Svědek potopy světa: Stojí biblický příběh na reálném základě?

Některé příběhy patří již neodmyslitelně k dějinám příslušných vědeckých disciplín. Jsou neustále tradovány a slouží jako demonstrace pokroku či naopak zpátečnictví, jež posunulo anebo zbrzdilo vývoj toho kterého oboru. V případě našeho příběhu se setkáváme s obojím – jde o ukázku myšlenkového zpátečnictví, které ale v posledku znamenalo pokrok a příklon k racionálnímu uchopení reality okolního světa. Tato zajímavá událost se odehrála v době vzmáhajícího se osvícenství a počínajícího rozkvětu přírodních věd.

Lékař a vědec na cestách

Hlavní aktérem příběhu byl švýcarský přírodovědec, lékař a geograf Johann Jakob Scheuchzer. Tento pozoruhodný učenec se narodil 2. srpna 1672 v Curychu jako syn vrchního městského lékaře. Není proto divu, že se dal na studia lékařství, která později doplnil o matematiku. Roku 1696 se ze studií vrátil do rodného města a stal se po vzoru otce městským lékařem. Navíc mu již tehdy bylo přislíbeno univerzitní místo profesora matematiky. To ale získal až mnohem později, v roce 1710. Mezitím byl ještě zvolen členem anglické Královské společnosti, což byla nesporně velká pocta. Další významný kariérní postup v podobě pozice vrchního lékaře Curychu a profesora fyziky pak pro Scheuchzera přišel až několik měsíců před jeho smrtí, v lednu 1733. 

Scheuchzer sepsal kolem 34 odborných prací, mnohé z nich ale zůstaly v podobě nevytištěných rukopisů. Většina se týká přírodních zajímavostí, s nimiž se setkal, a cest, které podnikl. Mezi nejvýznamnější příspěvky tohoto Švýcara patří právě jeho cestovatelské zápisky a zeměpisná pojednání. Jako jeden z prvních podrobně popsal geografii své země a v roce 1712 vydal její podrobnou mapu. Až do konce 18. století šlo o nejlepší mapu státu. 

Byl to výsledek jeho četných cest po švýcarských údolích i horách. V roce 1705 navštívil proslulý Rhonský ledovec ve výšce přes 3 000 m. n. m. O rok později se zmiňuje také o dracích, kteří podle vyprávění některých „důvěryhodných“ mužů obývají švýcarské jeskyně. Vlivem těchto zápisků ztratil později Scheuchzer neprávem důvěryhodnost. Neboť víra v draky a další legendární tvory byla v jeho době ještě obecně rozšířená. Posilovaly ji i nálezy kostí zvířat z doby ledové v četných jeskyních od Francie po Rumunsko. Scheuchzer sám ale v draky spíše nevěřil, pouze cítil povinnost zaznamenat údajné očité svědectví, které se k němu doneslo.

Vítězství biblických reálií

Scheuchzer rozhodně nebyl žádný hlupák, pošetilec nebo dogmatický zabedněnec, který by si zasloužil výsměch současných historiků vědy. Stal se však hlavní postavou jednoho z nejkurióznějších případů v dějinách paleontologie a přírodních vědách vůbec. V jeho velmi širokém spektru zájmů byl také výzkum zkamenělin.

V této době ještě paleontologie jako věda neexistovala a mnohde dosud převládaly nesmyslné názory na původ zkamenělin coby výsledek tvořivé síly hvězd nebo spontánního novotvoření. Učencům s poněkud otevřenější myslí už ale bylo jasné, že tyto fosilie jsou skutečně pozůstatky kdysi dávno existujících organismů, ačkoliv si neuměli představit, o jak vzdálenou minulost se jedná. V Scheuchzerově době byl totiž stále obecně přijímán výpočet stáří světa, s nímž přišel o půlstoletí dříve irský arcibiskup James Ussher z Armaghu – totiž, že svět byl stvořen v roce 4004 př. n. l. Nevíme sice, jak se na tuto otázku díval Scheuchzer, jako věřící člověk však vykládal podstatu zkamenělin rovněž za pomoci biblických reálií. 

Kostru, která byla v roce 1726 objevena v lomu u Öhningenu, ve svém díle o přírodních zajímavostech Švýcarska Lithographia Helvetica popsal jako pozůstatky dítěte, které zemřelo při potopě světa. Zkamenělina byla asi metr dlouhá a při troše fantazie skutečně připomínala kostru zmrzačeného dítka. Označení Homo, diluvii testis („člověk, svědek potopy“) se brzy proslavilo. Scheuchzer objevil první důkaz potopy světa, tak jak je popisována v biblickém příběhu o Noemovi!

Učenec se zkrátka nechal předem ovlivnit svými očekáváními a důvěrou v doslovné znění bible. Jinak je totiž těžké uvěřit, že by mohl takovou kostru skutečně považovat za lidskou.

Okrouhlá lebka s velkými očnicemi by dnes nenechala nikoho na pochybách, že se nejedná o člověka, ba dokonce ani o savce. Přesto Scheuchzerova interpretace nálezu zůstala v platnosti po další desetiletí a definitivně byla vyvrácena až o 85 let později.

První pochybnosti o lidském původu zkameněliny se ale objevily už roku 1758, kdy švýcarský matematik a přírodovědec Johanes Gessner označil fosilii za pozůstatky sumce. V roce 1777 byl zase slyšen názor, že by mohlo jít o velkou ještěrku. I když ani jedna domněnka nebyla správná, Scheuchzerův omyl byl již očividný.  

Není to člověk, ale… 

V roce 1802 se zkamenělina dostala do Teylerova muzea v holandském Haarlemu, kde se nachází dodnes. Tam ji o devět let později spatřil výzamný francouzský přírodovědec Georges Cuvier, který proslul schopností zjistit původ a vzhled jakéhokoliv živočicha podle jediné kosti. Vědcova intuice a znalosti nezklamaly ani v tomto případě, Cuvier prakticky ihned prohlásil, že se jedná o pravěkého velemloka. Pomohl mu přitom i fakt, že mezitím odkryl další části horniny, které původně zakrývaly fosilii zkoumanou Scheuchzerem. Legenda o člověku, utonulém při potopě světa, definitivně vzala za své.

TIP: Historie, která se nekonala: Je londýnské kladivo důkazem o potopě světa?

Miliony let starý mlok byl vědecky popsán až roku 1831 jako Salamandra scheuchzeri. O šest let později byl přejmenován na dosud platné vědecké přízvisko Andrias scheuchzeri. Jeho objevitel tedy nepřišel zkrátka – je s tímto tvorem spojen navždy.