Střet dvou světů: Proč se kruciáty zvrtly v boj mezi Byzantinci a Latiny?

Původní podnět k mohutnému válečnému tažení k Jeruzalému pocházel od byzantského císaře Alexia I. Komnena (1081–1118). Ten v roce 1095 vyslal na západ své diplomaty s prosbou o pomoc v boji proti seldžuckým Turkům. Od počátku křížových výprav však docházelo mezi Byzantinci a Latiny (západními křesťany) k nedorozuměním a konfliktům, jež vedly k vzájemnému obviňování a občas vyústily až do nepřátelských střetů. 

Porušení lenních přísah 

Alexios I. doufal v příchod několika žoldnéřských oddílů, které by mohl bez větších potíží ovládat. Místo toho dorazily na konci roku 1096 do Konstantinopole početné houfy nevycvičených křižáků vedené Petrem Poustevníkem. Po krátkém pobytu v hlavním městě je byzantské loďstvo přepravilo do Malé Asie, kde byly u Nikaie zmasakrovány Seldžuky. Zanedlouho přišla do hlavního města rytířská vojska první kruciáty pod vedením Godefroye z Bouillonu, Raymonda z Toulouse a dalších. Byzantinci většinu těchto šlechticů neznali, až na Bohemunda z Tarentu, který společně se svým otcem, normanským válečníkem Robertem Guiscardem, podnikl několik vojenských výprav proti Byzanci. To jenom prohloubilo byzantskou nedůvěru vůči křižákům. 

Alexios si od jednotlivých velitelů vymohl lenní přísahu a slib, že všechna dobytá území navrátí zpět pod byzantskou správu. Na oplátku měl císař poskytnout křižákům volný průchod svým územím, vojenskou podporu a postarat se o zásobování jejich armády. Kruciáta poté postupovala skrze Malou Asii, kde spojenecká byzantsko-křižácká vojska dobyla Nikaiu, jež se navrátila zpět do byzantských rukou. 

První velkou překážku představovalo obléhání Antiochie (říjen 1097–červen 1098). Navzdory nepříznivým vyhlídkám ji nakonec křižáci dokázali obsadit a následně i uhájit. Dobývání města však mělo negativní vliv na vztahy dosavadních spojenců. Jelikož císař nepřišel křižákům na pomoc, rozhodli se vůdci první kruciáty porušit své přísahy dané v Konstantinopoli. Křesťanská vojska pak následně získala ještě Edessu (1098), Jeruzalém (1099) a Tripolis (1109) a zřídila na dobytém území křižácké státy zcela nezávislé na Byzanci. 

Snaha o získání Antiochie 

Od počátku existence křižáckých států se Byzanc pokoušela dostat je pod svou kontrolu. Jejich snaha se koncentrovala především na Antiochijské knížectví, které se rozkládalo na území dnešní Sýrie a Turecka, takže hraničilo s regiony pod přímým či nepřímým vlivem Byzance. Alexiovi I. se roku 1108 podařilo po sérii bojů donutit antiochijského knížete Bohemunda z Tarentu k uzavření mírové smlouvy, podle které se kníže stal císařovým vazalem a Antiochie byzantským lénem. 

Bohemundův synovec Tankred, který byl v době nepřítomnosti svého strýce regentem v Antiochii, se však odmítl Konstantinopoli podrobit. Alexios proto chtěl uspořádat nové tažení proti knížectví, ale jeho rádci jej od toho odradili. Císař se tak až do své smrti roku 1118 snažil izolovat Antiochii alespoň diplomaticky, navázáním přátelských vztahů s papežským stolcem a jeruzalémským královstvím. 

