Tajemný hrad Veveří: Proč ho pojmenovali po veverkách a byl zde ukrytý templářský poklad?

Jak hrad vlastně přišel ke svému jménu? O českém knížeti a brněnském údělníkovi Konrádovi bylo známo, že vášnivě rád loví. Míval několik nádherných chrtů a zvláště miloval štvanice na statné jeleny. Jednoho takového pronásledoval v údolí řeky Svratky...

Ztracen v hlubokém lese

Sledoval ho tak urputně, že se stále více  vzdaloval od své družiny. Jelen mu po chvíli zmizel z očí a kníže si ani nevšiml, že zůstal sám. Lovecká posedlost ho však hnala stále kupředu. Ani to nezpozoroval a vjel na mýtinu ze všech stran obklopenou neproniknutelným houštím. Mezitím se na kraj začala snášet tma a v lese už skoro nebylo vidět. Konrád seskočil z koně a loveckým tesákem si začal klestit cestu pichlavým trním. Značně ho to vysílilo, ale nakonec se mu přece jenom podařilo prodrat se do volného lesa.

V úžlabině pod ním šuměla řeka a on ani netušil, že stojí na okraji strmě se svažující rokle. Dál se neodvážil. Koně přivázal k nejbližšímu stromu a na zem pod mohutný dub rozložil svůj plášť. Rozhodl se, že zde přenocuje a další cestu bude hledat až za ranního úsvitu.

Sen o veverkách

Všude okolo bylo ticho, a tak není divu, že Konrád za malou chvíli tvrdě usnul. Na místě, kde odpočíval, se před ním ve snu objevil mohutný hrad ozářený sluncem. Ozývaly se z něj veselé hlasů, hlahol trubek i štěkání psů. Ale co bylo na tom snu zvláštní? Ve větvích stromů, které celé prostranství před hradem obklopovaly, skákalo sem a tam nebývalé množství veverek. Byly všude, kam se podíval, zrzavé, černé, hnědé a snad i dokonce stříbřité. Kníže byl z jejich poskakování jako u vytržení. Vtom se jedna z nich objevila těsně u jeho ruky a dlouhým ocáskem mu ji pohladila. 

Kníže se probudil a uvědomil si, že veverka je skutečná a dívá se na něho takřka lidskýma očima. Vzal ji do rukou a začal hladit. Vtom si všiml, že vedle v houští se něco chvěje. Šel se tam podívat a spatřil pelíšek s malými veverečkami beznadějně uvězněnými v pichlavém trní. Hnízdo opatrně vyndal a veverka si své dětičky odnesla do bezpečí. Za malou chvíli mu všechny veverky na důkaz přízně přinášely oříšky. Nakonec ho „vyprovodily“ ze strmého srázu až k řece, kolem níž se vinula pěšina. Tam ho jeho záchrankyně opustila, nechala se ještě jednou pohladit a pak hup na nejbližší strom.

U řeky kníže spatřil vetchou chaloupku. Starý poustevník ho občerstvil džbánkem vody a po krátkém odpočinku vyšel Konrád z lesa. Teprve teď zaregistroval nebezpečný ostroh nad řekou a v duchu děkoval veverkám, že ho vlastně zachránily před smrtí. Za několik dní se sem vrátil a pod dubem, jako kdyby to tušily, už na něho veverky čekaly. Kníže se rozhodl, že na tomto místě vybuduje hrad, který se mu objevil ve snu. A o tom, jak se bude jmenovat, dlouho nepřemýšlel. Přece Veveří. A jeho devět věží?  Symbolizuje devět malých veverčátek, které zachránil z pichlavého trní…

Byli zde skutečně templáři?

Pověst je pověst, skutečnost líčí vždycky romantičtěji, než jak ji zosnovala obyčejná realita. Faktem zůstává, že původní hrad byl postaven velmi prostě. Ustanovili jej za hrad zeměpanský, určený jako sídlo purkrabích a kastelánů. Tyčil se na vysoké skále nad řekou Svratkou a jeho dominantní leč trochu chátrající budovy dnes majestátně přehlížejí brněnskou přehradní nádrž.

První zmínky o hradu pocházejí ze třicátých let 13. století, nicméně pravděpodobně je starší. Za  vlády Přemysla Otakara II. jej využívali jako vězení pro odbojné šlechtice. Mimo jiné zde pobyl Ota z Maisova, kterého dal král za zradu v roce 1265 popravit a stejný osud potkal i Beneše z Benešova, jehož bratr Milota z Dědic se za to králi „pomstil“ údajně tím, že ho nechal na holičkách v osudné bitvě na Moravském poli.

