Tajemný konec pronásledovaného spisovatele: Musel Karel Čapek zemřít? (2)

Koncem srpna zasáhla jeho Strž povodeň. Přívalu dešťů neodolala ani staletá vrba. Za mohutného rachotu se skácela k zemi. Celý výjev prý působil jako apokalypsa aČapka utvrdil v přesvědčení, že nastávají špatné časy. Hned druhý den přetekla hráz rybníka nad Strží a voda se valila na dům. Spisovatel jej opouštěl narychlo. Do Prahy Čapek dorazil s horečkou, která ho už až do smrti téměř neopustila.

Předchozí část: Jak se na Čapkovi podepsala Mnichovská zrada?

Podlomené zdraví

Kromě intenzivní literární a novinářské práce se koncem října pustil do rozsáhlých úprav a oprav letního sídla, které bylo podle původních plánů nutné dokončit před příchodem zimy. Na Strž se tehdy odstěhoval a do Prahy se vracel jen o víkendech. Pobyt v nevytopeném starém domě ještě víc podlomil jeho zdraví. Ani po návratu do Prahy se nešetřil. Usilovně pracoval na svém novém románu Život a dílo skladatele Foltýna. A také se snažil nepodléhat beznaději. Naopak, věřil, že malý národ sice nemůže zvítězit silou zbraní,  ale „silou mravní“. A že hitlerovské Německo bude brzy vracet, co si neprávem přivlastnilo.

Před Vánoci Čapek bojoval s chřipkou. Nejprve to vypadalo, že se jeho stav lepší, poté se však přidal zánět ledvin a zápal plic. Antibiotika tehdy nebyla k dispozici. I když bylo Čapkovi teprve osmačtyřicet let, nikdy neoplýval přílišným zdravím a jeho tělo tuto zátěž nevydrželo. Zemřel doma ve vile v Praze na Vinohradech 25. prosince 1938 kolem šesté hodiny večerní. Olga Scheinpflugová si přála, aby jeho tělo vystavila některá z významných kulturních institucí - Národní divadlo či Národní muzeum.

Představitelé obou však našli výmluvu, proč to nelze. Národnímu muzeu se tehdy „nedostávalo uhlí“. A Národní divadlo, které dříve s úspěchem premiérovalo jeho hry, dokonce nevyvěsilo ani černý prapor, natož aby Čapkovi vypravilo pohřeb. Nejodvážněji se tak projevila katolická církev, jmenovitě opat Strahovského kláštera Monsignore Metoděj Zavoral, který za Čapka sloužil mši v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Uložen byl do hrobu, který měl původně patřit Karlu Hynku Máchovi. Jak tehdy napsal Eduard Bass v Lidových novinách: „Za básníka, který se uštval při požáru města, přišel básník uštvaný při požáru své země".

TIP: Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo

I když kdo ví, za jiných okolností by možná Čapek svůj boj se smrtí vyhrál. Tehdy, na sklonku roku 1938, se však prý ani bojovat nesnažil. Spisovatelka Milena Jesenská okomentovala jeho smrt slovy: „Nebojoval. Nerval se. Nezápasil. Přestal jenom dýchat a přestal jenom žít. Chcete-li, věřte si, že zemřel na bronchitidu a na zápal plic.“

I jeho bratr Josef nad Karlovým mrtvým tělem prohlásil: „Ten Karel měl vždycky v životě štěstí. Dovedl i včas zemřít. Už ho nic dobrého nečekalo. Uvidíte, že to za něj já odsedím v koncentráku." Josef nemusel být věštec, aby se jeho slova brzy naplnila. Konce války se nedožil, zemřel v koncentračním táboře v Bergen-Belsenu jen pár dnů před německou kapitulací.