Turecký Diyarbakır: Barvy za temnými hradbami

Ulice a čtvrti Diyarbakıru protínají černé hradby, jež celé staré město svírají, jako by ho chtěly udusit. Dovnitř a ven propouštějí život pouze několika nádhernými branami, které však mírně ohlodal zub času. Charakteristická barva jde na vrub čediči nacházenému v okolí (viz Černý poklad), o jehož použití při stavbě rozhodl Konstantin II. ve 4. století. Císař Valentinián nechal hradby následně zvětšit a rozšířit do dnešní podoby: Na délku měří celé opevnění téměř šest kilometrů a v minulost nad ním bdělo víc než osmdesát věžiček.

Svět v sevření

Hradby oddělují svět moderního Diyarbakıru od toho, v němž se snaží v úzkých špinavých uličkách přežít dávné tradice. Staré město se tak nemá kam rozrůst: Ze tří stran jej lemuje černý „kamenný had“ a volnou část ohraničuje řeka Tigris.

Ačkoliv v cizincích může černý kámen vzbuzovat pocit tísně, místní obyvatelé si s jeho barvou hlavu nelámou. Po večerech vyrážejí do parků pod hradbami na piknik a nebojí se vystoupat ani na temné opevnění.

Nahoru sice vedou pouze polorozpadlá schodiště, mladým to však nevadí: Jejich život svazují přísné společenské normy, které jim dokonce zakazují držet se za ruce, nad městem si ovšem mohou „ukradnout“ chvilku pro sebe.

Nejstarší mešita Turecka

K dominantám starého města patří jedna z nejvýznamnějších islámských staveb celého Turecka, mešita Ulu Camii. V zemi je nejstarší – její kořeny sahají až do roku 639, kdy se regionem přelila arabská expanze přinášející nové náboženství. Někteří o mešitě hovoří jako o pátém nejposvátnějším místě islámu. Kdysi stál údajně v lokalitě kostel, později však podlehl nové víře. Věřící do jeho stěny vysekali mihráb (výklenek) směřující k Mekce a přistavěli minbar (vyvýšený prostor) pro muslimské duchovní – imámy.

V roce 1091 pak seldžucký sultán Melik-šáh I. položil základy stavby, jež se prakticky v nezměněné podobě dochovala dodnes. Vevnitř vás nečeká okázalá krása, třpytivé fresky, mozaiky či přezdobené stěny. Dominuje tam jednoduchost a strohost. Mešita je charakteristická také hranatým minaretem, jaké se vztyčovaly ještě před příchodem Osmanů. Až později tyto symboly víry zeštíhlely a začaly připomínat „ořezané tužky“.

Minaret splněných přání

Jednou z ikon města je i minaret Dört Ayaklı stojící na čtyřech kamenných nohách. Nechal jej vybudovat Kasim Chán z málo známé dynastie Ak Koyunlu, která během 14. a 15. století obsadila území dnešního východního Turecka, Arménie a Ázerbájdžánu. Traduje se, že stačí minaret sedmkrát oběhnout a splní se vám každý sen. Dnes se přímo pod památkou nachází čajovna, kde si můžete dát silný černý čaj a na chvíli uniknout všudypřítomnému chaosu a ruchu.

Starým městem se vine labyrint zchátralých uliček, v němž se snadno ztratíte. Ostré barvy fasád se snoubí se špínou a prachem, domy se střídají s malými obchůdky, čajovnami či autodílnami a před každými dveřmi někdo sedí a povídá si se sousedy. Ve spletité síti pak stačí párkrát zabočit a dostanete se do místního slumu, který je mistrně skrytý před zraky veřejnosti. Nachází se na konci starého města a táhne se až k hradbám a k Tigridu. Raději si jej však prohlédněte z dálky: Dovnitř se doporučuje vcházet pouze na vlastní nebezpečí.

Karavanový hotel

Diyarbakır byl kdysi významnou obchodní křižovatkou, kde spočinula na své pouti každá karavana spojující východní svět se západním. V bazarové části města proto i dnes najdete karavanseráj, kam se na noc uchylovali obchodníci se svým zbožím. Současní majitelé jej sice proměnili na hotel, ale duch staré doby nezmizel. Fasádu zdobí černé a bílé horizontální pruhy a za těžkými dveřmi se skrývá jiný svět. Srdce stavby tvoří kamenné nádvoří se stoly, židlemi a dřevěnými verandami. Okolo se pak nacházejí pokoje, v nichž se můžete ubytovat.

Nedaleko stojí palác Artuklu, rezidence dynastie Artukidů vládnoucí ve 12. a 13. století. Mohamed Nasreddin jej nechal vybudovat v místech, kde žil al-Džazarí – arabský učenec, který vstoupil do historie dílem popisujícím konstrukci i funkci téměř stovky mechanických zařízení. Osmané palác v 16. století používali jako vězení, a když ho opustili, upadl v zapomnění. Archeologové jej znovuobjevili teprve v roce 1961.

Kotel náboženství

V Diyarbakıru se dlouhá léta prolínalo křesťanství s islámem, a vedle mešit tak stojí i kostely. Zlom ve vztazích nastal počátkem 20. století, kdy došlo k nepokojům a mnoho křesťanů místo opustilo nebo bylo nuceno odejít. Kostely proto většinou chátrají. Přesto při procházce starým městem natrefíte na několik svatostánků s křížem, kde se sdružují křesťané zejména z chaldejské, arménské, nebo dokonce starobylé asyrské církve. Místní si nestěžují: Podle jejich slov nevraživost za poslední desetiletí vymizela.

Příjemnou atmosférou vás uvítá například nádvoří kostela Meryemana, kde se lidé scházejí, aby si ve stínu vypili čaj. Za dob Římské říše stál v těchto místech pohanský chrám, ale když nad mnohobožstvím zvítězilo křesťanství, vyrostl na jeho ruinách kostel. Dnes má tedy víc než 1 600 let, a přestože prošel mnoha rekonstrukcemi, stále z něj sálá historie. Stará se o něj syrská pravoslavná církev, jejímž příslušníkům se podle významného biskupa Jakuba Baradaje žijícího v 6. století říká jakobité.

Nedaleko se nachází arménský kostel Giragos, rovněž s typicky černými stěnami a sloupy. Dlouhá léta bylo v jeho zdech prázdno, v roce 2011 jej však místní slavnostně znovuotevřeli v rámci sbližování náboženství. Navštěvují ho i Arméni, kteří přijali islám, ale stále cítí pouto k zemi svého původu. 

Nedílnou součást města tvoří také svatyně a hrobky súfismu – esoterické větve islámu. Nejslavnější památkou je přitom hrobka se sarkofágem ležící ve stínu obrovských hradeb. Zdobí ji velký turban a súfisté věří, že pokud ji navštíví, zajistí si štěstí. Každou chvíli tak někdo přistoupí k sarkofágu, položí na něj maličký talisman, zazpívá či zarecituje modlitbu a zase odejde.