V království druhá po Praze: Založili město Vratislav skutečně Přemyslovci?

Své jméno měla prý pozdější slezská metropole dostat podle jednoho z prvních přemyslovských knížat Vratislava I. (915–921), mimo jiné otce sv. Václava. Ten ji snad měl dokonce založit. Jenže tyto pověsti vznikly mnohem později. Reálně je sice pravda, že Slezsko patřilo k přemyslovské sféře vlivu na začátku 10. století (předtím se spíše hlásilo k Velké Moravě), ale šlo o vztah velmi volný, protože až do vlády Boleslava I. panovali Přemyslovci přímo zřejmě jen na území středních Čech, zatímco v ostatních oblastech působily jiné kmeny se svými vlastními vládci, kteří s Přemyslovci spolupracovali jen v rámci kmenového svazu Čechů. 

Na rozhraní tří států 

Ještě podstatnější je, že Vratislav jako město začala fungovat až od založení biskupství v roce 1000. Můžeme sice téměř s jistotou předpokládat, že už předtím tam existovala nějaká osada, či dokonce hradiště, na jehož založení se mohl podílet Vratislav I., ale nemáme o něm žádné věrohodné zprávy. Slezsko osídlené od 6. století Slezany, jedním ze západoslovanských kmenů, spadalo v době založení vratislavského biskupství už pod vládu polského knížete Boleslava Chrabrého (992 až 1025) z rodu Piastovců, jehož otec Měšek jej dobyl na českém knížeti Boleslavovi II. (972–999). Tento status hraniční země, která leží v oblasti zájmů tří států (vedle Čech a Polska ještě Svaté říše římské, později Německa), si Slezsko udrželo v podstatě po celé následující tisíciletí. Proto se i ve Vratislavi od počátku mísily vlivy tří kultur a národnostní složení obyvatel bylo dost pestré. 

Nicméně následující tři století zůstalo Slezsko a s ním i Vratislav víceméně stále v držení piastovských knížat. Přemyslovci o ně sice vedli několikrát války, ale nakonec vše skončilo tím, že Piastovci platili Přemyslovcům roční tribut práva za držbu Slezska. Roku 1038 dokonce Břetislav I. (1033–1055) zemi na čas obsadil, takže pak došlo k pohanské reakci, při které vzbouřenci dokonce zbořili vratislavskou katedrálu, ale k bližšímu sepětí s Čechami to nevedlo. Břetislav měl jiné starosti a polský kníže Kazimír I. Obnovitel (1039–1058) roku 1050 opět celou zemi pevně ovládl. Začátkem 12. století pak zanikl dokonce i tribut placený Přemyslovcům a Slezsko i s Vratislaví mohlo zůstat pevnou součástí polského státu. Přemyslovci o ně sice ještě ve třicátých letech znovu válčili, ale neúspěšně. 

Mocné knížectví 

Pak ovšem roku 1138 zemřel kníže Boleslav Křivoústý a polský stát se rozpadl kvůli jeho nešťastné závěti rozdělující zemi na čtyři díly. Následujících zhruba 150 let pak v dějinách Polska představuje nešťastnou a temnou kapitolu, protože bylo příliš mnoho ambiciózních Piastovců s nároky na vládu, ale žádná silná osobnost, která by je dokázala sjednotit. Konkrétně Slezsko se rozpadlo na řadu drobnějších knížectví nazývajících se podle větších měst (opolské, svídnické, ratibořské, javorské, hlohovské, …), jež se čas od času spojovala pod vládu toho nebo onoho Piastovce, který pak měl pocit, že se může stát knížetem celého Slezska, ale nikdy se to nikomu úplně nepodařilo. Tato rozdělenost země zůstala pak příznačná i v dalších stoletích, takže nikdy nebyla centrálně řízená nějakým slezským knížetem, který by logicky sídlil v největším městě Vratislavi. 

