Troubení za ohradou: Proč v Praze po setmění vyhrával děsivý orchestrion?
Praha 19. století byla labyrintem uliček, průchodů a temných plácků, domečků a domků poslepovaných k sobě desítkami let rozrůstání a bujení. I ve věku páry tak mohla její zákoutí snadno ukrývat děsuplné fantomy
Zákoutí české metropole představovala dokonalou živnou půdou pro vznik pověstí a tajemných příběhů už od dob kronikáře Václava Hájka z Libočan, který si do oblasti Vyšehradu a Podskalí, jež se rozkládá mezi dnešním Jiráskovým a Železničním mostem, přibájil celou řadu míst a příběhů. Je dokonce možné, že byste předtím, než na Město pražské dopadlo kladivo asanace, potkali v jeho křivolakých průchodech třeba ducha Durynka, vraha z dob knížecích, jak bloudí místy, v nichž sám ukončil svůj život, nemaje ani po smrti pokoje.
Děsivé kvílení
Strašidla však vznikala nejen z per báje milujících kronikářů. O některých psal v 19. století i seriózní tisk a c. k. policie na ně pořádala rozsáhlé zátahy. Tehdy se v pražském Podskalí z dřevařské ohrady „u Turků“ počaly ozývat prapodivné zvuky připomínající dětské trubky, někdy taky hornu a jiné nástroje. Místní zpočátku ohradu zvědavě okukovali ve snaze zjistit, co se to děje. Když však neviděli žádný zjevný zdroj podivných zvuků, vystřídal zvědavost děs. Navzdory tomu, že takzvané Podskalské strašidlo nemělo hmotnou podobu a prakticky nikomu neškodilo, zavírali se místní kolem jedenácté hodiny večerní, kdy podivný koncert v ohradě vždy začínal, do svých domovů a rozsvěceli hromničky.
Někdo nejspíš uvědomil i úřady, protože do celé záhady se opřely svou rakouskou fortelností i bezpečnostní složky města Prahy. Policisté v ohradě přeházeli složené dřevo ve snaze najít ukrytého šprýmaře, údajně však vyplašili jen několik mrouskajících se koček. Zda právě ony stály za „oživením“ nocí konce roku 1874, není dodnes jisté, ruka zákona si však po tomto zákroku vyslechla od Podskaláků na svou adresu řadu poznámek a vtípků. Z vyprávění pamětníků a jejich potomků víme, že strašení po zásahu policie neustalo, ale vytratilo se samo od sebe až o něco později.
Hrabiví mniši
Samotný původ Podskalského strašidla dodnes zůstává zahalen tajemstvím. Objevily se zkazky o tom, že za děsivými zvuky stáli mniši z nedalekých Emauz, kteří měli bažit po majetku dřevaře Procházky, jemuž pozemek s ohradou patřil. Jiní zase tvrdili, že řeholníci zkrátka jen chtěli lidem ukázat svoji moc.
TIP: Ráčíte oholit? Karlovou ulicí v Praze údajně prochází přízrak šíleného holiče!
Ačkoliv pražská asanace cílila především na Josefov, židovské ghetto a oblasti v západní části Nového Města poblíž Vltavy, kvůli záplavám a dalším důvodům uchvátila i Podskalí a notně pochroumala jeho svébytnost a ráz. Dům „u Turků“ i s ohradou během ní zmizel a s ním i jakékoliv důkazy o ukvíleném strašidle. Zbyly jen pověsti, které zachytili spisovatelé Ignát Herrmann a Popelka Biliánová. Když se však v Podskalí setmí, šeptají si jeho obyvatelé, že se strašidlo stále toulá po okolí a čas od času dodnes ruší noční klid.
Aiolská harfa
Ve snaze přijít s racionálním řešením celé záhady představili jistí odborníci teorii, podle které měl neznámý šprýmař (nejspíš někdo z vorařů, splavujících dřevo po řece) umístit do ohrady takzvanou Aiolskou harfu. Tento nástroj tvoří úzká dutá skříňka, přes kterou je napnuto několik strun. Pokud ji postavíte kolmo proti silnějšímu průvanu nebo větru, začne vyluzovat rozmanité melodie a tóny. Proti této teorii však mluví fakt, že se zvuky ozývaly pouze večer – vítr přece foukal i přes den. Navíc nikdo nikdy neobjevil onen předmět doličný.
