Úžasný vesmír: Oko Saurona, hvězdní vampýři, kanibalské galaxie či hvězda smrti (2.)

V předchozí části článku jste mohli navštívit pekelné planety, strašidelné mlhoviny, démonické stálice či zombie supernovy.

6. Oko Saurona

Sauron, vládce Mordoru, je hlavní zápornou postavou fantasy trilogie J. R. R. Tolkiena Pán prstenů. Čtenáři či diváci těchto příběhů nikdy nezapomenou na „veliké oko bez víčka, ověnčené plameny“, jež je zpodobněním a symbolem Temného pána. Sugestivní motiv pak zřejmě ovlivnil i vědce, protože „Sauronových očí“ objevili ve vesmíru hned několik. 

Asi nejodlehlejší z těchto objektů se ukrývá v souhvězdí Honicích psů. Čtyřicet tři milionů světelných let vzdálená NGC 4151 neboli Seyfertova rentgenová galaxie má aktivní a nesmírně jasné jádro. Za podobu Sauronova oka vděčíme v jejím případě supermasivní černé díře, nebo dokonce dvojici supermasivních černých děr v jejím nitru.

Krásné Sauronovo oko vytváří i planetární mlhovina M1-42 v souhvězdí Střelce, vzdálená od nás deset tisíc světelných let. Stejnou fantasy přezdívku získal také nádherný Helix – nejbližší a současně nejjasnější planetární mlhovina na obloze. Najdete ji v souhvězdí Vodnáře a od Země ji dělí 650 světelných let. Oko Temného pána připomínají rovněž čerstvě zrozené planetární soustavy, se zřetelnými protoplanetárními disky. Perfektní příklad představuje systém velice mladé hvězdy Fomalhaut, nejjasnější stálice Jižní ryby a jedné z nejjasnějších hvězd celé oblohy, která leží ve vzdálenosti pouhých 25 světelných let.

7. Hvězdní vampýři

V otevřených i kulových hvězdokupách se nacházejí hvězdy, jež vědci označují spojením „modří opozdilci“: Na první pohled totiž vypadají mladší než okolní stálice, což ovšem odporuje našim teoriím o vzniku a vývoji hvězdokup. Modří opozdilci představují velmi žhavé a poměrně velké modré hvězdy, a měli by tedy mít krátký život zakončený výbuchem supernovy. Jenže to neplatí: Jako by se doslova opožďovali za vývojem ostatních kolegyň v hvězdokupě.

Odborníci se nejprve domnívali, že modří opozdilci jednoduše vznikli později než okolní stálice. Poté byli přesvědčeni, že se omlazují přitahováním mezihvězdného prachu a plynu z hvězdokupy. Postupně ovšem vyšlo najevo, že se naprostá většina těchto objektů vyskytuje v těsných dvojčlenných systémech. Ukázala to například studie 21 modrých opozdilců v sedm miliard let staré hvězdokupě NGC 188 v souhvězdí Kefea. Jde tak vlastně o bezostyšné vampýry, kteří postupně vysávají hmotu svým hvězdným partnerům a tím si sami prodlužují život. Ne všichni modří opozdilci jsou však takoví parazité – někteří se zřejmě rodí i při srážce a splynutí dvou stálic.

8. Kanibalské galaxie

Galaxie nepředstavují neměnné útvary, které by na obloze svítily stále ve stejné podobě. Rodí se a prodělávají bouřlivý vývoj: Mohou se srážet, splývat a také se navzájem požírat. Podobným nenasytným kanibalským monstrem, jež tloustne pojídáním malých galaxií v sousedství, je i naše Mléčná dráha nebo nejbližší hvězdný ostrov srovnatelné velikosti – Galaxie v Andromedě.

Detailní pohled na strukturu Mléčné dráhy prozrazuje, že mnohé její starobylé stálice i celé hvězdokupy ve skutečnosti vznikly v malých sousedních galaxiích, které pak sama pozřela během miliard let své existence. Ohromné gravitační síly při těchto střetnutích roztrhaly menší hvězdné ostrovy na kusy, ve většině případů dlouho před zrodem našeho Slunce. Mléčnou dráhu navíc za několik miliard let čeká srážka s Galaxií v Andromedě, s níž se nacházíme na kolizním kurzu. Podle všeho se stálice po zmíněné kolizi promíchají, načež vznikne nová velká eliptická galaxie.

9. Vesmírné výkřiky hrůzy

V kosmu se odehrávají procesy, jejichž intenzita snadno překoná vše, co známe ze Země: mohutné exploze, srážky gigantických objektů i zrození nových hvězd. Veškeré zmíněné úkazy ovšem blednou ve srovnání se záblesky gama – nejoslnivějšími elektromagnetickými jevy ve známém vesmíru. Jednou za čas k nám z velké dálky, jako prastarý výkřik, dolétne gama-záření. Během typického záblesku, který trvá pár sekund, se přitom vyzáří tak ohromné množství energie, že by naše Slunce potřebovalo na tentýž efekt celý svůj život, tedy přes deset miliard let.

Gama-záblesky jsou tak nesmírně energetické, že zatím jen odhadujeme, jaké události je mohou vyvolávat. V podezření jsou hlavně zběsilé exploze obřích a rychle rotujících stálic, které mohly takový záblesk odpálit při zhroucení v závěru svého nedlouhého života. Krátké záblesky gama, jež trvají nanejvýš dvě sekundy, by zase mohly vznikat při děsivých srážkách dvou neutronových hvězd. 

10. Hvězda smrti

Fanouškům Hvězdných válek jistě není nutné vysvětlovat, jak vypadají Hvězdy smrti. Ve světě slavného sci-fi existovaly dvě vesmírné bitevní stanice, jejichž velikost zhruba odpovídala největším planetkám Sluneční soustavy. První z nich, poněkud skromnější Death Star I, měřila v průměru 160 km a druhá, Death Star II, dokonce přes 900 km. Obě Hvězdy smrti byly prošpikovány množstvím zbraní a jejich vzhledu dominoval monstrózní superlaser připomínající zlověstné oko, který mohl jediným výstřelem zničit planetu o velikosti Země.

TIP: Přistižena při činu: Hvězda smrti hodující na blízké planetce

Shodou okolností máme přitom Hvězdu smrti i ve Sluneční soustavě. Jedná se o Saturnův měsíc Mimas, na jehož povrchu se nádherně vyjímá obří kráter Herschel. Přirozený satelit je dokonce s Hvězdami smrti srovnatelný také velikostí a vysloužil si rovněž stejně znějící přezdívku. Prý jde však o náhodu, protože první díl slavné série, v němž hraje vesmírná zbraň významnou roli, natočil George Lucas o celé tři roky dřív, než jsme získali detailní fotografie Saturnova měsíce.