Nicméně je třeba přiznat, že vratislavské knížectví i díky sídlu biskupa získalo zvláštní status a bylo jasné, že právě zdejší vládce má mezi ostatními slezskými knížaty privilegované postavení. Na začátku 13. století se jím stal Jindřich I. Bradatý (1201–1238), který pozval do své země německé osadníky. Díky nim byla založena nová menší městečka kolem Vratislavi, začalo se ve větší míře těžit zlato a stříbro a všeobecně došlo k nebývalému rozkvětu. Nicméně od těchto dob začalo být Vratislavsko a s ním i většina Slezska z velké části německé. Původní slovanští obyvatelé tam sice také zůstali, ale oproti zbytku Polska zdaleka nebyli v takové početní převaze. 

Bohužel krátce po Jindřichově smrti vtrhli do země Mongolové a roku 1241 tak musela být Vratislav ze strategických důvodů na rozkaz jejího knížete Jindřicha II. Pobožného (1238–1241) vypálena, aby se obránci mohli soustředit pouze na obranu samotného hradu na Tumském ostrově. To se ukázalo jako moudré opatření, protože Mongolové hrad skutečně nedokázali dobýt ani při několikadenním obléhání a pak raději s nepořízenou odtáhli rabovat někde snadnější kořist. Jindřich II. se ukázal jako důstojný nástupce svého otce, a dokonce se mu v krátké době podařilo na chvíli sjednotit nejen Slezsko, ale připojil i Velkopolsko a Malopolsko, takže usiloval o titul polského krále. Jenže mongolský nájezd mu vše překazil, protože padl v rozhodující bitvě u Lehnice 9. dubna 1241. 

Vazby na přemyslovský dvůr 

Jindřich II. Pobožný však po sobě zanechal početné potomstvo (5 synů a 5 dcer), které zplodil se svou manželkou Annou Lehnickou, dcerou českého krále Přemysla Otakara I. (1197–1230). Tímto způsobem došlo k vzájemnému spojení a příbuzenství vládcovských rodů. Nicméně Jindřichovi synové byli v době jeho smrti ještě příliš malí a slibný vývoj Vratislavska se zastavil. Na obnově vypáleného města měli pak největší zásluhu zmínění němečtí kolonisté, takže německá kultura i jazyk získaly v oblasti ještě větší význam.

Dalším silným vratislavským knížetem se pak stal až stejnojmenný Jindřichův vnuk Jindřich IV. Probus (1266–1290), který byl částečně vychováván na pražském dvoře Přemysla Otakara II. (1253–1278). Proto měl vždy velmi silné vazby k Přemyslovcům, a po pádu českého krále na Moravském poli roku 1278 mu dokonce někteří šlechtici nabízeli i českou královskou korunu. On však vůbec neuvažoval o jejím přijetí, naopak velmi posílil přátelské vazby s Přemyslovým synem Václavem II. (1283–1305). 

Tady se ovšem dostáváme ke spojení, které bylo naprosto zásadní pro další směřování Vratislavska a s ním postupně i celého Slezska do náručí Koruny české. Přátelství obou vládců koncem osmdesátých let skončilo a Jindřich IV. Probus aktivně usiloval o zisk Krakovska a s ním i polské koruny. Jenže když odjel s vojskem dobývat Krakov, využil toho právě Václav II. a obsadil mu Kladsko a Broumovsko. Bohužel pro budoucnost Slezska i Vratislavi zemřel i Jindřich IV. Probus dříve, než mohl dosáhnout svého cíle. Údajně se tak stalo v den sepsání závěti, když se chystal na další válečné tažení, přičemž příčina jeho smrti v poměrně mladém věku zhruba 32 let je neznámá, a jelikož jí nepředcházela ani žádná nemoc, mluví se o otravě, ale bez bližších důkazů a podezření na konkrétního pachatele. Nepřátel s patřičnou motivací měl však slezský vévoda dostatek. 

Cesta k české koruně 

Jeho dědictví se následně aktivně ujal český král Václav II., který postupnými kroky získal či dobyl nejdříve jednotlivá slezská knížectví, a nakonec se mu roku 1300 podařilo získat i polskou královskou korunu. Právě tehdy došlo k prvnímu skutečnému propojení biskupské Vratislavi s českými králi. Bohužel pro Přemyslovce však Václav II. poměrně brzy zemřel a jeho jediný syn Václav III. (1305 až 1306) nedokázal dědictví uhájit, protože byl úkladně zavražděn v Olomouci právě tehdy, když se chystal na tažení proti svému polskému konkurentovi Vladislavu Lokýtkovi, který si dělal nárok na korunu. A jelikož smrtí Václava III. vymřeli Přemyslovci po meči, podařilo se ji Vladislavovi uhájit.

