Tajemná Mona Lisa: Kdo seděl da Vincimu modelem?

Slavný obraz Mony Lisy stále vyvolává otázku, koho to italský mistr Leonardo da Vinci ve skutečnosti maloval. Modelem krásky s melancholickým úsměvem mohlo být totiž hned několik žen. A možná i mužů...

1. Lisa del Giocondo

Jisté je jen to, že Lisa del Giocondo dala dílu jméno. Třetí manželku florentského obchodníka Franceska Bartolomea del Giocondo označil za předlohu obrazu už v polovině 16. století, tedy zhruba třicet let po Leonardově smrti Giorgio Vasari, autor knihy Životy nejlepších italských malířů, architektů a sochařů. Logiku by to mělo – na okraji knihy florentského úředníka Agostina Vespucciho z října 1503 najdeme zmínku, že da Vinci, k jehož přátelům Vespucci patřil, „pracuje souběžně na třech malbách, z nichž jedna je portrét Lisy del Giocondo“.

Lisu si del Giocondo vzal roku 1495 a téměř padesátiletý Leonardo by ji tak dle Vasariho maloval v jejích dvaceti čtyřech letech, krátce poté, co přišla o dítě. V domě se prý tou dobu střídala spousta hudebníků, kteří měli nešťastnou ženu rozptýlit z její melancholie. Ani po čtyřech letech však perfekcionista da Vinci malbu nedokončil a vzal si ji s sebou do Francie. Spekuluje se také o tom, že portréty byly vlastně dva – alespoň se o tom prý zmiňuje roku 1584 malíř Giovanni Paolo Lomazzo, když píše, že „dva nejkrásnější a nejdůležitější portréty od Leonarda jsou Mona Lisa a Gioconda“.

2. Isabela Aragonská

Německá historička Maike Vogt-Lüerssenová tvrdí, že tajemný úsměv patří milánské vévodkyni Isabele Aragonské, dceři krále Alfonse II. Neapolského provdané za Gian Galeazzu Sforzu, synovce mocného vládce Milána Ludovica Sforzy. Leonardo totiž celých jedenáct let pro milánský vévodský dvůr pracoval jako dvorní malíř a temně zelený oděv Mony Lisy prý naznačuje, že jde o členku rodu Sforzů. Pokud by Leonardo skutečně namaloval cosi jako oficiální portrét nové milánské vévodkyně, vznikl by ne roku 1503 či 1504, ale už na jaře 1489, kdy Isabella přijela do Milána na svůj svatební obřad.

Jisté je, že Ludovico proti své přivdané neteři čile intrikoval, dokonce ji zcela odřízl od jejího prvorozeného syna a de facto i od milánské společnosti. Dokončit portrét této „nežádoucí“ osoby by mohlo být vlastně dosti riskantní... Možná i proto putoval portrét s Leonardem do Francie. Některé spekulace dokonce označují Leonarda a Isabelu za tajné milence, pak by si obraz milované ženy nechával z ryze osobních důvodů. Zajímavé je i to, že se Isabela Aragonská dle analýzy kosterních pozůstatků nakazila syfilidou a měla zčernalé zuby, důsledek tehdejší léčby rtutí.

3. Leonardova matka

Nebo šlo pouze o výplod malířovy představivosti? Obraz totiž nezachycuje žádné zjevné detaily, které by portrétovanou osobu zařadily do nějakého tehdejšího italského rodu či alespoň poodkryly její společenský status. V Leonardových dokumentech také chybí objednávka na tento portrét. Navíc na něm pracoval několik roků a do konce života ho opatroval. Proč? Kdyby ho maloval za peníze, jistě by ho po dokončení odevzdal. Jiná verze označuje tajemnou ženu za malířovu matku – portrét se totiž podobá dobovým vyobrazením madon. Nemanželský synek Leonardo svou matku, která byla podle teorie historika Francesca Cianciho pouhou otrokyní, opustil v dětství, když si jej vzal k sobě jeho biologický otec, notář Piero da Vinci.

4. Leonardo, či jeho žák

Existují i teorie, které tvrdí, že do ženské podoby Leonardo „zašifroval“ svůj vlastní autoportrét. Rysy tváře jsou si prý podobné. Objevila se i hypotéza, že Leonardo maloval svého žáka. Gian Giacomo Caprotti da Oreno zvaný Salai – tedy Ďábel, nebo Malý špinavec se narodil roku 1480 a o deset let později se ocitl v Leonardově dílně jako jeho pomocník. A zůstal s ním dalších osmadvacet let! Francii opustil až rok před Leonardovým skonem. Odjel do Milána, snad aby se staral o Leonardovu tamní vinici. Svému mistrovi stál modelem například k obrazu Jana Křtitele. Dokonce existuje kresba nazvaná Vtělený anděl, na níž je vyobrazený nahý mladík se ztopořeným penisem, nápadně podobný Janu Křtiteli – tedy Salaiovi z Leonardova díla. Zajímavé je, že světec je na slavném obraze sice zpola opásán kožešinou, ale i tak dosti odhalený. Jeho pohled na diváky lze klasifikovat jako dosti svůdný a ukazováček má vztyčen k nebi v poněkud falickém gestu. 

5. Úplně jiná kráska

Francouzský vědec Pascal Cotte s pomocí reflexní světelné technologie „zobrazil“ nejstarší vrstvy ležící pod povrchem obrazu a našel tak dva nové portréty – jeden stínový obrys s větší hlavou, nosem i rukou, ale menšími rty a zřetelnějším úsměvem. Tato dáma na rozdíl od dnešní verze hledí více na stranu. Druhá postava má perlovou čelenku a sponky ve vlasech. Analýzou malby strávil Cotte 10 let a jeho metoda funguje tak, že na obraz promítá sled intenzivních světel, přičemž kamera následně měří světelné odrazy, z nichž lze jednotlivé vrstvy zrekonstruovat. „Obraz můžeme oloupat jako cibuli,“ okomentoval to sám Cotte. Podle vědce jsou portréty zcela odlišné od Mony Lisy, kterou známe. Prý jde i o jinou ženu! Historik umění Martin Kemp je umírněnější a považuje odhalené náčrty za součást vývoje práce na obraze.