Středověké špitály: Péče o nemocné byla doménou mnišských řádů
Přestože již v antice existovala pro staré a nemocné pečovatelská zařízení, vznik jejich opravdové sítě přineslo až křesťanství. Jeho plodem byly špitály, jejichž rozkvět nastal ve středověku. O založení jednoho z nejvýznamnějších v českých zemích se zasloužila princezna Anežka Přemyslovna
Nejstarší útulky pro chudé a nemocné vznikaly od raných dob křesťanství především při biskupstvích a klášterech. Nejblíže zdravotnickému zařízení v pravém slova smyslu měla takzvaná infirmaria při klášterech, kde se pečovalo primárně o nemocné z řad řeholníků.
Oproti tomu špitály (též hospitály z latinského hospitalia) byly určené pro širokou veřejnost a svými službami potřebným přesahovaly rámec působení dnešních nemocnic. S určitou nadsázkou můžeme říct, že šlo o jakýsi chudobinec, sirotčinec, domov pro seniory, hostel a zotavovnu v jednom. Špitály mohly ale svou dobročinnost rozvíjet i směrem ven – o některých svátcích například rozdávaly jídlo chudým z blízkého okolí nebo jim poskytovaly jinou krátkodobou pomoc.
Ve znamení kříže
Novou vlnu rozvoje špitálů přinesly paradoxně křižácké výpravy do Svaté země, které podnítily rozmach poutí k Božímu hrobu v Jeruzalémě. Již od nejstarších dob tam pro potřeby křesťanských poutníků vznikaly útulky, které přetrvaly i po ovládnutí těchto území Araby v 7. století. Jednalo se o jakési záchytné body pro křesťany v cizojazyčném a jinak nábožensky orientovaném prostředí, kde se mohli ubytovat, posilnit a pobýt „mezi svými“. Speciálním zařízením pak byly útulky pro malomocné, takzvaná leprosária, která měla z logiky věci blíže ke zdravotnickému zařízení, a proto také vlastní pravidla chodu.
Špitály obvykle zřizovaly a spravovaly tradiční řády, jako byli benediktini či na východě basiliáni. Mniši ale měli i jiné povinnosti, neboť těžiště jejich činnosti spočívalo v modlitbě a fyzické práci v ústraní. To byl důvod, proč se při špitálech začala rodit zvláštní společenství, jejichž hlavním posláním byla pomoc poutníkům. Původně šlo o volná uskupení laiků, avšak posléze se začala stále více organizovat. Výsledkem byl zrod špitálních řádů. Nejstarším z nich byli johanité, jejichž název se odvozuje od špitálu sv. Jana Křtitele v Jeruzalémě, při němž působili od druhé poloviny 11. století.
Když křižáci roku 1099 dobyli Svaté město, zřídili Jeruzalémské království. Tím vzrostl příliv poutníků i obchodníků a spolu s tím též potřeba špitálů. Protože první z nich vznikaly na neklidném území, kdy neustále hrozilo, že je muslimové dobudou zpět, byli členové při nich působících bratrstev většinou také vojáky. Z toho důvodu hovoříme o rytířských špitálních řádech. Vedle nich nadále působila i nevojenská bratrstva, která se zaměřovala čistě na péči o nemocné a potřebné. Mezi ně patřil například řád sv. Ducha.
Poprvé v českých zemích
Do Čech špitální řády pronikly díky králi Vladislavovi II., který se sám zúčastnil druhé křížové výpravy. Právě do doby jeho vlády v letech 1140–1172 se datuje příchod johanitů, kteří svůj první řádový dům (komendu) a k němu přiléhající špitál založili v Praze. Podle tradice se tak stalo roku 1159.
Johanité pro svůj špitál získali velmi výhodnou parcelu na Malé Straně u ústí Juditina mostu při kostele Panny Marie pod řetězem. Zde ostatně působí dodnes. Naproti nim na druhé straně Vltavy se ve 13. století usídlili křižovníci s červenou hvězdou, další významný rytířsko-špitální řád. Pro dějiny českých zemí je významné, že jej založila dcera krále Přemysla Otakara I. Anežka, zvaná Česká.
Pro uvedené řády bylo typické, že se usazovaly ve městech, neboť byla spjata s přirozenými potřebami plynoucími z vysoké koncentrace obyvatel. Samotné špitály pak vznikaly na těch nejfrekventovanějších místech středověkého osídlení, přičemž zcela zásadní pro ně byla blízkost vody. Zmíněné dva špitály v srdci Prahy patří k nejvýznamnějším, teprve postupně je doplnily další. Některé založili a majetkem opatřili movití měšťané, jiné například arcibiskupové Arnošt z Pardubic nebo Jan Očko z Vlašimi. Mnohé z nich ale zanikly za husitských válek.
Důvody, které vedly dobrodince k zakládání špitálů, nebyly vždy jen nesobecké. Ústředním zájmem středověkého člověka bylo zajištění spásy vlastní duše, k čemuž měly výrazně dopomáhat právě skutky milosrdenství. Pokud byl dotyčný zámožný, pak založení špitálu představovalo mimořádně vhodný způsob, jak si zajistit „plusové body“, které se budou jednou před soudným Božím stolcem hodit.
