Šumavský Don Quijote: Josef Menčík se postavil nacistům na koni a s halapartnou
Dne 30. září 1938 byla podepsána mnichovská dohoda, která rozhodla o odstoupení pohraničních území ČSR hitlerovskému Německu. Jedním z mála, kdo se odvážil postavit nacistům na odpor, byl Josef Menčík. Nepřátelskou armádu se rozhodl zastavit po rytířsku
K nejmalebnějším místům v Pošumaví patří malá vesnice Dobrš, v níž se nachází polorozpadlá gotická tvrz s později přistavěným renesančním zámkem. Za první světové války si zřícenou část feudálního sídla, které v té době patřilo rodu Schwarzenbergů, koupil pan Josef Menčík (1870–1945), potomek vladyckého rodu, známý po celém širém okolí jako „rytíř Menčík“. Podivínský majitel v mnohém připomínal bláznivého rytíře dona Quijota a nelze mu upřít sympatické rysy romantického bojovníka za staré pořádky a ctnosti proti nové necitelné době.
Rarita z Podlesí
Rytíř Menčík se pokusil zachránit starou zchátralou tvrz před zkázou a snažil se v ní žít jako středověký feudál. V cizině si pořídil brnění, jezdil v něm po okolí, navštěvoval různé poutě a slavnosti a brzy se stal svéráznou figurkou kraje pod Javorníkem zvaného Podlesí.
Sbíral také nejrůznější starožitnosti, díky čemuž se mu podařilo získat rozsáhlou kolekci, do které patřily například staré varhany z hradního kostela na Rábí. Své polorozpadlé sídlo si zařídil podle vlastních představ o středověku a zval do něj jednotlivé návštěvníky i celé výpravy školáků. S nadšením a hrdostí ukazoval své poklady, vyprávěl o minulosti a seznamoval s ideály rytířského středověku. Pozornost spoluobčanů budil také netradičním způsobem stolování. Na odchodu z hostince vždy spolkl celého slanečka, zapil ho pořádnou sklenkou rumu a následně ještě hrozivě zařval.
Lidé, kteří Menčíka znali, ho nazývali „vousatý táta“ nebo „poslední rytíř“. Právě druhé označení odpovídalo roli, do níž se vcítil a stylizoval. Snažil se žít čestně, bez závislosti na mamonu a hmotných statcích, k ostatním lidem se choval velkoryse a se vstřícnou pohostinností.
Čas pro hrdiny
Josef Menčík říkával, že středověký rytíř měl být především statečný, zatímco moderní rytíř musí mít hlavně velkého ducha. Že sám v sobě obojí do značné míry spojil, dokázal v osudových zářijových dnech roku 1938. Když se podle mnichovské dohody československé jednotky stáhly z hranic a německá vojska začala obsazovat Sudety, vyjel rytíř Menčík v plné zbroji na koni s halapartou v ruce proti německým tankům a postavil se jim u Bučiny na Šumavě. S bláznivou, ale obdivuhodnou odvahou odmítl vydat české hranice a pokusil se sám zastavit nacistickou armádu.
TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?
Německým vojákům musel připadat jako zjevení z jiné doby. Možná očekávali odpor československých vojáků nebo občanů, ale rytíře na koni zcela jistě ne. Údajně po chvilkovém zaváhání, kdy nevěřícně hleděli na „českého dona Quijota“, pokračovali vpřed, aniž by mu jakkoliv ublížili. Snad ho považovali za blázna a možná sehrál svou roli vojenský obdiv ke statečnému nepříteli. Poslední rytíř tak mohl v poklidu dožít na svém hradu v Dobrši. Josef Menčík zemřel 19. listopadu roku 1945. Leží pochován na místních hřbitově a s ním jeden s posledních pozůstatků statečného a čestného rytířství.
