Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?
Římská říše byla téměř neporazitelnou vojenskou velmocí. Ale pouze téměř – přece jen se v každé době našli tací, kteří dělali těžkou hlavu i nejschopnějším legionářům a jejich velitelům
Z jednoho města na Apeninském poloostrově do celého tehdejšího známého světa. Tak se rozrostlo Římské impérium, svého času nejmocnější říše Antiky. Nejrozsáhlejší byla za císaře Traiana, kdy obklopovala celé Středozemní moře, dosahovala Černého moře, hluboko do Galie a na území Británie. Přestože Římané ponechávali podrobeným národům poměrně širokou míru autonomie a někde dokonce byly národní jazyky kupříkladu důležitější, než „imperiální“ latina, ne všem se status říšského poddaného zamlouval.
Řím řešil problém svých nepřátel různými způsoby. Dokud měl sílu, bojoval. Později, když během stěhování národů přestalo být udržení neprostupných hranic prakticky možné, nechal tzv. „barbary“ usídlit se těsně za nimi s tím, že budou Římu pomáhat hranici střežit. Ale jen velmi, velmi málokdy byl Řím ochoten stáhnout se z území, která již jednou dobyl a považoval za svá. Za jejich udržení proti nepříteli byl ochoten platit zlatem i životy legionářů.
Hannibal ante portas!
Podle řeckého politika a nejvýznamnějšího historika období helénismu Polybia, generál a státník z Kartága Hamilcar Barca během první války s Kartáginci vzal svého syna Hannibala za ruku, odvedl ho k oltáři a poručil mu, aby přísahal, že se nikdy nestane přítelem Římanů. Hannibal přísahu dodržel. Nejen, že se nikdy nestal jejich přítelem, ale Římská říše v něm našla zavilého nepřítele odhodlaného pomstít svou rodnou zem.
Po první prohrané válce proti mocnému impériu se proslavil ve druhé, takzvané Punské válce svým odvážným tažením proti Římu. Se svou armádou, v níž bok po boku s lidmi bojovali i váleční sloni, se vylodil v Ibérii, zdolal Pyreneje a přešel Alpy. Porážel Římany ve všech bitvách a ničil vše, co mu stálo v cestě. Konečného vítězství ale nedosáhl. Na obléhání samotného Říma si netroufal. Nakonec byl kartágský hrdina poražen v bitvě u Zamy, kde se utkal se zkušeným římským velitele Scipionem Africanem v roce 202 před Kristem.
Neklid u sousedů
Mithridates VI. žil v prvním století před naším letopočtem u Černého moře, v dnešním Turecku, kde vládnul v sice malém, zato však bohatém království. Jeho otec byl otráven a matka se mladého nástupce trůnu pokoušela zabít, aby mohli vládnout Mithridatovi sourozenci. Už jako dospělý muž tedy odešel do exilu, kde se k němu přidalo mnoho kmenů nespokojených s vládou královny matky a jejich podporou se dostal k moci. Návrat do rodného domu měl však k idyle hodně daleko, Mithridates nechal zabít mnoho členů své rodiny, kteří se proti němu dříve spikli.
Římský konzul Manius Aquillius musel sledovat, jak šílený král v následujících letech zmasakroval asi osmdesát tisíc Římanů žijících v asijských městech. Nakonec vládce, který se tolik bál, že bude otráven jako jeho otec, a tak každý den vypil trochu jedu jako prevenci, nepadnul do rukou Římanům. Když Mithridates viděl, že neprohrává jen bitvu, ale i válku, chtěl spáchat sebevraždu. Jenže jeho tělo nasáklé jedem nezabila ani silná dávka smrtícího lektvaru a jeho život skončil pod ostřím meče jeho vlastního syna.
Bič Boží
Když se Attila, vládce Hunů, dostal k moci, vychutnával si každý moment, kdy mohl kdysi mocnou Římskou říši udržovat v napětí a nejistotě. Zdvojnásobil daň, kterou museli Římané odvádět výměnou za klid zbraní a přišel s řadou dalších doplňujících podmínek, které měly blíž k vydírání než k dohodě. Není divu, že to v říši začalo vřít. Římané dokonce (byť neúspěšně) podplatili Attilovy generály, aby obávaného vojevůdce zavraždili. Když v roce 450 zemřel císař Theodosius II, donesla se k Attilovi překvapivá zpráva: “Řím už Hunům nezaplatí ani sestercii!”
TIP: Zánik civilizací: Římská říše, zaniklá chlouba starověku
Attila v odpověď na tuhle výhrůžku dobyl několik měst na západě říše a vytáhl proti samotnému Římu. V jeho armádě ale propukly nakažlivé nemoci, a to ho nakonec donutilo uzavřít mír. Jak byl život hunského ničitele inspirativní a legendární, jeho konec byl neslavný. V pokročilém věku se rozhodnul pojmout mladou germánskou dívkou Ildikó za svou sedmnáctou manželku. Ráno bylo jeho tělo nalezeno v kaluži krve. Podle jedné verze ho jeho spanilá nevěsta podřezala nožem, podle jiné se udusil, když mu o svatební noci začala z nosu téct prudce krev.
