Svíce, slunce nebo orloj: Jak měřili čas naši předkové?
Říká se, že čas odměřuje každému stejně. Ale ne všichni naši předci to tak vnímali. Rozdílně se k němu ve středověku přistupovalo na venkově, ve městech a v rámci církve. Tyto tři přístupy se vzájemně ovlivňovaly, doplňovaly a tvořily jednotný celek. Teprve s postupující dobou se podařilo tuto veličinu „spoutat“ a přesněji měřit
Středověká společnost uplatňovala dva hlavní přístupy vnímání času. První, cyklický je typický pro zemědělskou společnost a odvíjí se od neustálého koloběhu střídání ročních dob a prací s nimi spojených. Druhým je potom lineární, zásadní pro církev, která čas chápe jako souvislou linii okamžiků od stvoření světa přes příchod Krista na zem po poslední soud. Toto vnímání ale postupně zesvětštělo a usídlilo se v městském prostředí, kde se ho snažili uchopit měšťané, aby podle něj mohli odpočítávat pracovní dobu, konání trhů a zisky z lichvy.
Ačkoliv je lineární přístup pro církev zásadní, své místo v rámci liturgického roku nalézá i přístup cyklický, protože se jednotlivé svátky, které jsou odrazem života Ježíše Krista, ať se jedná o jeho zrození na Vánoce či smrt na Velikonoce, neustále opakují a tvoří tak koloběh. V klášterech se někdy čas odpočítával podle počtu odzpívaných žalmů, užívaly se zde také svíčkové hodiny. Čas tak původně patřil Bohu a na venkově i půdě.
To se stalo po žních...
Na venkově žili především zemědělci, kteří se řídili přirozeným střídáním dne a noci, určujícím dobu práce a odpočinku. Běh slunce dělil den na dopoledne a odpoledne. Jejich délka ale byla v průběhu roku proměnlivá. Lidé se snažili maximálně využít dobu, kdy bylo světlo. Takže přes léto co nejvíce pracovali a zima, kdy se den zkracoval, se tradičně stala dobou odpočinku a příprav na další zemědělskou sezónu.
Velice důležitou roli hrála posloupnost opakování zemědělských sezón. Její odraz nalezneme v řadě lidových svátků, které se pojí s významnými okamžiky zemědělcova roku. K nejdůležitějším patřily dožínky. Odrazem toho, jak hrubě se čas určoval je, že ho naši předci popisovali výroky: „to se stalo před seny“či „po žních“. S rozšířením křesťanství se u nás v raném středověku ustálil týden se sedmi dny, přičemž sedmý byl den odpočinku, takže tvořil dobrý orientační bod v čase.
Dalšími potom byly církevní svátky. Jak důležitou roli sehrávala v životech venkovanů cyklicita, dokazují protokoly ještě z raného novověku. V nich se ukazuje, že venkované si daleko lépe pamatovali den v roce, než o jaký rok šlo („tatínek umřel dva dny před svatým Václavem, několik tomu roků nazpět…“).
Když jde o peníze…
Zatímco na venkově nechávali lidé čas přirozeně plynout, ve městech se ho snažili uchopit a spoutat. Již se neřídili pouze liturgickým kalendářem, kde nejmenší jednotku představoval den, ale začali ho dělit na hodiny, které odměřovaly pracovní dobu.
TIP: Jak uvěznit čas? Dlouhá cesta od slunečních k atomovým hodinám
Jedny z prvních řemesel, kde se musely směny určovat podle času, bylo hornictví a provozy s návazností pracovních postupů. Dosavadní měření této veličiny, například pomocí odhořených loučí, oleje v lampách či svíčkových, přesýpacích, slunečních, nebo u nás méně rozšířených vodních hodin, se pro potřeby města ukazovalo jako nedostatečné. Městští lidé si zvykli orientovat se v čase díky pravidelnému odbíjení na radniční věži, kde také mohly být umístěny sluneční hodiny. V průběhu patnáctého století je začaly doplňovat či nahrazovat orloje.
