Ta naše hospoda: Jak vznikly první hospody a kdo je navštěvoval?

V první řadě je potřeba zmínit, že všechny středověké krčmy a hostince nelze házet do jednoho pytle. Stejným způsobem byste totiž museli srovnávat dnešní vesnické nálevny s barem v hotelu Continental – společné mají vlastně jen to, že v nich můžete posedět s přáteli či rodinou nad sklenkou dobrého pití, případně se najíst nebo ubytovat. Ačkoliv i dnes se dají hospody považovat za jistá centra společenského života, ve středověku to platilo dvojnásob. Šlo totiž v podstatě o jediné místo, kde se lidé mohli setkávat ve větším počtu. Hospodám dokázal konkurovat snad jen kostel, kterému však bral vítr z plachet fakt, že s alkoholem je zkrátka větší zábava.

První doklady o krčmách v našem prostředí máme z 11. století, kdy je ve svých dekretech zmiňoval kníže Břetislav I., a to vesměs v negativním duchu: „Ten, kdo by krčmu, jež jest kořenem všeho zlého, odkud pocházejí krádeže, vraždy, smilství a ostatní nepravosti, zřídil, i ten, kdo by zřízenou koupil, budiž klet! […] Pijáci však, budou-li přistiženi, nevyjdou z vězení dříve, dokud každý do důchodu knížecího nesloží tři sta peněz.“ Vrchnosti se zkrátka nelíbilo, když poddaní namísto práce holdovali alkoholu.

Na to se napijem!

První krčmy pravděpodobně vznikly tak, že některý z vesničanů vyčlenil ve svém domě prostor, kam umístil dva nebo tři stoly, a čas od času pozval sousedy na pivo. Postupně jim začal nápoj i prodávat a udělal si z toho malou živnost na přilepšenou. V 11. století pak vyrůstaly rozsáhlejší osady v hradištích či v jejich blízkosti, aby zajišťovaly služby a výrobky pro velmože. Je téměř jisté, že se v nich uchytily také větší krčmy nebo hostince, kde se kromě večerního piva dalo sehnat už i něco k jídlu, a zřejmě nabízely rovněž nocleh. V každém případě místní řemeslníci a sedláci potřebovali nějaký prostor na společenské setkání, kam by mohli zajít v neděli po mši svaté, případně v pracovní den večer po práci – obzvlášť v zimě, kdy se pole neobdělávala a v krčmě panovalo příjemné teplo. 

Hostince a šenky získávaly na důležitosti v době konání trhů, protože si tam prodejci i jejich zákazníci mohli odpočinout. A když se u nás ve 13. století začala rozvíjet první města, prudce vzrostl také počet krčem. Větší obchodní transakce – například při hromadných nákupech vzácného zboží nebo koní či dobytka – se často uzavíraly před svědky v hospodách při pití piva, vína nebo jiného nápoje na účet kupujícího. Takovému pohoštění se říkalo „litkup“ a v převážně negramotné společnosti zmíněný rituál, doprovázený podáním ruky, v podstatě nahrazoval kupní smlouvu. 

Nic pro pány

Lze proto soudit, že většinu návštěvníků krčem tvořili kupci a měšťané, případně vesničané z okolí. Výjimečně tam zavítali i nižší šlechtici, zatímco bohatší páni se naopak i se svým početným doprovodem ubytovávali u místního vládce, který odpovídal jejich sociální skupině. U něj také hodovali, takže hostince vlastně nepotřebovali. Rytíř by tedy šel do hospody s měšťanem, jen pokud by sám patřil k těm chudším, a to ještě spíš výjimečně, například při uzavírání obchodu. 

Trochu jiná situace nastávala v tzv. formanských či zájezdních hostincích. Nacházely se podél hlavních obchodních cest mezi většími městy či panskými sídly a vítaly především cestující, tj. kupce, poutníky nebo posly se zprávami. Pokud však v blízkosti zrovna nestál hrad spřáteleného šlechtice, mohl se tam ubytovat rovněž bohatý pán s družinou. 

To se již ovšem dostáváme do doby, kdy mohl mít pořádný hostinec nejen nálevnu spojenou s jídelnou, ale také několik pokojů – ať už v přístavku, nebo ve vyšších patrech měšťanského domu. Prakticky vždy se jednalo o rodinný podnik, kde manželka i děti pomáhaly hostinskému s roznášením nápojů, s vařením, úklidem a dalšími každodenními činnostmi. Majitelé tam samozřejmě také bydleli, přičemž šikovný krčmář často spojoval provozování podniku třeba s formanstvím či vařením vlastního piva.

