Třináctá komnata totalitních vůdců: Vášnivý malíř Francisco Franco

Nejeden historik moderních dějin zastává názor, že druhá světová válka zdaleka nezačala okupací Československa nebo napadením Polska. Za její počátek lze považovat už konflikt, který roku 1936 vypukl ve Španělsku a v němž poprvé a naostro změřily síly politická levice a pravice. Jako vítěz z něj pak vyšel jen málo charizmatický, zato velmi schopný generál – Francisco Franco.

Byl ukázkovým vojákem: pocházel totiž z rodiny, v níž se služba v námořnictvu považovala za nejvyšší čest, a on se chtěl samozřejmě přidat k šesti generacím svých předků, kteří si připnuli prýmky. Španělsko-americká válka z přelomu století však natolik zdevastovala flotilu evropského státu (a s ní i zbytky jeho držav na americkém kontinentě), že Franco nenašel na palubě místo a musel se spokojit s kariérou v armádě.

Schopný a ctižádostivý

Jeho schopnosti i ctižádost ho však velmi rychle katapultovaly mezi nejslibnější vojenské kádry. Brzy se stal velitelem Španělské legie (obdoby Francouzské cizinecké legie) a později šéfem Vojenské akademie. Povolební tahanice z roku 1936 mezi pravicí a levicí (které skončily těsným vítězstvím socialistů) se ale výrazně vyostřily a konflikt zachvátil celou zemi. Pro konzervativního Franca představovala hrozba komunistické vlády noční můru a spolu s dalšími důstojníky zosnoval nacionalistickou rebelii. S podporou Itálie i Německa se vrhnul do tříletého konfliktu, který si vyžádal na půl milionu životů.

Franco se stal diktátorem a u moci zůstal i po druhé světové válce. Dokázal vítězné mocnosti přesvědčit, že zapálený antikomunista v čele totality je lepší než nejistý demokrat, který by mohl koketovat se socialismem. Pod vlajkou teroru a cenzury vládl Španělsku až do své smrti v roce 1975. 

Tajné malování

Jen málo se však o tomto bezohledném antikomunistovi ví, že miloval umění – především malířství. Na rozdíl od Hitlera neměl žádné velké ambice. Zatímco svět by dnes asi vypadal jinak, kdyby nacistického vůdce přijali na výtvarnou akademii (po čemž velmi toužil), Franco maloval jen tak – pro radost a především tajně. Tahy štětcem se učil sám a o jeho vášni věděla pouze nejbližší rodina.

Ani ve zmíněné malbě v sobě ovšem nedokázal zapřít predátora. Drtivou většinu jeho námětů (kromě několika portrétů dcery) tvoří lovecké scény – obvykle smečka psů štvoucí kance, medvědy a jeleny, případně draví ptáci trhající kořist. Nesměla přitom nikdy chybět divoká horská příroda. Idealizovaný svět násilí a volnosti pak Franco čerpal z děl starých mistrů barokní malby a doslova kopíroval jejich kompozice a techniku. Španělský monarchista a konzervativec nemohl vystát (podobně jako Hitler) moderní umělecké směry s jejich abstraktním zobrazováním skutečnosti. V době Joana Miróa a Pabla Picassa s jejich vizuálním světem rozloženým na dílčí prvky, poskládané následně volně do nových obrazů, se Franco dřel s pracnou technikou olejové lazury, která vytváří jemné přechody stínů a barev.

„Pravidelně se po večeři zamykal ve své pracovně, aby mohl malovat,“ vzpomíná Francův vnuk. „Jeho malby sice nepatří k velkým uměleckým dílům, ale mají v sobě kvalitu a realismus, které jsou pro většinu amatérů nedosažitelné.“ Takový byl muž, jehož vláda zanechala po celém Španělsku dva tisíce masových hrobů, v nichž leží na dvě stě tisíc popravených.