Na Alexiovo úsilí navázal jeho syn Ioannes II. Komnennos (1118 až 1143). Jenže k pokusu o ovládnutí křižáckých států se dostal až na konci vlády poté, co konsolidoval hranice své rozlehlé říše. Nejdříve se pokusil získat Antiochii diplomaticky a snažil se vyjednat sňatek dědičky knížectví Konstancie Antiochijské se svým synem Manuelem. Tento plán však nevyšel, proto císař vytáhl roku 1137 proti křižáckému státu a v srpnu oblehla jeho armáda Antiochii. Město se po několika dnech vzdalo a tamní vládce Raymond z Poitiers byl spolu s hrabětem z Edessy Joscelinem II. donucen k lenní přísaze. Ioannes následně s oběma šlechtici uzavřel spojenectví a společně vytáhli proti Zengímu, mocnému muslimskému vládci Mosulu a Aleppa, jenž svou expanzivní politikou ohrožoval okolní křesťanské státy. 

Protibyzantské povstání 

Postup proti muslimům byl zpočátku úspěšný. Ioannes dokázal dobýt několik měst a pevností, ale celý podnik nakonec ztroskotal na nezájmu křižáckých spojenců, kteří císaře nepodporovali, jak předtím slíbili. Například když byzantská vojska obléhala Shaizaru, zůstali Raymond a Joscelin se svými muži v táboře a místo toho, aby se podíleli na dobývání města, hráli kostky a hodovali. Ioannesovi poté došla trpělivost a vrátil se zpět do Antiochie, kde požadoval, aby mu Raymond v souladu s dřívějším ujednáním vydal městskou citadelu. Tehdy edesský hrabě vymyslel brilantní plán. Informoval obyvatele Antiochie, že císař chce vypudit z města všechny Latiny, což vedlo k protibyzantskému povstání. 

Ioannes tak město raději opustil a utábořil se s armádou poblíž. Raymond s Joscelinem sice poté formálně ujistili císaře o své loajalitě, což Ioannes přijal, přesto tento souboj prohrál. Díky intrikám Joscelina si křižácké státy zachovaly nezávislost a nedostaly se pod správu byzantské říše. Ale zároveň se tím připravily o mocného spojence, na což zejména Edessa později tvrdě doplatila. Na počátku roku 1142 pak podnikl císař nové tažení do Sýrie proti věrolomným křižákům, ale již v dubnu 1143 zemřel, aniž by dosáhl výraznějších úspěchů. 

Naprosté fiasko 

V roce 1144 padla do rukou muslimů Edessa, a v Evropě se tak začaly ozývat hlasy k uspořádání dalšího křížového tažení. K němu se nakonec upsali římskoněmecký král Konrád II. a francouzský král Ludvík VII. Němci vyrazili jako první a v září 1147 dospěli do Konstantinopole. V Byzanci tehdy panoval císař Manuel I. (1143–1180), který byl Konrádovým švagrem. Navzdory příbuzenství však zůstávaly vztahy obou panovníků velmi chladné. Manuel se podobně jako jeho děd Alexios snažil přinutit Konráda ke složení lenní přísahy. Římskoněmecký vladař po dlouhých jednáních nakonec souhlasil. 

Následně jej byzantské loďstvo přepravilo do Malé Asie a výprava mohla pokračovat. U Dorylaia však Konrádovu armádu zaskočila muslimská vojska a téměř celou ji zničila. Podle kronikáře Viléma z Tyru za vše mohli byzantští průzkumníci: „Průvodci, vedení zlým záměrem zakořeněným v řecké rase a taky jejich obvyklou nenávistí ke křesťanům, jednali zrádně. Buď protože jim to nařídil Manuel, nebo protože byli podplaceni Turky, úmyslně vedli křižáky po nefrekventovaných cestách a tahali je do míst, která dávala nepříteli lepší podmínky k útoku a možnosti přemoci důvěřivé lidi.“ Konrád potom se zbytky svých vojsk ustoupil do Nikaie. 

Ludvík VII. dorazil do Konstantinopole nedlouho po římskoněmeckém králi a ochotně slíbil Manuelovi poslušnost. Nicméně po přepravě do Anatolie potkal francouzského krále stejný osud jako Konráda a jeho vojsko bylo poblíž Laodikeia rozprášeno Seldžuky. Ludvík se pak dostal se zbytky svých vojů do Svaté země přes pevninu, římskoněmecký král zase s pomocí byzantského loďstva po moři. Zde se oba vůdci setkali a rozhodli se vytáhnout proti Damašku, který s podporou jeruzalémských oddílů v červenci 1148 oblehli, ale neuspěli a druhá křížová výprava tak skončila totálním fiaskem. 

