Světec ze zkaženého rodu: František Borgia byl opakem svých příbuzných
Vedle travičskou pověstí opředené Lukrécie či hříšného papeže Alexandra VI. patřil k Borgiům také František, vévoda z Gandie a svatý muž
Když se František Borgia narodil, stěží by někdo hádal, že jeho osud bude jiný než osudy ostatních synů z urozených rodin. Také tomu z počátku nic nenasvědčovalo. Na svět přišel roku 1510 a jeho rodiči byli Juan Borgia, vévoda z Gandie, a Juana Aragonská.
V jeho žilách tak kolovala dokonce královská krev, neboť dědeček z matčiny strany byl nelegitimním synem španělského krále Ferdinanda II. Aragonského. Z druhé strany byl zase pravnukem papeže Alexandra VI. (vlastním jménem Rodrigo Borgia), jenž se do dějin církve zapsal jako patrně nejkontroverznější postava svatopetrského stolce pro svou bezskrupolóznost a zakázané milostné vztahy.
Mladý, bohatý a úspěšný
Františkova kariéra se brzy rozeběhla naplno. Jako sedmnáctiletý vstoupil do služeb ke dvoru španělského krále a římského císaře Karla V. a zde se také seznámil s dvorní dámou královny Isabely, Eleonorou de Castro, s níž se později oženil. Měli spolu osm dětí – pět chlapců a tři dívky. Spokojený panovník navíc Františka jmenoval vícekrálem v Katalánsku.
V této době však vévodský syn zažil svůj vnitřní přerod, k němuž ho přivedla předčasná smrt teprve šestatřicetileté královny. Když spatřil rozkládající se obličej zesnulé, uvědomil si obrovskou pomíjivost všeho světského a v duchu složil tento závazek: „Už nikdy nebudu sloužit smrtelnému pánu.“ Za jedinou skutečnou autoritu tak začal považovat pouze Boha. Zahodit celou minulost a ze dne na den radikálně změnit život ovšem nemohl. Byl manželem a otcem. Navíc stál v odpovědné funkci, k níž po otcově smrti roku 1543 připadla správa gandijského vévodství.
Vstup do jezuitského řádu
V roce 1546 však jeho milovaná žena Eleonora zemřela. František se tehdy rozhodl vstoupit do jezuitského řádu, prozatím však tajně. Byl v kontaktu s předními představiteli, mezi nimi i s jeho zakladatelem Ignácem z Loyoly. Po čtyři léta tak žil dvojí život – studoval teologii a žil podle slibů poslušnosti a čistoty, ale zároveň spravoval své vévodství a snažil se zaopatřit dospívající děti. Teprve poté, co je zajistil, přijal kněžské svěcení a vzdal se svého rozsáhlého majetku.
Řeholní ideály jej natolik oslovily, že i samotný Ignác jej musel v projevech asketismu mírnit. V jednom dopise mu napsal: „Stran postů a zdrženlivostí bych byl pro to, abyste si z lásky k Pánu chránil a posiloval žaludek s ostatními přirozenými silami, a ne si jej oslaboval.“
Ve službách Tovaryšstva se podílel nejprve na jeho šíření v rodném Španělsku, až byl roku 1565 jmenován generálním představeným řádu. Tato nejvyšší řádová hodnost patřila nejprve Ignáci z Loyoly, po jeho smrti Diegu Lainezovi a po něm připadla právě Františkovi, který byl zvolen drtivou většinou hlasů. Stal se tedy třetím generálem řádu v historii a tuto funkci vykonával po sedm let až do své smrti, která ho ve věku 62 let zastihla 30. září 1572 v Římě.
Těsně před svým skonem se marně snažil odvrátit chystanou svatbu mezi katoličkou Markétou z Valois a hugenotem Jindřichem Navarským, která v srpnu téhož roku vedla ke krvavé Bartolomějské noci. Za Františkova generalátu však především došlo k rozkvětu Tovaryšstva Ježíšova, jež se rozšířilo i mimo Evropu, především do jižní Ameriky.
Františkův „posmrtný život“
Již za života jej mnoho současníků považovalo za světce. Na oficiální církevní uznání si však musel ještě trochu počkat. K prvnímu předstupni kanonizace, blahořečení, došlo uprostřed neklidných časů třicetileté války roku 1642. Svatořečení se pak někdejší generál Tovaryšstva dočkal rovných 99 let po své smrti, v roce 1671.
TIP: Byl mocný rod Borgiů opravdu tak nemravný, jak nám líčí romanopisci?
František Borgia tak zásadním způsobem proměnil špatnou reputaci svého rodu, který se tak díky němu může kromě vedle proslulých vrahů a zpustlíků pochlubit i příkladným mužem. Velké úctě se dodnes těší zejména v jezuitském řádu, jemuž zasvětil svůj život.
