Tihle by už dnes neprošli: Kteří američtí prezidenti by již nejspíš neuspěli?
Jaké vlastnosti by měl mít ideální prezident Spojených států? To, co bylo možné před 231 lety, by dnes stěží prošlo. Většina kdysi slavných amerických prezidentů by viděno dnešní optikou měla jen minimální šance na zvolení!
Můžeme tomu říkat třeba průběžné zvyšování nároků a dobrým příkladem je například 16. prezident USA Abraham Lincoln. Průzkumy veřejného mínění ho už od roku 1948 opakovaně zařazují na nejpřednější příčky žebříčku popularity. Stranou teď ponechme, že krátce po svém zvolení uvrhl celou zemi do vleklé občanské války, která si vyžádala životy třicetiny populace. Dnes by se nejspíš vůbec nemohl stát prezidentem. Jak to? Navzdory svému reprezentativnímu vzhledu a vskutku republikánské důstojnosti, umocněné metrákem živé váhy a nadprůměrnou výškou 195 centimetrů, totiž disponoval velmi „nemužným“ hlasem.
I skalní příznivci opakovaně zmiňovali, že tón hlasu pana Lincolna byl „příliš vysoký, pronikavý, občas navíc přeskakující do chraplavosti“. Jímavé a silné proslovy, které dnes sepsané se zatajeným dechem studujeme, byly k davům pronášeny pisklavou a nepříjemnou fistulí. Jistě můžeme oponovat, že důležité bylo spíš to, co říkal, než jakým tak činil hlasem. Ale upřímně, nechali byste se vést do občanské války, protože vám to poradil vousatý kačer Donald? Dá se říct, že v dnešním klimatu politické kultury, kdy na sebe ve volebních kampaních neváhají oponenti vytáhnout sebevětší špínu, by se kdysi tak revoluční Abe nejspíš neprosadil. Říkal sice zajímavé věci, ale nedalo se to poslouchat. (foto: Wikimedia Commons, CC0)
Groover Cleveland (1837–1908)
V pětačtyřicítce dosud zvolených amerických prezidentů se demokrat Groover Cleveland svou popularitou drží spíše v druhé desítce. Velký bojovník proti korupci a neúspěšný architekt plánu na zvládnutí ekonomické krize v roce 1893 je zajímavý tím, že se k úřadu prezidenta ve dvou nespojených obdobích propracoval hned dvakrát. V historii Spojených států je to unikátní. Dnes by ale nemohl být zvolen ani jednou. Překážkou by mu bylo rodinné zázemí, které by nejspíš dráždilo voliče. Cleveland totiž pojal za manželku dceru svého zemřelého přítele, jíž byl poručníkem. V mladičké Frances, o niž pečoval od jejích jedenácti let, viděl prostě tu nejlepší partnerku pro život – přesto, že je dělil rozdíl dvaceti sedmi let! (foto: Wikimedia Commons, CC0)
George Washington (1732–1799)
Otec-zakladatel, státník, politik i vojevůdce. Pozitivní reputace George Washingtona, prvního amerického prezidenta, je prostě neotřesitelná. Z hlediska popularity neklesl v žádném hodnocení více než dvacítky různých veřejných anket pod čtvrtou příčku a většinou byl úplně první. Na muže, který je přes 200 let po smrti, je to slušný výkon. Co by nám na něm tedy mohlo vadit? Že zatímco jeho vojáci v boji za nezávislost mašírovali v otrhaných, uniformy nepřipomínajících hadrech, Washington si užíval přepychu a luxusu. Když v roce 1777 jeho 11 tisíc mužů na zimu „zakotví“ ve Valley Forge (a kolem 3 tisíc jich tu nakonec umrzne a pomře hlady), budoucí prezident si dopřává okázalého narozeninového večírku s hostinou a hudbou. (foto: Wikimedia Commons, CC0)
Chester A. Arthur (1829–1886)
Nejspíš si ještě pamatujete, že před zvolením prezidenta Baracka Obamy byla jeho odpůrci zahrána karta „o nejasném původu“. Ať už to byla Havaj, anebo Keňa, jak tvrdili milovníci konspiračních teorií, pravidlo je pořád stejné. Americkým prezidentem musí být osoba s americkým občanstvím. V tom případě by ale 21. prezident Chester A. Arthur, nejspíš kandidovat vůbec nemohl. Byl totiž pravděpodobně Kanaďanem narozeným v Ontariu. Stoprocentní jistotu nemáme, ale jeho rodný list z Fairfieldu ve Vermontu je prokazatelně padělek. A dnes by nejspíš některé voliče nepotěšil ani jeho program zaměřený proti imigrantům – těm čínským. Byl ochotný přijímat jejich muže – na práci. Ženy už ale považoval za nežádoucí: to aby Číňané ve Státech „nezahnízdili“. (foto: Wikimedia Commons, CC0)
Andrew Jackson (1767–1845)
Udílení prezidentských milostí a amnestií je velkou výsadou prezidentů. Konkrétní rozhodnutí pro, nebo proti udělení milosti sice musí před svými voliči ospravedlnit, ale nakonec je to jen jejich volba. Neočekává se přitom, že by budoucí prezidenti stáli tak říkajíc na opačné straně a sami lobbovali za přísnější tresty. V případě sedmého amerického prezidenta Andrewa Jacksona to ale neplatilo. Během své služby v armádě roku 1812 obžaloval šest členů provinční milice z neplnění strážní povinnosti, rozhodl o jejich vině a trestu a osobně je zastřelil. Žalobce, soudce a kat v jedné osobě? Těžko říct, jak se to shodovalo s jeho profilem pravověrného demokrata. U voleb jeho ráznost ale nevadila. (foto: Wikimedia Commons, CC0)
James Madison (1751–1836)
Čtvrtý prezident USA James Madison zrovna nepatří mezi známé osobnosti. K jeho zásluhám patří autorství významné části textu Deklarace nezávislosti anebo vyhlášení války Velké Británii v roce 1812. Úplnou kuriozitu by představoval jeho zdravotní stav. Madison byl totiž nepokrytým hypochondrem a o svých domnělých i skutečných zdravotních neduzích bez obalu hovořil na veřejnosti. Jen si to porovnejte s dneškem, kdy kandidáta může vyřadit pouhé podezření na nějakou chorobu! Jeho věta: „Jsem na smrt nemocen, takže nebojte, dlouho tu s vámi nebudu“ mu vyhrála volební kampaň. A žil dalších 19 let! (foto: Wikimedia Commons, CC0)