Tunis: Kamenné srdce Kartága

Tunis je dnes nejbohatší zemí severní Afriky. Ženy zde mají větší práva než kdekoliv jinde v této oblasti. Místní muslimové patří k nejliberálnějším na světě. Čile se daří obchodu i turismu. Právě tady pak před čtyřmi lety začalo tzv. Arabské jaro, které se jako vlna rozlilo do okolních zemí ovládaných autoritářskými prezidenty. A zatímco Libyi a Sýrii uvrhly nepokoje do krvavého chaosu, Tunisané vše vyřešili mírumilovně: první svobodné volby vynesly k moci islámsky umírněnou, středně pravicovou stranu – jakousi tuniskou verzi křesťanských demokratů.

Politický klid dává do budoucna naději na velkou prosperitu. Téměř se zdá, jako by Tunis svou mentalitou ani nepatřil do regionu a spíše vypadl z jakéhosi jiného světa. A do jisté míry je to skutečně pravda. Ačkoliv je zdejší obyvatelstvo arabského (a částečně berberského) původu, jeho historické kořeny neoddělitelně prorůstají antickou minulostí. Na místě dnešního tuniského hlavního města totiž kdysi stávalo nejdříve punské a později i římské Kartágo.

Podnikaví mořeplavci

Když na severní pobřeží Afriky dorazili před třemi tisíci let Féničané (Římané jim říkali Punové), našli zelenou a úrodnou zemi. Severní Afrika tehdy vůbec nepřipomínala dnešní polopouštní oblasti – klima se v té době mnohem více blížilo jižní Evropě s jistotou sklizně ovoce i obilí dvakrát do roka. Národ námořníků a obchod níků teritorium velmi rychle kolonizoval a postupně vytlačil původní Berbery do méně úrodných lokalit hlouběji na jih.

Féničané založili na příhodném místě v dobře chráněné zátoce město – a tak povstalo Kartágo, které díky řemeslnickému umu, námořní zdatnosti a obchodnické nátuře místních obyvatel během pouhých několika generací vyrostlo v největší metropoli oblasti. Na vrcholu moci mu prý podléhalo na tři sta jiných měst na obou stranách Středozemního moře. V jeho ulicích stály velkolepé chrámy i honosné veřejné budovy, hradby neměly konkurenci a bez svolení kartaginského loďstva nesměla vyplout ani rybářská bárka.

Osudná válka s Římem

Střet se vzrůstající mocí Říma bohužel představoval logické vyústění situace. Následovaly tři války a sto let intenzivního krveprolití, v němž se střetly dva kolosální, ale z principu zcela rozdílné systémy. Kartáginci sázeli na sílu obchodu a námořnictva, politické aliance a žoldnéře. Řím kontroval občanskou armádou založenou na pěchotě, bojovností a také genialitou svých inženýrů. Kartágo boj nakonec prohrálo – Římané ho srovnali se zemí tak dokonale, že z něj nezůstal jediný sloup. Poté v dané oblasti na jiných místech založili vlastní kolonie, ale záhy se ukázalo, že poražená metropole disponovala zdaleka nejvýhodnější polohou, a tudíž se vrátili.

Obnovy města se chopil samotný Julius Caesar a jednalo se o projekt vskutku velkolepý. Byly položeny základy nového monumentálního sídla vybudovaného po římském vzoru. Centrální vrcholek Byrsa, kde stávala hlavní kartaginská Citadela a odkud kdysi Hannibal vyrážel válčit s Římem, ověnčily nové administrativní budovy. Okolo vyrostly lázně, náměstí a tržiště. Během pouhých sta let povstalo Kartágo z ruin a stalo se po Římu nejlidnatějším a nejokázalejším městem světa.