Ve spárech podsvětí

Vedle poctivých a slušných zákazníků do krčmy nezřídka zavítaly různé podezřelé existence – lapkové, zloději i překupníci. Samostatnou kapitolu pak tvořily prostitutky (viz Hampejzy přímo v hostinci). K překupnictví či setkávání nejrůznějších pochybných bratrstev skýtala totiž hospoda příhodný prostor: V neustálém ruchu bylo možné osnovat plány a předávat informace, aniž by dotyčným kdokoliv věnoval pozornost. Šenky šly zřejmě navíc nekalým živlům na ruku, neboť se dochovala různá královská či městská nařízení výslovně zakazující zřizovat pod krčmou větší podzemní prostor, kde by se mohli scházet lidé z podsvětí. 

Na kupčení se mnohdy podílel sám hostinský, který také mohl dávat lapkům tipy na bohaté cestující a obchodníky. Kromě toho se kradené zboží mezi hospodskými zásobami maskovalo podstatně snáz než v obyčejném domě. Zároveň se lapkovské skupiny nejlépe koordinovaly z městského společenského centra, jímž byla právě nálevna. Z Brna poloviny 14. století známe dokonce pozoruhodný případ, kdy hospodský Štěpán ze Strachotína zorganizoval loupežnou vraždu vlastních hostů. Byl za to odsouzen ke smýkání koněm po hlavních ulicích města, a strážci pak oře čas od času zastavili, aby všem veřejně oznámili, čím se krčmář provinil.

Poslední objednávky

Už od zmíněného Břetislava I. bylo panstvu i městské radě jasné, že alkohol podněcuje horké hlavy ke rvačkám. Připočteme-li častou přítomnost zlodějíčků a podobných nekalých živlů, je jasné, že se na krčmy nahlíželo jako na semeniště hříchu – a to i když tam zrovna popíjeli poctiví sousedé s farářem. Problémům se předcházelo například stanovením zavírací hodiny, kterou třeba ve Vídni oznamoval tzv. pivní zvon neboli pirglocke. Jinde hostince zavíraly s první pochůzkou ponocného kolem jedenácté. Vesnický krčmář zas mohl večerní pitky ukončit „vysvícením“, kdy sousedy s lucernou doprovodil až domů. K prioritám radních zkrátka patřilo zajistit pro řemeslníky i sedláky noční klid a vhodné pracovní podmínky, bez zbytečné únavy z alkoholového opojení.

Přirozenou zábavu v hospodě nabízely kostky či karty. Také uvedené hry se ovšem často regulovaly, protože hazard vyvolával třenice a konflikty. Například obecní sluha mohl kostky nebo karty v krčmě zabavit. Z nařízení vrchnosti musel navíc hospodský své ubytované hosty nahlašovat: Zjišťovalo se tak, zda si v pokojích nehledají úkryt nějací zloději či podvodníci. Specifický druh rozptýlení pak tvořil tanec, který církev neměla v oblibě, neboť šlo o pozůstatek pohanských rituálů. Zcela vymýtit se však nedal, a tak se mu lidé rádi oddávali, obzvlášť po nedělní mši.

To dojde…

Hostinský také musel nalévat správnou míru: Patřičnou hladinku udával hřebík zatlučený do dna dřevěného korbele, a když krčmáře někdo načapal při podvádění, mohl rychtář obřadně probít do dna nádoby díru, čímž majitele připravil o právo točit pivo. I naprosto slušní a poctiví hospodští si nicméně dokázali přijít na značné sumy, proto městská rada živnost hlídala a kontrolovala. Svazovala ji například právem várečným, tedy v podstatě licencí k vaření piva. A jelikož šlo ve středověku o jediný opravdu bezpečný nápoj, zajišťovala se tak jeho kvalita. Poctivé hostinské na oplátku před konkurencí chránilo tzv. právo mílové: Bez souhlasu městské rady nesměl nikdo provozovat krčmu do vzdálenosti jedné míle od hradeb, což ve středověku odpovídalo asi jedenácti kilometrům. 

TIP: Alkohol, hazard a smilstvo: Jak moc v tomto směru hřešili středověcí kněží?

Město často drželo hostince ve svém vlastnictví, přičemž je prověřeným a spolehlivým zájemcům pouze pronajímalo. Jiné hospody bývaly přímo majetkem hostinského či šenka, přesto podléhaly obecní kontrole a právu. V každém případě musíme mít stále na paměti, že i v pozdním středověku mezi nimi vládly značné rozdíly: Některé mohly představovat luxusní podniky pro bohaté kupce, zatímco jiné připomínaly zavšivená hnízda neřesti.