používanou MMR vakcínou (proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám). McCarthyová usoudila, že nemoc jejího syna způsobilo právě očkování. Jenže jedna taková zkušenost nikterak nedokazuje, že mezi oběma událostmi existuje příčinná souvislost. Naopak – tvrzení, že vakcíny způsobují autismus, vyvracejí desítky studií. A na jejich straně stojí v podstatě i všechny relevantní organizace jako Americká akademie pediatrů nebo Centrum pro kontrolu nemocí CDC. Mimochodem: studie, která shrnula závěry 67 pečlivě provedených a kontrolovaných výzkumů na téma škodlivosti vakcín, potvrdila, že jakékoliv komplikace jsou extrémně vzácné. 

TIP: Pět nejčastějších mýtů o očkování

Jenže tvrzení, že vaše dítě onemocnělo autismem po očkování, je zkrátka příliš sugestivní. McCarthyová dnes působí jako aktivistka v organizaci Generation Rescue, která bojuje za „bezpečné“ vakcíny; nechala se přitom slyšet, že pokud bude mít další dítě, za nic na světě ho nenechá očkovat. Toto „antivakcinační tažení“ podobně smýšlejících lidí už ovšem začíná mít závažné důsledky pro celý svět. Počty očkovaných v USA, Kanadě a v některých evropských zemích klesly a mezi neočkovanými lidmi již propukají lokální epidemie spalniček – tedy nemoci, kterou se právě díky očkování podařilo ve vyspělých zemích téměř vymýtit.

Podnikatelé jako hazardní hráči

Podle Kahnemana na nás mají emočně nabité příběhy mnohem větší vliv než pouhé statistiky. Letecká katastrofa, kterou vidíme v televizi, v nás může vyvolat strach z létání. A nepřebijí ho ani přesvědčivé důkazy, že jde statisticky o nejbezpečnější způsob dopravy. Lidé mohou v důsledku mylně vyvozené příčinné souvislosti považovat neškodný lék za nebezpečný, ale také naopak neúčinný medikament za účinný. Částečně to vysvětluje úspěchy prokazatelně nefunkčních přípravků, jako jsou například homeopatika. Některé nemoci zkrátka časem zmizí samy od sebe – a pokud při tom budete užívat nějaký lék, nejspíš uvěříte, že vás vyléčil, přestože to nemusí být pravda. 

Stejně tak lidé mylně vyvozují závěry v byznysu. Například když se společnost typu Google stane extrémně úspěšnou, máme pocit, že za tím musí „něco“ být – nějaký zázračný recept na úspěšnou firmu. A že pokud jej okopírujeme, staneme se také úspěšnými. Jenže jak ukazuje Kahneman, podobné pokusy většinou končily fiaskem, protože za mimořádným úspěchem firem mnohdy stojí pouhá shoda náhod neboli staré známé „být ve správný čas na správném místě“. Pokud některá z uvedených ingrediencí chybí, úspěch se nedostaví bez ohledu na vynaložené úsilí. Podle psychologa hledáme zkrátka jako lidé „jednoduchá poselství úspěchu a nezdaru, která identifikují jasné příčiny a ignorují rozhodující sílu náhody a nevyhnutelnost regrese. Tyto příběhy pak vytvářejí a udržují iluzi, že věcem rozumíme“.

Intuice není všechno

V jednom rozhovoru pro magazín Time se Kahneman zmínil o pozoruhodném průzkumu: Jedné skupiny lidí se zeptali, kolik by byli ochotni zaplatit za životní pojistku, která by byla vyplacena v případě smrti z jakékoliv příčiny. Druhé skupiny se zeptali, kolik by dali za pojistku pro případ smrti při teroristickém útoku. Výzkum se odehrál v době, kdy se v Evropě stupňovaly aktivity teroristů. Lidé se tak přikláněli k vyšším částkám za životní pojistku pro případ teroristického útoku. Pokud by však uvažovali racionálně, měli by dojít k opačnému závěru: Všeobecná pojistka samozřejmě zahrnuje i smrt při teroristickém útoku a všechny další možné příčiny. Má tedy vyšší cenu než jen samotná pojistka proti útoku teroristů. Vnímáme zkrátka rizika nikoliv podle jejich pravděpodobnosti, ale podle toho, jak snadno nám přijdou na mysl. Kahneman přitom v pokusech prokázal, že potíže s intuitivním posuzováním pravděpodobností mají i profesionálové, včetně autorů učebnic statistiky.

Psycholog pak často studoval způsob lidského uvažování a rozhodování v rámci experimentů s využitím nabídek. Například: „Máte možnost od nás dostat 200 dolarů na ruku s jistotou, nebo 300 dolarů s pravděpodobností 98 procent. Kterou nabídku si vyberete?“ Podobné pokusy s řadou různých variací ukázaly, že se lidé vystavení podobným dilematům mnohdy nechovají racionálně ani konzistentně – odmítnou například určitou nabídku, načež ji přijmou jen proto, že byla formulována jinak (ale významově stejně). 

Paradoxy lidského úsudku

Mezi nejbizarnější jevy, které Kahneman spolu se svým dlouholetým kolegou Amosem Tverským zkoumal, patří tzv. ukotvení (anchoring). Ve svém legendárním experimentu ukázali vědci testovaným subjektům kolo štěstí, které speciálně upravili tak, aby se vždy zastavilo buď na čísle 10, nebo 65. Jakmile účastník experimentu viděl výsledek, zeptali se jej: „Je procento afrických států v OSN nižší, nebo vyšší než číslo, které jste právě viděl/a? Zkuste odhadnout podíl afrických států v OSN.“ Pokud padlo účastníkům v kole štěstí číslo 10, jejich odhad se ukázal v průměru mnohem nižší (25 %), než když padlo číslo 65 (45 %). „Náhodně“ vylosovaná cifra totiž měla vliv na jejich odhad, ačkoliv to vlastně vůbec nedává smysl a účastníci pokusu by jistě podobné ovlivnění popřeli. Jenže uvedený efekt potvrdila řada různých experimentů s různým uspořádáním. 

Není těžké si domyslet, jak může ukotvení zapůsobit například v aukci s úmyslně nadsazenou vyvolávací cenou. Podobně však fungují třeba i slevy v reklamních letácích supermarketů: je sice skvělé, že na zboží dostanete 50% slevu, ale pokud přesto dvakrát přeplatíte jeho skutečnou hodnotu, nijak neušetříte. 

Můžeme tedy svou vrozenou „nedokonalost rozumu“ nějak odstranit a zlepšit způsob vlastního myšlení a rozhodování? Kahneman zůstává spíše skeptický: „Všichni bychom rádi měli v hlavě varovný zvonek, který zacinká, chystáme-li se udělat nějakou závažnou chybu. Jenže takový zvonek neexistuje a rozeznat myšlenkovou iluzi bývá ještě obtížnější než identifikovat iluzi zrakovou.“ Přesto psycholog nabízí alespoň jednu radu: „Čekají-li vás velká rozhodnutí, měli byste zpomalit. To je však v podstatě jediné, co vám mohu poradit.“