Tragický osud humoristy: Proč se Rudolf Těsnohlídek vlastně zastřelil?
Roky pracoval v novinách, proslavil se ovšem až rázovitými příběhy Lišky Bystroušky. Proč se ale talentovaný Rudolf Těsnohlídek zastřelil? Našli ho krvácejícího přímo v redakci!
Co dovedlo talentovaného autora k sebevraždě? Zapříčinil to truchlivý osud, který ho provázel od mládí, nebo vrozená melancholická povaha? V dětství se mu kamarádi smáli. Do značné míry to způsobilo nízké sociální postavení Těsnohlídkových. Jeho otec si přivydělával jako ras, který lidi zbavoval zatoulaných psů. To nebyl úplně optimistický start do života.
Literát už od jinošských let tíhl k pesimistické poezii plné smrti. Svět viděl černě. To ale k mladým poetům patřilo a svou roli sehrála i doba ovlivněná dekadencí. Právě v roce, kdy se lámalo 19. a 20. století, dosáhl gymnazista narozený v Čáslavi plnoletosti. Jeho další kroky vedly do Prahy, kde studoval češtinu, historii a francouzštinu. A začal se stýkat s literárními kruhy. Už v roce 1902 vydal svou první knihu. A stalo se ještě něco důležitějšího: poznal Kaju neboli Jindřišku Kopeckou, svoji budoucí choť. Zdálo se, že věčná melancholie konečně ustoupí životnímu štěstí.
Detektivka se vším všudy!
Oba propadli horoucí lásce. Přesto z nich nesálalo štěstí. Jejich zamilovanost měla veliký kaz. Kaja žila s předtuchou brzké smrti, a i proto zřejmě toužila po sňatku. Její plíce sužovala tuberkulóza a vyhlídky se v tehdejší době nezdály nadějné. Tuto hroznou jistotu však milenci neměli. Přinejmenším chtěli doufat. Plní nadějí se vydali na cestu na sever. Lákalo je Norsko. Snad i proto, že to byl domov dramatika Ibsena, kterého oba dychtivě četli. To, co měli novomanželé ve Skandinávii zažít, však Ibsenovy tragédie ještě předčilo. Zlověstná předtucha konce se ukázala jako správná. Došlo k tomu ale úplně jinak, než mohla nebohá Kaja čekat.
23. července 1907 narušil klidnou atmosféru hotýlku ve Vestnes výstřel. Když svědci vběhli do pokoje, viděli krvácející umírající ženu a nad ní skloněného Těsnohlídka. Ano, bylo to podezřelé, i když pohnutí čerstvého vdovce zúčastnění hodnotili jako nepředstírané. Přesto muselo proběhnout vyšetřování. Spolupracovaly i orgány v daleké Praze, protože norští vyšetřovatelé chtěli znát zázemí oběti a udělat si představu o povaze možného pachatele.
Co se zjistilo? Kaja neprojevovala sklony k sebevraždě. Na druhou stranu se ani Rudolf nezdál jako násilník. Závěr zněl, že šlo o nešťastnou náhodu. Jak k tragédii pravděpodobně došlo? Kaja si oblíbila malý revolver, který dokonce nosila na krku. Hra s ním se jí stala osudnou. Výstřel podle všeho vyšel opravdu omylem a oba milence navždy rozdělil. Přinejmenším fyzicky. Těsnohlídek se ale ke své životní lásce cítil připoután nadosmrti. Výstižně to vyjadřují verše, v nichž k němu mrtvá promlouvá:
„Já mrtva nejsem, motýl dokonal, / jejž ty jsi k růžím na skráň mrtvé dal.“
Stíny podezření
Těsnohlídek se do konce života nezbavil podezření, že měl se smrtí milované ženy něco společného. Mohl ji snad chtít z lásky uchránit od děsivé smrti kdesi v sanatoriu? Chtěl, aby zemřela na vrcholu štěstí? Zdá se to jako bulvární až nehorázná spekulace. Ale sám Těsnohlídek se přičinil, aby se podobné teorie znovu objevovaly. Nejen že sám projevoval sebevražedné myšlenky, ale dokonce k nim doháněl i ostatní. Dokázal totiž své blízké nakazit pocitem, že raději než žít v hanbě a neštěstí je lépe to všechno ukončit.
