Teple se zachumlat: Zimní plášť byl nezbytností pro chudé i bohaté

Nejteplejší kusy oblečení se zhotovovaly z pevné vlněné látky zvané sukno, což je tkanina se zplstnatělým povrchem, která mohla být zhotovena v plátnové, nebo keprové vazbě. Výrobě sukna se věnovala celá řada specializovaných profesí. Vlnaři rouno čistili a česali, samotné výrobě se věnovali soukeníci, dále látku zpracovávali valcháři, postřihači suken, sukna krojiči a rajféři, kteří vyškubávali uzly v sukně, které vystouply při tkaní. Takto úzce se řemeslná odvětví specializovala pouze ve věších městech, v městečkách si z výše jmenovanými úkony poradil běžně samotný soukeník. Zhotovení oděvu potom bylo svěřeno krejčím.

Klok, mantlík, šuba

Nejsvrchnější částí oděvu tvořil plášť, který nosily jak ženy, tak muži. Názvy jeho jednotlivých typů často splývají, a tak je dnes poměrně těžké rozlišit, o který konkrétní střih se jednalo. Říkalo se mu třeba mantl, mantlík, pláščík, plášček či klok. Pokud se však střihově jednalo spíš o kožich, pak slyšíme názvy jako šuba, čuba a také blána.

Prosté kožichy se zhotovovaly z kůží zajíců, králíků, lišek či kun. Běžně se podšívalo i kůžemi zvířat, jež se dnes v přírodě běžně nevyskytují, jako je vlk či medvěd. Pro luxusnější pláště „poskytly“ kožešinu hranostajové či sobolové. U krku se plášť mohl spínat šňůrkou, knoflíky, nebo sponou (agrafou). Existují také typy, které se spínaly pomocí knoflíčků na rameni.

TIP: Móda napříč staletími: Co nesmělo dámám chybět v šatníku?

Pláště sloužily hlavně jako ochrana před chladem, ale staly se také typickým odznakem poutníků. V noci se jimi dalo v případě nutnosti přikrýt. V prostředí nobility byly nákladné pláště zhotovované z drahých látek spíše módním prvkem a užívaly se tak víc k reprezentaci majitele, než jako ochrana před chladem.