Středověký trolling: Břitká satira rozhodně nebyla cizí ani středověkým mnichům

Barevné iluminace starých rukopisů nás ohromují svou precizností. I když často jen vytváří vnější okraj textového pole, stojí za nimi desítky hodin pečlivé práce neznámých mistrů. Tyto grafické prvky má čtenář tendenci po čase přehlížet a soustředit se jen na psané slovo, byť právě v nevinných obrázcích se často skrývá nevšední poselství. 

Jen doprovod

Původní grafický podkres měl v rukopisech umocňovat a přibližovat čtenáři psaný obsah. Pokud se tedy jednalo o historické pojednání, doprovázely text na okraji heraldické výjevy. Dílo popisující zemědělské hospodaření vylepšili miniaturní volci táhnoucí pluh nebo rolníci pracující na poli. Církevní spisek zase dokreslila symbolika papežského stolce, třeba mitra, dva zkřížené klíče nebo analus piscatorius – rybářský prsten. U herbaria nebo jiné knihy, věnující se botanické či medicínské tématice, byste tedy nejspíš očekávali stylové listoví při okrajích – a nepletli byste se. Jenže i když literární produkce nebyla v klášterech 13. století zrovna ohromující, pořád tu bylo dost děl, ke kterým je těžké na první dobrou přiřadit vhodný grafický doprovod. Budou snad bez obrázků?  

Svěřte se papíru

Nikoliv. Jen jejich výběr bude spíše náhodný a nezávazný. Čekat tedy můžeme malůvky zvířat, lidských postav, anorganických prvků a rostlinných ornamentů. Tyto obrázky se nerodily z nějaké nutnosti podtrhnout text, ale prostě jen bylo hezké něco na okraj namalovat, aby stránka jako komplet působila zdobněji. A proto se na nich jejich často anonymní tvůrci, iluminátoři, uměli vyřádit.

Začaly tak vznikat první drollerie čili groteskní výjevy. Italové jim ostatně říkají boffola – legrácky. Buď nemají pražádný vztah k textu, nebo jej naopak velmi trefně podrývají. Je libo kohouta s lidskou nebo psí hlavou? Šaška, který nese náruč plnou masek, postavu lučištníka vykukující z úst obří ryby? Pokud známe kontext, nestačíme se divit. Malůvky totiž často zesměšňují pisatele textu, představené kláštera, nebo rovnou zlehčují celé dílo.

Zajíc se brání

Zvláštní roli tu přitom sehráli obyčejní zajíci a králíci. Ti totiž napříč středověkými bestiáři symbolizovali lidský strach a současně důvěru v Boha. Králík byl čistý, bezbranný a jeho jedinou obranou před lovci, nebo pokušením, byl útěk. V droleriích ale narážíme na trochu jiný model. Když máte trpělivost a lupu, uvidíte často zajíce, jak se sekyrou odvážně číhají na lovce, pronásledují s oštěpem celé lovecké smečky, dobíjejí rytíře palicí, nebo se na zádech hlemýžďů účastní rytířských turnajů. Ve vztahu k jinak jistě moralizujícímu náboženskému textu nám tak iluminátor předává poselství, že se nemáme vždy zbaběle skrývat a podřizovat božským autoritám, prchat před rizikem a pokušením, ale máme sami přijmout odpovědnost za svůj osud a bojovat s útrapami. Což je dost odvážný pohled na věc, který mohl iluminátorovi vynést hezkých pár postních týdnů, pokud si takových malůvek všiml jeho představený.

Myslel to jinak

Jinak nevinní králíci jsou v drole­riích často zobrazováni jako pohroma a zhouba, protože hloupost a stádnost škodí. Je ale dost jiných zvířat, jejichž zobrazení znamená „něco jiného“. Nakreslit udatného válečníka s tělem pantera nebo jiné velké kočkovité šelmy nebylo zrovna holdování odvaze. Každý totiž tehdy věděl (aniž by je viděl), že velké kočky se strašně potí a zapáchají. Hrdinský text o rytíři se tedy nenápadnou malůvkou mění na popis činů smrdutého lotra.

Bobr? Ten se přece raději dobrovolně vzdá svých varlat, aby z nich mohla být vyrobena voňavka nebo medicína, a jeho život zůstal ušetřen. Nakreslit tak bobra u textu, který popisuje život šlechtice, jenž štědře obdaroval církev nebo přispěl na výstavbu kostela, znamená popisovat někoho, kdo vlastně vyžehlil své spory s církví nějakým tím tučným úplatkem. 

Konec satiry

Podobně pak můžeme dešifrovat, co si dávný iluminátor myslel o nějaké uzavřené mírové smlouvě. Zvlášť pokud na okraj stránky nakreslil draka, zlou šelmu spojenou s Ďáblem, jak jí z pozadí vylétají bílé holubičky míru. Vepř v kalhotách? Korunovaná liščí hlava? Jezevec, který zalezlý ve své noře cinká na zvonec? Slepice, která jede do bitvy na lvu? Nemusíte ani moc pracovat s fantazií, aby vám bylo jasné, co tyto obrázky znamenají. Umění drolerie dosáhne svého vrcholu v polovině 14. století a za mistry tohoto iluminátorského řemesla budou považováni francouzští a východoangličtí mniši.