Tresty v širých vodách: Jak se udržovala námořnická poslušnost?

Kodex námořnické služby, ať pod vlajkou španělskou, nizozemskou, britskou nebo dokonce tou s lebkou a zkříženými hnáty, byl do značné míry nelítostný. Na širém moři celá posádka musela fungovat jako dokonale sehraný stroj. Pokud jen jediný muž nedělal svoji práci poctivě, ohrožoval životy všech ostatních. Povaleči, simulanti, opilci, drzouni a pomlouvači byli pro zdárné ukončení cesty stejnou překážkou, jako neschopný kormidelník anebo plavčík, který na hlídce mezi útesy ve strážním koši usnul. O krk šlo všem. 

Kapitáni obvykle pracovali s ustáleným kádrem vlastní posádky, ke které se v každém přístavu přidalo pár dalších mužů. Všichni spolu museli pracovat bez zbytečných řečí. Běda těm, kdo by ostatní námořníky okrádali, brali si větší příděly nebo se pokusili napadnout důstojníka! Aby všichni „sekali latinu“, visela nad nimi neustálá hrozba krutých trestů, které jejich předáci – loďmistři aplikovali s větším či menším zápalem pro věc.

Předkrm aneb začínáme

Loďmistr, nebo také bocman (bosun) odpovídal za celkovou údržbu lodi s výjimkou strojních zařízení. Byl to prostě „vedoucí směny“, který posádku řídil při každodenní práci. Obvykle se jednalo o stálého a zkušeného muže, na kterého se kapitán mohl spolehnout. Celý čas trávil s ostatními námořníky, a tak dobře věděl, co se kde povídá a jaká je nálada v mužstvu. Mezi oblíbence ale rozhodně nepatřil. Byl totiž samozvaným soudcem a vykonavatelem rozsudků, které udílel i za drobné prohřešky. Špatně nebo pomalu zabíráte, loudáte se s vázáním uzlů, paluba je špatně umytá? Už na vás prší jedna rána za druhou! Ratan, rákoska, nebo tři pruty svázané dohromady zvané Tři sestry, to jsou bocmanovy nástroje. Ruku na vás vztáhnout nesmí, ale bití holí se považuje za „přiměřené směřování posádky“, které nikdo neřeší.

Motivačních ran přitom rozdal za den bezpočet. Bití námořníci si mohli stěžovat u důstojníků, ale výsledkem býval jen zápis v lodním deníku a další trest, protože nadřízení většinou dali za pravdu loďmistrovi. Teror jste museli buď snášet, nebo sadistického bocmana někde v tichosti „vysadit do vody“.

Ocasy sviští vzduchem

Pravidelné bocmanovo bití se ještě dalo snést, s bičováním to bylo horší. Tento trest vám mohl nadělit jen důstojník, ale dost často se tak dělo na loďmistrovu přímluvu. Vaše opomenutí při plnění všedních povinností totiž považoval za natolik vážné, že je bylo třeba nahlásit. Přitom mohlo jít o maličkost: třeba jste zapomněli uklidit z paluby do kuchyně plechové hrnky nebo jste jen nedolili olej do luceren. Disciplína je však zapotřebí! Proto si půl den nebo den posedíte o hladu za mřížemi. Abyste nezaháleli, je alespoň na lodích britské koruny vaší povinností uplést si ve vězení devítiocasou kočku, kterou pak dostanete výprask.

Druhý den je při čtení hlášení citován váš prohřešek, a nastupujete k výkonu trestu. Od roku 1750 vám může uložit důstojník za jeden prohřešek maximálně 12 ran, nikdo však nehlídá, jestli vám pochybení a trestů nesečte víc najednou. Bít vás bude plnou silou loďmistr,  až mu zeslábne ruka, prostě se s někým prostřídá. Pokud je druhý vykonavatel náhodou levák, máte pak na zádech krvavou mřížku. To nejhorší vás ještě čeká: návštěva lodního felčara, který vám rány zasype solí a octem. Zabrání tím sice infekci, ale prožijete si peklo. Bičování je přitom součástí denní rutiny. Během dlouhé plavby si tímto „křtem“ projde prakticky každý námořník.