Tak tomu alespoň bylo v případě druhé manželky S. K. Neumanna. Těsnohlídek k sobě Boženu milostně připoutal, ačkoli šlo o choť jeho dlouholetého přítele. Oba literáti jí vyhrožovali sebevraždou, pokud dá přednost tomu druhému. To dosti překvapuje zvlášť v případě S. K. Neumanna, který jinak zastával dost volnomyšlenkářské názory, pokud šlo o manželskou věrnost. Božena však měla s Neumannem dítě, a to nepochybně hrálo velkou roli v rozhodování všech aktérů. Těsnohlídek se milované ženy nakonec vzdal a ona se vrátila ke svému muži.
Podle jejích vzpomínek ji však vedle nezkrotného bouřliváka čekal život v ponížení. To připadalo Těsnohlídkovi nesnesitelné a údajně ji proto tlačil k sebevraždě. Tato epizoda znovu oživovala spekulace, zda Těsnohlídek neměl přinejmenším morální vinu na konci, který potkal Kaju. Nemohl ji k osudovému kroku ponoukat?
Společný pohřeb
Tragická norská zkušenost poznamenala jeho život až do smrti. K otřesnému zážitku a bolestné ztrátě se ve své tvorbě opakovaně vracel. I když se ještě dvakrát oženil, už nikdy patrně nepocítil takové štěstí jako s Kajou, přestože z jeho druhého manželství vzešel syn. Rudolf Těsnohlídek se stal tím, čemu říkáme tragická postava. Ubíjely ho paranoidní obavy, že přijde o místo. Život vedle něj pravděpodobně nebyl lehký, a to ani pro jeho kolegy z Lidových novin.
Tvorba už mu také nepomáhala. „Vypsat se“ ze svých smutků nedokázal. Trpěl vidinami a 12. ledna 1928 proti sobě přímo v redakci obrátil zbraň. Nalezli jej dosud živého, netrefil se totiž přesně. Přesto svým zraněním po několika dnech podlehl. A co hůř, jeho třetí žena jej brzy následovala. Jen použila jiný prostředek: plyn. Měli společný pohřeb.
Až několik let po autorově smrti vyšla básnická sbírka Rozbitý stůl. Teprve při četbě veršů lidé z Těsnohlídkova okolí pochopili, že ačkoli ho znali, dlouho netušili, jak moc je sužován psychickými problémy a jak dlouho v něm zrálo odhodlání vše dobrovolně skončit. Poezie tak dala zpětně nahlédnout do jeho těžko proniknutelné duše.
Dojemný odkaz
Oblíbený a dodnes čtený autor nám po sobě zanechal i jiný odkaz, než je ten literární. Málokdo asi ví, že to právě Rudolf Těsnohlídek se zasloužil o tradici vánočních stromů vztyčovaných na náměstích našich měst.
TIP: Osudem zkoušená žena: Jak vypadala poslední léta Boženy Němcové
Impuls k této myšlence přišel zcela nečekaně. Společně s malířem Františkem Koudelkou nalezl v lese opuštěné děvčátko. Stalo se to před Štědrým dnem roku 1919. Tento do značné míry traumatizující zážitek nedokázal citlivý spisovatel jen tak vymazat z hlavy. Začal se zajímat o osudy dětí bez rodičů. Právě v jejich prospěch inicioval akci doprovázenou vztyčováním vánočních stromů po celé zemi. Dne 13. prosince roku 1924 tak brněnské náměstí Svobody rozzářil takzvaný Vánoční strom republiky. A myšlenka se ujala.