Egyptské dobrodružství 

Vůči křižáckým státům pokračoval Manuel v politice svých předchůdců, byť vystupoval o něco smírněji. Nesnažil se je přímo obsadit, ale chtěl, aby alespoň nominálně uznaly byzantskou autoritu. Roku 1158 byl knížetem v Antiochii Renaud de Châtillon, který odmítal uznat byzantskou nadvládu. Manuel tedy proti němu vytáhl. Renaud si uvědomil svou chybu, vyjel z města a v kajícném rouše se před císařem pokořil. Antiochie se tak opět stala vazalským státem Byzance. 

Manuel utužoval vztahy s křižáckými státy také skrze sňatkovou politiku. Roku 1161 se císař oženil s Marií Antiochijskou, dcerou výše zmíněného Raymonda z Poitiers, zatímco jeruzalémský král Balduin III. (1143 až 1162/1163) pojal za manželku Manuelovu neteř Theodoru. Následně byzantský panovník uzavřel příměří s Núr ad-Dínem, muslimským vládcem Damašku, Aleppa a Mosulu. Jednalo se o další skvělý tah byzantské diplomacie, která v Sýrii vytvořila dokonalý status quo a ten vydržel až do roku 1174. 

Po smrti Balduina nastoupil na jeruzalémský trůn jeho bratr Amalrich I. (1162/1163 až 1174). Nový vladař se oženil s císařovou neteří Marií Komnenou a snažil se Manuela získat pro dobyvačnou výpravu do Egypta. Společné obléhání Damietty roku 1169 však skončilo především kvůli špatné koordinaci neúspěchem a Egypt se tak nikdy nedostal pod jeruzalémskou ani byzantskou nadvládu. Nicméně spojenectví pokračovalo i po nepovedené výpravě. V Egyptě se totiž v té době dostal k moci vojevůdce Saladin, který představoval pro křižácké státy nebezpečného protivníka. Jeruzalémské království se tak stalo plně závislé na Byzanci, a to až do roku 1176, kdy Manuel utrpěl v bitvě u Myriokefala zdrcující porážku od Seldžuků. 

Masakr v Konstantinopoli 

Po smrti císaře Manuela I. nastal postupný úpadek Byzantské říše. Jeho syn a nástupce, nezletilý Alexios II. Komnenos II. (1180–1183), neměl o vladařské povinnosti zájem a prolatinská regentská vláda v čele s Alexiovou matkou, Marií z Antiochie, začala být záhy velmi nepopulární. Nikdy předtím neměli Latinové v Byzanci takový vliv. Tento stav se samozřejmě nelíbil ortodoxním obyvatelům Konstantinopole, jejichž protilatinský sentiment stoupal už od první křížové výpravy. 

Zmatků využil synovec císaře Manuela Andronikos Komnenos, postavil se do čela protilatinského povstání a nechal popravit regentku Marii. Následoval brutální masakr latinských obyvatel v Konstantinopoli, jemuž padly za oběť i ženy a děti. Andronikos se nejdříve chopil vlády jako regent, ale o několik měsíců později nechal 14letého Alexia zabít a prohlásil se císařem. 

TIP: Za Boha a knížete: Jak si počínali čeští vojáci během 2. křížové výpravy? 

Jeho vláda se pro Byzanc ukázala jako zničující. Srbský vládce Štěpán Nemanja se prohlásil nezávislým na říši a Izák Komnenos se zmocnil vlády nad Kyprem. Andronikos se začal místo na křižácké státy orientovat na Saladina a roku 1185 vyplenili Normané, jako odvetu za masakr v Konstantinopoli, Soluň, což znamenalo velkou ránu pro hospodářství říše. 

Kvůli hromadnému vraždění v hlavním městě a protilatinské politice Byzance začaly na Západě sílit do té doby spíše menšinové protibyzantské tendence, které vyvrcholily roku 1204 čtvrtou křížovou výpravou a dobytím Konstantinopole.