Štědrovečerní hostina v lidovém prostředí: Co všechno patřilo na vánoční stůl?
V čase očekávání narození Krista byl štědrovečerní stůl považován za požehnaný a vše na něm, kolem něho i pod ním nabývalo zvláštní síly. Co všechno patřilo na vánoční stůl?
V unikátním Pojednání o Štědrém večeru radil benediktinský mnich Jan z Holešova držet celodenní půst a pak si dát jen lehkou večeři ve slavnostně osvětlené světnici. Stůl měl být pokrytý čistým ubrusem a ozdobený cennostmi. Sousedé a příbuzní si posílali „štědrého večera, tj. příjemné a vybrané věci, a zvláště vonné“.
Naopak jako hříšné a pohanské uváděl obžerství a opilství, celonoční hýření a hru v kostky, necudné erotické hrátky na vystlané slámě i pohanské zvyky, mimo jiné pověrečné kladení mincí na stůl, předkládání pokrmů bůžkům a na hroby předků.
Jenže předkřesťanské rituály a různá věštění kolem štědrovečerního jídla nevymizely ani v následujících staletích a třeba peníze si pod talíře či ubrus dáváme dodnes. Až urbanizace a industrializace 19. století mnohé lidové obyčeje spjaté s venkovským životem zemědělců zásadně změnily.
Hojnost a pospolitost
Na štědrovečerním stole nesmělo chybět obilí či klasy, aby se i příští rok urodilo. Na Štěpána se pak sypalo slepicím, které díky tomu měly hodně nést. Na východní Moravě přetrval hluboko do 20. století zvyk obepnutí stolu řetězem. Šlo o ochranný kruh, aby všichni drželi pohromadě a zvířata neutekla. Důležitou roli v životě rolníků hrála máselnice, a tak se stavěla pod stůl nebo vedle něj, uvazovala na řetěz a mohlo se do ní odkládat něco z jídel pro zvířectvo.
K přichystanému stolu se usedalo s prvním rozsvíceným světlem ve vsi. Počet osob u večeře musel být sudý, a tak si sousedé vzájemně vypomáhali a střídavě zvali na večeři lichého člena rodiny. Kdo zůstal „na licho“ sedl si někde stranou, jinak se mohl do roka ztratit. Hospodyně nesměla od stolu vstávat, jinak jí drůbež nebude sedět na vejcích. Společné stolování zahájil hospodář nebo nejstarší člen rodiny modlitbou.
Podpora plodnosti
Dostatek jídla a pestrost chodů v určitém počtu (tři, sedm, devět, dvanáct) symbolizoval blahobyt. Hojnost pokrmů z té nejlepší mouky dokazovala celoroční pracovitost hospodáře a jeho rodiny. Kromě bílého chleba a vánoček (viz Štědrovka neboli vánočka) se na východní Moravě a ve Slezsku tradičně jedly oplatky s medem, česnekem či šípkem, přičemž tento obyčej se přenesl do domácností z kostelů.
Druhá skupina jídel obsahovala hodně semen, čímž symbolizovala plodnost, například mák, pohanka, čočka, hrách či fazole. Staré obřadní jídlo Štědrého dne představovala kaše z obilovin či luštěnin slazená medem. Její nabývání při vaření z ní rovněž dělalo symbol plodnosti. Med, ovoce, ořechy a houby, které rychle rostou, zase představovaly bohatství.
Do poslední skupiny patřily rostliny přinášející zdraví i sílu a odvracející zlo, jako česnek, petržel či rozmanité byliny. S česnekem souvisela i obliba topinek, ale obrozenecký kněz Václav Krolmus (1790–1861) zaznamenal, že ženy je nerady dělají, protože po jejich konzumaci jsou na ně muži zlí. Magická síla byla připisována též těstovinám v polévce – délka nudlí z žitné mouky měla ovlivnit délku žitných klasů v příští úrodě.
Kapři jen pro někoho
Na štědrovečerní stůl samozřejmě patřily i ryby, neboť symbolizovaly plodnost, ale i křesťanství a Krista a byly vhodné i pro čas adventního půstu. Podle etnografky Evy Večerkové jim holdovali hlavně katolíci. Během rozkvětu rybníkářství v 15. a 16. století je jedli i chudí, ale s jeho úpadkem koncem 17. století se dostávaly jen na stoly zámožnějších a měšťanských rodin, kolem jejichž stolů se od konce 18. století vytvářely tradice nové, inspirované elitami. V Rychnově nad Kněžnou v 19. století večeřeli kromě jiného rybí polévku, „kapra na černo, štiku na modro, smaženého kapra“, ovšem též sekané hlemýždě. Avšak v Podkrkonoší se dlouho držel houbový kuba, ve středních Čechách zase muzika ze sušeného ovoce.
Tu máš, tchoři, večeři
Hojnost svatvečera se měla týkat širší rodiny včetně čeledi, sousedů i chudých, ale také již zemřelých rodinných příslušníků, na něž se pamatovalo zvaním k jídlu či ponecháním prostřeného stolu se zbytky. Nejrůznější rituály spjaté s jídlem byly připraveny pro dobytek, drůbež, včelstva i divokou a neživou přírodu, živly a nadpřirozené bytosti. „Tu máš, tchoři, večeři a neškoď naší drubeži!“ nebo „jezte myši drobečky a obilí nechte“, říkávaly při nich hospodyně, kdežto vodník měl být usmířen vhozením zbytků jídla do vody. Jinde je zakopávali do země v místech, kde docházelo k záplavám. Na Chodsku házeli tři lžíce mouky z okna meluzíně-větřici.
TIP: Vánoční tabule za Karla IV.: Jak vypadala středověká štědrovečerní večeře?
Ze stolu se sklízelo velmi opatrně, neboť drobeček spadlý na zem by znamenal přivolání nouze. Na Táborsku si hospodyně uschovala pro každou kravku tři jablka a malou vánočku. Když se pak některá kráva otelila, dala jí její díl. Na východní Moravě všechny „posvátné“ zbytky usušili, někde přidali šípky a petržel, a pak tuto kouzelnou medicínu používali po celý rok při onemocnění dobytka. Pro udržení kontinuity života se štědrovečerní drobečky i s ubrusem schovávaly a na jaře je hospodář rozséval spolu s osivem.
Štědrovka neboli vánočka
„Jak se povede štědrovnice, tak se povede pšenice,“ říkalo se kolem Sudoměře. Vánočka z asi 1 kg mouky se pekla pro každého člena rodiny, někde i pro hosty a dobytek. Má dlouhou tradici a je možné, že středověkého předchůdce vánočky popsal už Jan z Holešova: „V předvečer Narození Páně věřící užívají velký bílý chléb, jenž má tvar velkého klínu nebo pletence, protože je předvečer onoho svátku, kdy se v Betlémě, tj. v domě chleba, narodil a byl nám dán velký bílý chléb nebeský, totiž náš Pán Ježíš Kristus.“
Nešlo vždy o pletenou housku, mohla mít formu šišky či bochníku. Velikostí i tvarem odkazovala na upečenou husu a výraz húsce-pletenice je zmiňován k roku 1571. Vánočkami se obdarovával panovník, vrchnost či úředníci. Jan Jeník z Bratčic uvádí, že pražskému purkrabímu nosívalo 6 tovaryšů na dlouhém prkně „překrásnou vánočku několik loket dlouhou“.