Procházka Uličkou hanby

Když se začnou ztrácet zásoby rumu, sucharů, přepravovaný proviant nebo osobní věci námořníků, jde do tuhého. Posádka má totiž tendence si to s chmatákem vyřídit rychle a po svém. To důstojníci nemohou dovolit. Spravedlnost je jejich výsadou.

Dopadený a usvědčený zloděj tak musí snést potupu a bolest při cestě uličkou hanby. Bude to výlet, který možná nepřežije. Po délce celé lodi při tom stojí ostatní členové posádky, všichni vybavení pořádným lanem s uzlem na konci. Každý má právo uštědřit zloději jednu či více ran. Aby přistižený delikvent nevyšel lacino, nemůže mezi námořníky jen tak proběhnout. Na hruď mu totiž míří špička šavle důstojníka ustupujícího před ním. Ten tak rozhoduje o tom, jaké tempo bude exekuce mít. Námořníci přitom dobře vědí, jak vám dobře mířenou ránou zlomit žebro, natrhnout kůži nebo vás nadosmrti zmrzačit. Krást se prostě nemá.  

Do koše i za ráhno!

Krádeže nebo připálený oběd může námořníky přiblížit ke vzpouře a nahlodat morálku posádky. Ale když někdo zaspí na hlídce? Tak to už jde o krk všem, a trest tomu odpovídá! I drsný mořský vlk má hrůzu z toho, že se probudí v kajutě, která se rychle plní vodou, protože někdo nahoře nedával pozor. Pro ty, kteří vlastní neopatrností nebo neodpovědností hazardovali se životy ostatních, je trestem pobyt v koši.

Čistě technicky se může jednat o strážní koš, kde je spáč uvázán, nebo také sud či člun tažený za lodí. Musí být zřejmé, že „už s nimi není na jedné lodi“. Pobude tu po neomezený čas – bez jídla a vody. Je to zkrátka rozsudek pomalé smrti žízní či hlady, který ale milosrdný kapitán může po týdnu nebo dvou zvrátit. Ne vždy to stihne včas... 

Další chuťovka má už definitivní ráz. Pověšení za ráhno totiž přežít nelze. Tento trest byl vyhrazen jen pro nejzávažnější delikty: vraždu člena posádky, pokus o vzpouru nebo útok na důstojníka. Není to klasické oběšení, při kterém se rychle láme vaz, ale pomalé udušení. Trvat může i hodinu. Na úkonu se podílí celá posádka, která tak nejen symbolicky „táhne za jeden provaz“. 

Hezky po pirátsku…

Prakticky každý pirát za sebou měl osobní zkušenost se službou na řádné lodi, a díky tomu většinou i trauma z uvedených kázeňských postihů. Pokud byste ale čekali, že se posádky korzárů utápěly v anarchii a fungovaly bez trestů, budete nemile překvapeni! Na lodích plujících pod černou vlajkou panovala často ještě mnohem přísnější disciplína. Přežití případných provinilců často dávala jen minimální prostor.

TIP: Neuvěřitelné příběhy pirátů: Romantičtí hrdinové, nebo krvelační zločinci?

Spory se tu řešily buď kolektivním ubodáním trestaného, nebo kulkou od kapitána. Příchuť dobrodružné romantiky mělo „vysazení“ vzpurných členů posádky na pustém ostrově. Zůstávali bez jídla a vody, napospas lidožroutům, dravé zvěři, jedovatým pavoukům a hadům, tropickým nemocem i šílenství ze samoty. Rozsudek se rovnal smrti, ale ta mohla mít velmi nekonkrétní podobu. Proto byl tento verdikt tak obávaný. Kapitán si přitom nešpinil ruce: jako trosečník jste rozsudek mohli přežít a být i zachráněni. Vysazeným se často s jistou dávkou kruté ironie ponechávala nabitá zbraň s jednou kulí. Prý aby se mohli ubránit divochům. Velmi často ale rána nad ostrovem třeskla dřív, než námořníci pořádně zabrali do vesel.