Studená válka na středních vlnách: Komu patřily hlasy Rádia Svobodná Evropa?

Impuls k založení rozhlasové stanice, která by do sovětizovaných zemí střední a východní Evropy přenášela nezkreslené zprávy, vzešel od amerického ministerstva zahraničí a zpravodajské služby CIA. Po dvouletých přípravách začalo 1. května 1951 Radio Free Europe (RFE) s pravidelnými relacemi na středních vlnách. V jedenáct hodin dopoledne promluvil poprvé Ferdinand Peroutka, v nadcházejícím desetiletí ředitel československé redakce. Poděkoval Američanům za veliký dar Čechům a Slovákům v exilu a přislíbil lidem doma, že je rádio bude provázet v tvrdé realitě života v totalitním zřízení až do okamžiku osvobození. To se mělo blížit. 

Vzkazy domovu

Národní redakce (vedle československé ještě polská, maďarská, bulharská a rumunská) fungovaly na obou stranách Atlantiku. Vedení a sekce programu sídlily v Empire State Building v New Yorku, kdežto nahrávací studia se nacházela v Mnichově, od roku 1952 v rozlehlém komplexu zvaném Anglická zahrada. Toto řešení se kvůli neustálému převážení textů a nahraných pásek přes oceán a kompetenčním i osobním sporům příliš neosvědčilo a začátkem šedesátých let se vysílání definitivně přesunulo do Mnichova.  

Vysílání dominovala strategie kontrapropagandy, kdy zprávy a komentáře československých státních médií redaktoři opatřovali svými komentáři. Výjimečný počin představovaly Vzkazy domovu vysílané před osmou večer. Umožňovaly uprchlíkům dát prostřednictvím vysílání svým blízkým vědět, že se v pořádku dostali na Západ. Neuváděla se konkrétní jména, přečtená sdělení v sobě skrývala různé kódy, smluvená hesla a zkratky, aby nemohlo dojít k odhalení a ohrožení příbuzných doma. 

Objekt Alfa

Poúnorový exil se okamžitě stal terčem nenávistné komunistické propagandy. Na stránkách Rudého práva, Práce či Lidové demokracie se pravidelně objevovaly útočné články proti „zrádcům lidu“, „válečným štváčům“ či „zaprodancům imperialismu“. Když prominentní emigranti začali promlouvat k domovu prostřednictvím rádia, komunističtí lídři nařídili Státní bezpečnosti zakročit. Už od roku 1952 byly v provozu rušičky vysílání a koncem roku 1955 přijala rozvědka první systémovou směrnici proti Svobodné Evropě s krycím názvem Objekt Alfa.  

Než se rozvědce povedlo infiltrovat samotné redakce, musela informace získávat od lidí, kteří se vrátili do republiky, popřípadě které unesla. Ze střípků zpráv příslušníci bezpečnosti poslepovali poznatky o vnitřní struktuře a personálním obsazením stanice. Pak zjišťovali vazby redaktorů, analytiků, technických či administrativních pracovníků na Československo. Nejlépe vydíratelní byli ti, jejichž rodina zůstala za železnou oponou. Státní bezpečnost se je prostřednictvím příbuzných snažila kontaktovat a přesvědčit buď ke spolupráci, nebo návratu domů. Několik zaměstnanců Svobodné Evropy se skutečně nechalo zlákat a podle připraveného scénáře pak v komunistických sdělovacích prostředcích očerňovalo exulanty a život na „prohnilém Západě“. 

Jako efektivnější se ukázaly takzvané rušivé akce – fyzické útoky, psychický nátlak, ničení majetku, distribuce falešných letáků a dopisů. Měly pracovníkům rádia ukázat, že ani v západním Německu pod ochranou americké armády nejsou v bezpečí. Vykonavateli těchto operací bylo několik naverbovaných agentů. 

Mluví Otec Křišťan

Muži a ženy nebyli ohrožení jen ve studiích. Měli za sebou útěk z Československa, často za dobrodružných okolností, a za dosavadními životy učinili tlustou čáru, což pro ně nebylo vždy lehké. Ale vnímali rádio jako jednu z účinných zbraní na bojišti studené války a byli práci pro Svobodnou Evropu ochotni obětovat mnohé. Na druhé straně éteru tušili pravidelné posluchače, kteří možná neznali jejich pravá jména, vnímali však hlasy, které považovali za věrohodné a s postupem času i důvěrné.

Ferdinand Peroutka, Jára Kohout, Pavel Tigrid a Josef Pejskar patřili mezi nejvýraznější osobnosti československé sekce Rádia Svobodná Evropa (foto: Archiv RFE)

V mnichovské i newyorské redakci se prosadila dlouhá řada osobností, jejichž podíl na vysílání patří k fenoménům moderní československé publicistiky. Kromě již uvedených musíme alespoň zmínit spisovatele Egona Hostovského a Jana Čepa, bývalé poslance Jarmilu Tumlířovou a Martina Kvetka, diplomata Karla Erbana, národohospodáře a někdejšího komunistu Miloše Vaňka, herečku Rozinu Jadrnou či duchovní Bedřicha Osuského a Alexandra Heidlera. Jelikož ve stalinistickém Československu začalo být náboženství omezováno, hlad některých lidí po tradiční duchovní útěše se zčásti přenesl na vlny Svobodné Evropy.

TIP: Návrat do totalitní vlasti: Co čekalo na exulanty, kteří se vrátili domů?

Největšího věhlasu dosáhl právě Alexander Heidler (1916–1980) neboli Otec Křišťan (na snímku vpravo). Od února 1950 pomáhal potřebným v uprchlických táborech v Ludwigsburgu. Na jaře následujícího roku se již nesla éterem jeho nedělní kázání v češtině a slovenštině z kostela sv. Štěpána v Mnichově, kam byli autobusy sváženi věřící přímo z táborů. Mimo to se intenzivně věnoval katolické misijní službě v Německu a publikoval.