Třetí šance pro Habsburky: Na český trůn jim pomohlo až vymření Jagellonců

Při pohledu na dějinný vývoj naší země v období raného novověku (tedy přibližně od počátku 16. do konce 18. století) nepřehlédneme, že jedním z tradičních a prakticky stabilních vnitřních mezníků se stal rok 1620 s prvořadou událostí – bitvou na Bílé hoře. A nejen to! Toto datum navíc představuje jeden z historických zlomů, jakým byl například také počátek husitství roku 1419 nebo vznik Československé republiky v roce 1918. Jde tedy o skutečnosti, které známe všichni již od školních lavic a většině z nás se navíc zaryly pod kůži tak hluboko, že o nich nemáme potřebu pochybovat.

Je tato konstrukce oprávněná? Nemůže se jednat jen o dávné klišé, jež opakováním po řadu generací nabylo jakéhosi oficiálního posvěcení a postupným vzdalováním se od oněch klíčových událostí minulých století docházelo stále silnějšího upevnění? Ač je to pro značnou část laické veřejnosti bezpochyby věc mimo diskusi, vyskytují se v odborném diskursu i odlišné názory. Přinejmenším stejně významné datum totiž nabízí například rok 1526, během kterého mimo jiné proběhla 29. srpna další z bitev, které v historii českých zemí zanechaly výraznou stopu. V místech poblíž dnešní maďarsko-srbsko-chorvatské hranice na řece Dunaj zahynul mladý dvacetiletý český a uherský král Ludvík Jagellonský, tradičně přezdívaný Dítě. 

Král zemřel osamocen

Jak vlastně zemřel mladý král? Někdy kolem páté hodiny odpolední panovník zvolna opouštěl bojiště. Ty, kteří jej pozorovali, mohly tehdy upoutat dvě významné skutečnosti: jednak fakt, jak málo mužů se v tu chvíli staralo o královu bezpečnost, jednak to, že kůň, který jej nesl, začal zůstávat pozadu. Byl snad zraněn, případně vyčerpán?

Každopádně ani mladý panovník nejspíše nebyl na takovou náročnou operaci dostatečně fyzicky trénovaný. A v podstatě takováto banalita zřejmě stála Ludvíka život. Při zdolávání potoka Csele spadl v těžkém brnění (jednalo se o několik desítek kilogramů ušlechtilého kovu) z koně, patrně ztratil vědomí a utonul. Takto jej našli okrádači mrtvol, kteří jej obrali doslova o vše, co měl na sobě. Není přitom úplně jasné, zda v tomto posledním okamžiku Ludvíkova života zahynul i jeho kůň. Nenašel se totiž žádný přímý svědek tragédie, což samo o sobě nasvědčuje, že v kritickém okamžiku byl mladý panovník docela sám.

Dynastické vzestupy a pády

Podívejme se nyní, v jaké „konfiguraci sil“ k tragickému úmrtí mladého krále došlo. Jagellonci tehdy hráli úlohu hegemonní středoevropské dynastie. Sám Ludvík vládl českým zemím a Uhrám, v polsko-litevské unii navíc již od roku 1506 kraloval jeho strýc Zikmund I. řečený Starý. Pro Habsburky tak zůstávalo poměrně nevelké území rakouského arcivévodství, kde po římském králi Maxmiliánovi I. vládli postupně dva jeho vnuci Karel a Ferdinand. To nebylo mnoho pro rod, který zde se ve středoevropském prostoru pohyboval již od konce 13. století.

Až díky dynastickým sňatkům se tento významný rod korunovací arcivévody Karla španělským králem zásadním způsobem uchytil na politické mapě západní Evropy, zatímco jeho bratr Ferdinand zase po moháčské katastrofě s konečnou platností „zahnízdil“ s vlastní větví habsburského rodu v podunajských monarchiích.

Třetí šance pro Habsburky

Ctižádostivý král tak získáním (a následným udržením) českých zemí pod svou vládou uspěl tam, kde infekční choroby zhatily plány jeho předchůdců. Uplynulo již více než půlstoletí od úmrtí Ladislava Pohrobka způsobeného tuberkulózou (1457). To byl v 15. století poslední příslušník habsburského rodu, kterému bylo dopřáno nosit českou královskou korunu, ale habsburská stopa se proti proudu dějin českých zemí již tehdy táhla po několik generací.

Ladislavovu otci Albrechtu II. Habsburskému pomohl k zisku koruny sňatek s Alžbětou, dcerou Zikmunda Lucemburského, ale jeho jen o zhruba roční vládu ukončila v říjnu roku 1439 úplavicová nákaza. Ani jeho pra-prastrýc Rudolf, který si českou korunu v podstatě koupil, se z ní zhruba o století dříve netěšil dlouho – úplavice dostihla v létě roku 1307 i jeho.

Rok 1526 se tedy svými dvěma zásadními událostmi – totiž bitvou u Moháče a volbou arcivévody Ferdinanda českým králem – ukazuje jako jeden z důležitých politických mezníků nejen domácího, ale obecně i středoevropského prostoru a jeho významem jej lze zcela srovnat s „bělohorským“ rokem 1620. Stojí za zamyšlení, že význam tohoto milníku není z pohledu českých národních dějin dodnes doceněn.

Od Palackého k Janáčkovi

Nedlouhé jagellonské období českých politických dějin, trvající pouze padesát pět let, se těšilo badatelské pozornosti již v dobách zakladatele moderního českého dějepisectví Františka Palackého. Patrně nebylo náhodou, že ve svém stěžejním díle Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě skončil autorův výklad právě v roce 1526. Je nesporné, že tento vynikající historik spatřoval v událostech kolem Moháče zásadní dějinný přeryv v historii Českého království. Patriarcha českého dějepisectví však musel v případě této kapitoly dlouho čekat na své pokračovatele. Snad to bylo i tím, že Vladislava Jagellonského československá historiografie dlouhodobě vnímala jako slabého panovníka. 

TIP: Rakouské zásnuby s Evropou: Jak se stal z Habsburků nejmocnější rod Evropy?

Naproti tomu období po smrti Vladislavova syna se již do Palackého syntetického „záběru“ i z důvodů sebezáchovné autocenzury nedostalo. Autor sám v předmluvě posledního svazku svého díla z roku 1867 uvedl, že „…pouštěti se dále do výkladu dějin, navíc v mnohém ohledu podstatně rozdílných, brání mi […] sama povaha věcí a prospěch národní.“

Okolnosti volby prvních let vlády krále Ferdinanda I. Habsburského tak na „svého“ vypravěče v českém historiografickém okruhu musely čekat ještě celé další století. Až roku 1968 se tohoto úkolu zhostil Josef Janáček svým dodnes ceněným dílem Doba předbělohorská.