Ta naše hospoda, odshora, odspoda...aneb Historie krčem ve středověku

Zprávy o pijanství přinášejí už nejstarší prameny. Tak např. svatováclavské legendy nás zpravují o tom, že pití, někdy dokonce nadměrné!, nebylo cizí ani svatému Václavovi. Nejenže zakládal vinice, ale v jejich kvašeném produktu také rád smáčel rty. Každopádně nás legendisti ujišťují, že pokud se večer opil, ráno spěchal do kostela poprosit Pána o odpuštění nočních hříchů. 

Přesto kníže opilce nijak netrpěl. „S mírnými rozmlouval vždy laskavě, nemírné však, tuláky a lidi oddané obžerství a opilství, povolával k sobě, aspoň pod záminkou společného stolování, jestliže jich nemohl jinak dostihnouti, a dával je v božské rozhorlenosti mocně bičovati důtkami.”

První česká prohibice?

Zatímco Václav alkoholiky bičoval důtkami, kníže Břetislav se o sto let později rozhodl problém s pijanstvím řešit rozhodněji. V roce 1039 vyhlásil společně s biskupem Šebířem nad hrobem sv. Vojtěcha v Hnězdně dekreta, jež jsou známá jako nejstarší český zákoník. V jednom z nečetných ustanovení se praví: „Ten, kdo by krčmu, jež jest kořenem všeho zlého, odkud pocházejí krádeže, vraždy, smilství a ostatní nepravosti, zřídil, i ten, kdo by zřízenou koupil, budiž klet! Který krčmář by byl postižen jako rušitel tohoto ustanovení, buď uprostřed tržiště ke kůlu přivázán, mrskán tak, až biřic umdlí."   

Prostý fakt, že byl kníže nucen kodifikovat problémy s alkoholismem, prozrazuje, že tato neřest byla v knížecích Čechách rozšířená. Pokuta 300 denárů, kterou se museli provinilci vyplatit, se rovnala ceně otroka na pražském trhu. Jinými slovy, opilec vlastně upadal do otroctví!

Některé badatele zaměstnává záhadné slovní spojení proklatý doušek. Myslel tím Břetislav klasické alkoholické nápoje raného středověku, tedy pivo, víno nebo medovinu? Přední česká odbornice na české stravování Magdalena Beranová se domnívá, že nemohlo jít o pivo ani o víno. První patřilo mezi základní výživu společnosti, druhé byl nápoj posvěcený, který pili i svatí. Navíc oba patřily k postním pokrmům. Pokud to tedy nebyla medovina, mohl to být, jak se Beranová domnívá, nějaký druh pálenky, přestože pálení máme v Evropě bezpečně doloženo až v 15. století! 

Alfa i omega života lidského

Navzdory dekretům knížete Břetislava krčmy samozřejmě nevymizely. Zaznamenaly rozvoj, který nepřetržitě trvá dodnes. A pilo se v nich i mimo ně pořád. V 15. století napsal Aeneus Silvius Piccolomini, budoucí papež Pius II. ve své České kronice, že „lid celého království je oddán opilství.”   

Krčmy, taverny, šenky, jak se ve středověku nazývaly hospody, byly společně s kostelem nejdůležitějšími místy v obci. Coby společenské instituce působily už od nejranějších dob. Však také měšťané nijak nepospíchali s výstavbou radničních budov. Proč taky, když mohli konšelé s purkmistrem pohodlně zasedat za stolem v místní taverně u lahodného moku. Nejstarší radnice u nás je tak doložena až ve 14. století.  

Krčma jako zdroj příjmů

Krčmy byly důležité i z hospodářských důvodů. Vždyť pro vrchnost znamenaly vydatný zdroj příjmů! Navíc se zde často přímo vybíraly celní poplatky určené knížeti. Za své sídlo si je zvolil mincíř, čili úředník, jenž měl na starost obnovu mince. Plnily také funkci jakéhosi tržiště v době, kdy se nekonal oficiální trh. V době konáni trhů a jarmarků naopak sloužily jako místo uskladňování zboží a noclehárna.

Ve středověké Praze máme mnoho krčem doložených právě na náměstích, kde se konávaly trhy či v blízkosti kostelů. Stávaly tak blízko kupců, kteří se v nich scházeli mimo jiné i k provedení tzv. litkupu. To byl symbolický až rituální přípitek pivem či vínem, jímž se potvrzoval právě dohodnutý obchod. 

Atmosféra středověké krčmy

Roku 1397 přicestoval do Prahy jedenapadesátiletý vyslanec vévody orleánského, básník Eustache Deschamps. Trpce rozhořčen… Už v Německu ho okradli, v Praze přišel při sledování turnaje na počest markraběte Jošta dokonce o oko! Ovšem pražské, potažmo české pohostinství se jevilo vznešenému Francouzovi jako učiněné peklo. „Slanou rybu, uzené vepřové, žalostnou polévku dostanete, dvanáct v jedné míse, v lázních bez místnosti s krbem, o pivu a chlebu, uslyšíte jen náramný hluk. A k tomu bude ubrus zle vypraný, mastný a bídný, černý jak vrána, někdy i k stolu přibitý, aniž jej vymění, pokud je na něm znát barvu.” 

Nepostradatelnými návštěvníky středověkých hospod byli žáci a studenti. Takřečení vaganti, kteří se potulovali od jedné univerzity k druhé, dokonce v tavernách nejrůznějšího druhu strávili většinu času. Místo studia raději popíjeli, skládali verše a tu a tam se zúčastnili hospodské rvačky. Satirická skladba Podkoní a žák z konce 14. století je parodií na učené disputace středověkých scholárů.

V této „krčemné příhodě” neznámý autor popisuje návštěvu jedné pražské hospody. U jednoho stolu spatří dvorského sluhu a žáka, kterak se u piva hádají, kdo z nich je důležitější. Přisedne a zaujatě ty dva poslouchá, aniž by do sporu zasahoval. Po jednotlivých argumentech přichází na řadu rozřešení ve formě nefalšované bitky. Vypravěč si neodpustí přidat morální ponaučení, že lepší je v noci zůstat doma a spát než se potulovat po hospodách.