Tajemný konec pronásledovaného spisovatele: Musel Karel Čapek zemřít? (1)

Vánoční svátky roku 1938 byly smutné. A to nejen pro tisíce uprchlíků, které po přijetí podmínek Mnichovské dohody musely opustit své domovy v pohraničí. Další smutná zpráva pak zasáhla většinu národa 26. prosince. Předchozí podvečer na Boží hod vánoční nečekaně zemřel Karel Čapek.

Boj za psacím strojem

Proti vzmáhajícímu se fašismu Čapek už několik let bojoval vlastními zbraněmi, svým literárním dílem. Ve Válce s mloky, v Bílé nemoci, v Matce. Tam všude ukazoval zrůdnost totalitní ideologie, která je plná nenávisti, přesvědčení o vlastní nadřazenosti a neúcty k životu. Své názory pak naplno a bez obalu vyjadřoval na stránkách Lidových novin.

Snažil se ze všech sil angažoval v záchraně své země. Nejen jako spisovatel a novinář. Mnohdy sloužil jako spojnice s Hradem při neformálních jednáních se zahraničními diplomaty. Kromě toho například naplánoval světový kongres Penklubu v Praze právě na termín, kdy se konal všesokolský slet. Na dvě stovky delegátů z celého světa tak měly možnost vidět na vlastní oči manifestaci národní jednoty a síly. Veškeré snahy však byly marné. V polovině září 1938 zazněly Hitlerovy likvidační požadavky vůči Československu. Za týden následovala mobilizace, která vyvolala nejen obavy, ale i naděje, že ještě všechno není ztraceno. Ale bylo.

Kampaň na stránkách novin

Mnichovská dohoda pro Čapka představovala krutou ránu. Nejen proto, že se mu zbortil jeho svět. Během listopadu a prosince 1938 se objevila řada článků z per pravicových a katolických intelektuálů, kteří dávali Čapkovi vinu za pomnichovský osud republiky. Masaryk byl po smrti a Beneš v exilu. Zůstal tak Čapek jako hlavní symbol masarykovské politiky. Každý její odpůrce se  o něj mohl otřít. A jeho samotného tyto útoky nenechávaly chladným. Důrazně se ohradil proti nařčení, že v době mobilizace zbaběle utekl z Prahy na své letní sídlo ve Strži u Dobříše. Nebyla to pravda.

Kromě novinových článků, které se otíraly především o jeho dílo a politické i osobní postoje, se stal terčem řady anonymů. Nenávistné útoky šly ještě dál. Kdosi mu natřel kliku u domovní branky výkaly, před vstupem do domu někdo natáhl drát, aby o něj Čapek zakopnul. Také mu vytrvale kreslili na zídku u domu šibenici a rozbíjeli kamenem okna. V klidu ho nenechala ani informace, žejeho jméno je na třetím místě mezi těmi, které hodlá gestapo po okupaci země zatknout. I přes naléhání svých přátel nicméně odmítal republiku a svůj národ opustit.

Čapkovi však chodily nejen urážlivé dopisy, ale i slova povzbuzení od příznivců z celého světa. A že jich nebylo málo. Stohy těchto listů však Čapkovi blízcí po okupaci 15. března 1939 spálili, aby nekompromitovali jejich pisatele. V době, kdy vrcholilo napětí mezi nacistickým Německem a Československem, se Čapek nebál mluvit přímo, byť šlo o provokativní témata. Ještě více se zaměřil na psaní politických článků. Byl jeden z mála, který psal o situaci národa po podepsání Mnichovské dohody.

Pokračování: Tajemný konec pronásledovaného spisovatele: Musel Karel Čapek zemřít? (2)

I když se často hovoří o cílené mediální kampani, která Čapka uštvala, toto se ještě zvládnout dalo. Měl před sebou konkrétního protivníka s konkrétními argumenty, kterým bylo možno se bránit. A Čapek tak činil. S několika nenávistnými články si dokázal poradit. Se záplavou anonymů a vzrůstající mocí zdejších fašistů to bylo horší. A v celkovém součtu bylo útoků ze všech stran příliš. Jak později napsala jeho manželka Olga Scheinpflugová, Čapek byl vlastně „uštván poměry, útoky v tisku, dopisy anonymů, výhružkami…“