V této souvislosti je důležité zdůraznit, že při každém středověkém špitále stál zároveň menší kostel či kaple, v nichž se sloužily za fundátory mše. V zakládacích listinách se často objevují ustanovení, že se tak má dít i po jejich smrti, zejména ve výroční den úmrtí. Od chovanců špitálu se očekávalo, že budou bohoslužby navštěvovat a ve svých modlitbách vzpomenou nejen na zakladatele, ale také dárce almužen nebo špitální personál. Můžeme tedy vidět, že se jednalo o dosti promyšlený systém, jakousi vzájemnou symbiózu, která přinášela výhody oběma stranám.
Bratři hospodáři a úředníci
Na štědrosti zakladatele záleželo, jakým majetkem špitál disponoval. Ten nebyl pouze movitý, ale mohl zahrnovat i polnosti, lesy, rybníky, mlýny, dvory, a dokonce celé vsi s poddanými. V této oblasti panovala velká rozmanitost. Některé špitály dosahovaly svým vlastnictvím a příjmy podobné úrovně jako nižší feudálové, jiné zase byly jen skromného nadání a v nepříznivých obdobích bídně živořily. Různě přilepšovat jim ale mohli prostřednictvím zbožných odkazů jak zakladatelé, tak každý člověk dobré vůle. Někdy bylo v odkazech konkrétně určeno, na co se má peněžní dar použít. Například v roce 1350 věnoval brněnský písař Jan špitálu ve svém městě obnos, za nějž se měl obyvatelům každoročně ve svátek apoštola Ondřeje připravit oběd. Jindy zase dárci věnovali finanční částku, která se měla rozdělit mezi osazenstvo instituce.
V čele každého špitálu byl správce, což mohl být laik nebo člen příslušného řádu. Tato osoba fungovala jako nejvyšší úředník a hospodářský správce v jednom. Podléhal mu ošetřující a další personál. Po právní rovině měly špitály v rámci středověké společnosti mimořádné postavení. Z toho vyplývala zvláštní práva a privilegia. Jejich obyvatelé díky tomu požívali právního statutu, ochrany, která se svým charakterem podobala právu azylu.
Existovaly rovněž špitály, jež nespravoval žádný konkrétní řád, ale pouze neurčité laické bratrstvo. Přesto panovala ve středověku patrná tendence uvádět je pod správu organizovaného církevního společenství. Jako konkrétní příklad můžeme uvést špitál sv. Ducha na Starém Brně. Ten v roce 1238 založil brněnský měšťan Rudger a svěřil ho do správy bratrstvu složenému z místních měšťanů. Jen pár let nato však špitál přešel do opatrování johanitů, tedy „profesionálních špitálníků“. Do jejich řádu vstoupil po smrti manželky rovněž sám fundátor.
Komu pomoci?
Jak vlastně život ve středověkých špitálech vypadal? Obecně lze říct, že v českých zemích se jednalo spíše o skromnější útulky, které měly kolem dvou desítek míst. Často jich bylo 12, což odkazovalo na symboliku apoštolů. Výjimečný byl v tomto kontextu výše zmíněný špitál křižovníků s červenou hvězdou na Starém Městě pražském, jenž nabízel více než 80 míst. Je patrné, že s takovými kapacitami nemohly špitály naplnit dobovou potřebu hlavního a nejlidnatějšího českého města. Situace se sice později trochu zlepšila, ale jen pozvolna.
Důležité je zdůraznit, že se do špitálů neuchylovali pouze nemocní. Dostávali se sem lidé jak zcela nemajetní, kteří by jinak skončili na ulici, tak přestárlí, kteří tu po zaplacení příslušného obnosu strávili v zaopatření zbytek života. Špitální osazenstvo bylo tedy dosti pestré. Někdy sám zakladatel hned na začátku stanovil, pro koho konkrétně jsou místa vymezena. V Praze tak například fungoval špitál poskytující útočiště pouze churavým duchovním, další kupcům onemocnělým na cestách anebo ještě jiný, který zřídila židovská obec, a proto byl určen jejím souvěrcům. Nicméně o tom, kdo konkrétně bude přijat, rozhodoval zakladatel, případně jeho dědici za účasti špitálního správce.
TIP: Řád sv. Lazara: Malomocní rytíři bojovali s nemocí i s muslimy
Co se týče zdravotní péče, poskytovaly středověké špitály spíše základní ošetření. Pro nejstarší období nelze ani nijak prokázat, že by v nich působili skuteční lékaři, kteří medicínu vystudovali na univerzitě. O špitální osazenstvo se staral především zdejší služebný personál, přičemž těžiště jeho práce spočívalo v zajišťování stravy a hygieny. Samozřejmostí bylo také pomocné služebnictvo jako kuchaři či zahradníci. Špitály totiž byly především místem, kde člověk získal střechu nad hlavou a pravidelný přísun stravy. Její množství a kvalita pak už kolísaly s ohledem na majetkové zázemí instituce.