Turnajová klání představovala ve středověku opěvovaný i zakazovaný druh zábavy
Turnaje v sobě spojovaly tři základní atributy – sport, válečnický um a slavnost. V rozdílných formách se rozšířily po celé Evropě a staly se nejen oblíbenou kratochvílí panovnických dvorů, ale také seberealizací rytířské společnosti
Turnaje vznikly v raně středověké Francii, zmínky o jejich prvopočátcích máme už z 9. století. Jelikož měly prověřovat rytířské dovednosti účastníků, každé klání mělo poměrně přesně stanovená pravidla, podle kterých směli rytíři bojovat, a předepsanou výzbroj a výstroj.
K nejoblíbenějším disciplínám patřily bezesporu buthur a tjost, které se objevovaly na většině turnajů. V tjostu (česky kolbě) proti sobě většinou stáli dva rytíři a pomocí kopí se snažili jeden druhého vyhodit ze sedla. Naproti tomu buthur představoval hromadný souboj, v němž zápasily dvě skupiny mužů, a připomínal skutečnou bitvu.
Stínání „hlaviček“
Na konci středověku si začala získávat oblibu dovednostní hra zvaná quintanie (kvintála). Podstata této disciplíny spočívala v zasáhnutí cíle umístěného na sloupku zhruba ve výšce hlavy dospělého muže. Předváděla se s mečem, palcátem, sekerou nebo kopím, v pozdější době se používaly i pistole. Nejtriviálnější variantou byla ataka na jeden samostatný cíl. Při řadové quintanii se pak najíždělo na více cílů za sebou, v odstupu zhruba čtyř metrů. Nejobtížnější formu představovala takzvaná ulička, v níž se cíle nacházely na obou stranách dráhy jezdce. Soutěžící musel tyto terče stínat nejen co nejpřesněji, ale také co nejefektivněji, tedy rozdílnými seky a údery po i proti směru jízdy.
Quintanie jsou k vidění i dnes. Spousta reenactorských spolků se věnuje právě rekonstrukci turnajů, při nichž novodobí „rytíři“ kromě klasických soubojů rádi soupeří i v těchto dovednostních disciplínách.
TIP: Turnaje na přemyslovském dvoře: Který král patřil k obávaným soupeřům?
Ze základní formy se postupem času oddělily další disciplíny. Mezi ně patřil například corso all'anello neboli prstenový či vínkový turnaj. V něm se rytíř snažil nabodnout na svůj dřevec zavěšené nebo v rukou pážete držené věnečky (vínky). Jejich velikost se postupně zmenšovala, vrcholným kouskem pak bylo zachycení skutečného prstenu. Věnce se sbíraly také v řadách nebo při přeskoku přes překážku. Jezdilo se i duelově, kdy dva jezdci vyjížděli ke stejnému cíli.
Obdobu prstenového představoval turnaj šátkový, při němž se rytíř pokoušel nabodnout na kopí klobouk nebo šlojíř ležící na zemi. Tato disciplína vypadá vcelku jednoduše, pokud však jezdec v plné rychlosti zabodl svůj dřevec do země, mohl se nechtě katapultovat ze sedla.