Nicméně ani nový český král Jan Lucemburský (1310–1346) se polského titulu nechtěl jen tak vzdát a nějakou dobu o něj s Vladislavem Lokýtkem bojoval, až nakonec dosáhl dohody s jeho synem a nástupcem Kazimírem III. Velikým ( 1333–1370), že se vzdá polské koruny, když mu bude potvrzen nárok na Slezsko. Kazimír III. na to přistoupil roku 1335 a od té chvíle se Vratislav i celé Slezsko stalo na čtyři století pevnou součástí Koruny české. Nicméně na rozdíl třeba od Moravy se Slezsko jako vedlejší země nikdy natolik kulturně nesblížilo s Čechami, aby se tam výrazněji prosadil český jazyk. Naopak celý kraj s Vratislaví v čele zůstal převážně jazykově německý. 

Boj proti kalichu 

Roku 1387 se pak biskupské město stalo členem severoněmecké hanzy, významného obchodního spolku, čímž se ještě více propojilo s říšským prostorem. Dá se tedy říct, že formálně Vratislav patřila pod vládu Čech, církevně spadala pod polskou správu a kulturně i ekonomickými vazbami zůstala německá. Odloučenost od českého prostředí se ostatně ukázala po vypuknutí husitských válek roku 1419, kdy celé Slezsko zůstalo věrné katolické církvi a nepřipojilo se k české vzpouře. To byl určitý rozdíl i oproti Moravě, která sice zůstala také z velké části katolická, ale mnozí významní páni se tam přece jen připojili ke kalichu. 

Nicméně předtím se zdálo, že i ve Slezsku by se mohly reformační myšlenky ujmout. Roku 1398 upálili ve Vratislavi nějakého Štefana, který hlásal názory Jana Viclefa. A v roce 1418 ve stejném městě dokonce vypukla vzpoura řemeslníků, kteří dobyli radnici, sťali sedm představitelů městské správy a část z nich vyhodili z oken. To bylo rok před pražskou defenestrací! Dokonce nastolili novou správu, která vydržela až do roku 1420, než přijel do města císař Zikmund Lucemburský, který ze Slezska udělal jednu z hlavních základen protihusitského boje. 

Součást nadnárodní říše 

Slezská knížata se postavila po bok císaře a rozhodla se vymýtit jakékoliv husitské „zlořády“ už v zárodku. Stala se také pravidelnými účastníky křížových výprav proti kalichu. Tím se ovšem vazby k Praze ze strany Vratislavi na další dvě století značně zpřetrhaly. Ovečky vratislavského biskupa nechtěly mít s českými kacíři nic společného, a tak Vratislav zůstávala s Prahou ve víceméně formálním svazku. Při boji Jiřího z Poděbrad ( 1458 až 1471) s Matyášem Korvínem pak stála Vratislav logicky na straně uherského krále. To se nijak nezměnilo ani za vlády Jagellonců či Habsburků, kteří už navíc měli českou korunu pouze jako část své větší nadnárodní říše, takže většinu času ani z Prahy nevládli. Proto tyto vazby neposílila ani německá reformace v 16. století, která se na rozdíl od husitství výrazně rozšířila i ve Slezsku. Snad za to mohla právě kulturní spřízněnost s německým prostředím.

To byl také důvod, proč se slezské stavy téměř bez váhání připojily k českému povstání, které vypuklo roku 1618 a vedli ho převážně německy mluvící šlechtici. Spolu s Čechy také Slezané prohráli na Bílé hoře a poté se jejich země několikrát stala významným bojištěm třicetileté války. Ne však Vratislav, která díky svým pevným hradbám zůstala nedobyta. V lůně Koruny české pak vydržela až do roku 1740, kdy ji spolu s celým Slezskem zabral pruský král Fridrich II. Veliký (1740–1786).