Knížecí poklad

Vše, co se týká templářů, halí tajemno. Zprávy o templářských pokladech lákaly spousty lidí, kteří se chtěli k jejich bohatství dostat. Není proto divu, že záhadou je opředen i poklad, který měli templáři ukrýt na Veveří. Jedna z legend připomíná, že roku 1304 předsedal generálnímu řádovému sjezdu templářů na místním hradě jejich velmistr Jacques de Molay.

Snad od něho měl vzejít návrh, jak se lstí a úskokem zmocnit pokladu knížete Břetislava I., dosud ukrytého v Předklášteří u Tišnova. Dvanáct stříbrných soch apoštolů, které Břetislav přivezl spolu s ostatky svatého Vojtěcha z Polska, prý templáři z kláštera odvezli na Veveří. Protože už tehdy se cítili ohroženi, poklad na hradě ukryli kdesi v jeho podzemí. Mezi skvosty prý dokonce ležel svatý grál, tedy číše, z níž měl pít Ježíš a jeho učedníci při poslední večeři. Na grálu ulpěly podle legendy snad i zbytky Kristovy krve. A k pokladu prý patřil i bájný bafonet, pohanská modla v podobě mužské nebo ženské hlavy. Měla údajně tak úděsnou moc, že lidé při pohledu na ni ztráceli hlas, zrak i sluch.

Legenda však barvitě vypráví i o lstivosti, s níž se Molay Břetislavova pokladu zmocnil. Navštívil prý abatyši tišnovského kláštera a navrhl jí, aby poklad darovala králi Václavu III. na pokrytí jeho válečných nákladů. Abatyše tedy navštívila mladého krále krátce před jeho vraždou v Olomouci a přinesla mu stříbrný klíč od klášterního sklepa, v němž bylo vše uschováno. Ještě tentýž den krále zavraždili, ale stříbrný klíč od pokladu u sebe neměl. A protože kromě krále a abatyše o něm žádný nevěděl, nikdo po něm ani nepátral. 

Uprostřed následující noci se před ženským klášterem v Tišnově objevila kolona vozů doprovázená skupinou po zuby ozbrojených rytířů. Překvapené abatyši oznámili, že je posílá sám král. Chce si oněch dvanáct stříbrných apoštolů raději odvézt. Když řeholnice spatřila klíč, který sama panovníkovi darovala, pochopitelně nic nenamítala. Nebylo jí podezřelé, proč jej přinášejí templáři. Rytíři sochy naložili na vozy a rychle zmizeli ve tmě. Na Veveří zastavili před kostelíkem Nanebevzetí Panny Marie a za svitu pochodní vzácný lup snášeli do podzemí. Od té doby jej nikdo nespatřil.

Žádný plánek ani zprávu templáři o pokladu na Veveří nenechali. Sice se o něm vědělo, ale rozsah hradu, obtížná přístupnost jeho podzemí a mohutnost jeho stěn skvosty uchránily. Dokonce existuje vyprávění, že templářský velmistr zle naložil i s dělníky, kteří v podzemí kutali tajnou pokladnici. Když s prací skončili, nechal jim zavázat oči, aby nemohli určit místo, kde sluj hloubili. Na hradním nádvoří jim rytíři za prudkého slunce šátky sňali. Tmě zvyklé oči kopáčů nápor nevydržely a dělníci jeden po druhém oslepli.

Co se dozvěděli hledači pokladů?

Uplynulo několik staletí. Nastal rok 1782. Velká bouřka, která se jednoho letního dne přehnala nad zdejším krajem, poznamenala i hrad Veveří. Prudký blesk udeřil do hradní věže naproti kostelu Matky Boží a srazil kovovou korouhvičku s vyobrazením páva. Když služební po bouřce sbírali předměty sražené z věže, našli uvnitř korouhvičky jakési dokumenty. Při bližším prozkoumání zjistili, že jde o listiny se znakem a heslem templářů. Stálo tam černé na bílém, že templáři onen Břetislavův poklad skutečně umístili na hradě Veveří. Zpráva navíc obsahovala jednu důležitou návodnou informaci, podle legendy shrnutou do tohto čtyřverší: „Nyní ale chová poklad páv, když den nejmíň délkou práv, když na celém patnáctá je orloji, ohon páva na pokladě postojí.“

TIP: Bájný poklad templářů: Ukryli ho rytíři skutečně na hradě Veveří?

Tento záhadný nápis si vysvětlovali tak, že stín ocasu plechového kohouta v den zimního slunovratu po východu slunce směřuje k místu, kde je uchován poklad. Staří Čechové totiž počítali hodiny od západu slunce. Tvrdí se, že tehdejší majitel hradu Prosper ze Sinzendorfu začal podle těchto informací hledat, leč jak jinak – marně. Nalezl pouze kovové rakve v podzemním sklepení, v nichž odpočívaly kosti pohřbených templářů.