Velkolepý akvadukt

V samotném Kartágu, které tvoří předměstí hlavního města Tunis, dnes už mnoho neuvidíte. Dochovaly se například obrovské cisterny, které pro město schraňovaly vodu; co však chybí tady, najdete na jiných místech. K nejvíce fascinujícím památkám patří 190 kilometrů dlouhý akvadukt, jenž do Kartága přiváděl vodu z hor. Ačkoliv je na mnoha místech přerušený, stále podél něj můžete putovat dlouhé desítky kilometrů až k pramenům, z nichž se čerpala voda. Stavba patří ke geniálním inženýrským počinům antiky a díky nezměrné dřině mnoha otroků vyrostla za pouhých jedenáct let. Jak dlouho asi potrvá, než dokážeme kompletně opravit jen o málo delší dálnici D1…

Milovníci ruin pak zažijí chvíle nekonečného štěstí v oblasti města Thuburbo Majus. Přestože leží pouhých šedesát kilometrů od Tunisu, na turistu zde téměř nenarazíte. Zato vás čekají hodiny toulání se mezi velmi dobře zachovanými chrámy, lázněmi i domy obyčejných řemeslníků. Sáhnout si můžete na cokoliv, nenajdete tu žádné bariéry ani hlídače – něco podobného je v Evropě nemyslitelné.

Krásné arény smrti

K největším lákadlům ovšem patří místní amfiteátry. Místa, kde prolévali krev gladiátoři, otroci i vyhladovělé šelmy, vyzařují zvláštní mystické kouzlo, které vzrůstá úměrně kvalitě, v jaké se aréna dochovala. Tuniský amfiteátr El Džem představuje po římském Koloseu a amfiteátru v Capui třetí největší stavbu svého druhu na světě – a možná úplně nejzachovalejší. Můžete se nejen projít po písku arény, ale také kobkami, kde trávili odsouzenci poslední chvíle před smrtí či odkud vycházeli profesionální baviči krvechtivých davů. Dochovalo se mnoho schodů i chodeb, po nichž proudily davy diváků. Do ochozů El Džemu se pohodlně usadilo na 35 tisíc lidí a fantastická akustika zajišťovala, že jim neunikl jediný výdech (či smrtelný výkřik) dole v aréně. Žádný div, že tvůrci filmu Gladiátor natočili mnoho klíčových scén právě zde.

Druhý velký amfiteátr se nachází v Uthině a na rozdíl od jeho slavného a hojně navštěvovaného kolegy, který se dočkal spíše jen kosmetických úprav, jej tuniští archeologové kompletně znovu postavili z kamenů, jež na místě našli. Podobný proces by v podmínkách české památkové péče nejspíš narazil, ale Tunisané podobnou „útlocitností“ netrpí. Můžete tak bloumat nádhernou stavbou, která z čelního pohledu budí dojem, že ji Římané postavili teprve včera. A jelikož většina turistů nevytáhne paty z hlavního města, budete opět pravděpodobně jedinými obdivovateli památek v okruhu mnoha kilometrů.

Muzeum Bardo

Pokud se však přece jen rozhodnete v Tunisu zůstat, můžete si vybrat z mnoha zajímavých věcí k vidění. Nejlepší je začít v národním muzeu Bardo: na rozdíl od toho českého, jež pokrývá celý vývoj naší země, se tuniská instituce soustředí téměř výhradně na nejslavnější epochu zdejších dějin. Kolekce římských mozaik a soch v expozicích vás ohromí. Už ve vstupní dvoraně budete muset zaklonit hlavu, abyste obsáhli obrovitou, patnáct metrů vysokou mozaiku.

Rozhodně si užijete také půvabnou kolekci bronzových soch zobrazujících boha Hermafrodita, krásného stvoření s dobře vyvinutým poprsím a zcela funkční pánskou výbavou. V římském světě velmi oblíbený motiv uváděl ještě počátkem 20. století mnohé kurátory západních muzeí do rozpaků, a sochy tak často „fasovaly“ na ohanbí cudné fíkové listy. Po ničem takovém není v místním národním muzeu ani památky – další důkaz příjemného tuniského liberalismu. Po památkách Egypta patří zmíněná instituce k tomu nejlepšímu, co lze na severu Afriky vidět.