Stát jsem já: Byl Ludvík XIV. proutník a bonviván, nebo tvrdý dříč?

Oficiálně vládl rekordních 72 let, skutečně ale „pouhých“ 54 let, neboť v době, kdy zemřel jeho otec, mu byly pouhé 4 roky. Ludvík nastupoval na trůn ve velice nelehké době. Francie se tehdy nacházela v nezáviděníhodné pozici, vyčerpaná svým protihabsburským angažmá v závěrečné fázi třicetileté války. Netrvalo proto dlouho, a po několika špatných sklizních se země propadla do chaosu dvojí občanské války, takzvané frondy.

Občanská válka a konsolidace moci

Nejprve povstala Paříž proti zvyšování daní a proti regentské vládě kardinála Mazarina, který pokračoval v politice svého předchůdce, kardinála Richelieu (název povstání fronde – česky prak, se tradičně odvozuje od Pařížanů, kteří metali kameny do oken Mazarinových věrných). První konflikt se podařilo vyřešit smírem, leč proti Mazarinovi se záhy postavila vysoká šlechta a následná občanská válka postihla hlavně nevinné obyvatelstvo. Přišel hladomor a ruku v ruce s ním epidemie, které kosily vyhladovělé vesničany. Kardinál Mazarin se pak jako první ministr držel u moci dalších osm let, než pokojně zesnul.

Mladý Ludvík, který se doposud držel stranou od velké politiky, se rozhodl vzít otěže vlády do vlastních rukou. Jeho představy byly dozajista ovlivněny zkušenostmi s anarchií z dob frondy, kdy sám král byl několikrát v ohrožení života. Jako první cíl si (stejně jako Richelieu a Mazarin před ním) vytkl zkrocení nepokojné šlechty. Většina se jednoduše podřídila, někteří museli být zlomeni silou. Těm nejmocnějším a nejvlivnějším aristokratům, kterým král nemohl jen tak diktovat, naordinoval geniální panovník (namísto biče) cukr v podobě vysokých úřadů, kvůli jejichž vykonávání museli být neustále u dvora, kde už je měl Ludvík hezky pod dohledem.

Příliš horkokrevní šlechtici se mohli vybouřit v dobyvačných válkách, které byly rozpoutávány jednak kvůli územním ziskům, ale také coby elegantní řešení řady domácích problémů. Válčení samotné se nicméně poprvé po dlouhé době přeneslo za hranice království, takže země jako taková zažila dlouhé období relativního míru a pokoje. Paradoxně tedy za vlády Ludvíka XIV. rolníky více tížilo zimní období, když se francouzští vojáci stahovali zpátky do Francie, aby zde kvartýrovali během měsíců, kdy nebylo možno válčit, než léto, tradičně vyhrazené bojovým akcím.

Dvorský systém

Zpátky v srdci Francie, na zámcích okolo Paříže a později ve Versailles král vybudoval komplikované předivo vztahů a vzájemných závislostí, které udržovalo vysokou šlechtu v jeho bezprostřední blízkosti. Aristokraté, ministři a nejvyšší úředníci se museli přestěhovat do nejbližšího okolí panovníka, ideálně do přeplněných pokojů ve Versailles. Proto již netrávili svůj čas na venkovských panstvích, kde by na ně spíše působily odstředivé tendence jednotlivých krajů. 

Ludvík se totiž ze všech sil snažil centralizovat svou moc, podřídit si šlechtu přímou závislostí na své osobě, mít ji neustále na dohled a ve svých službách. Největší výsadou v celém království nebyly řády a úřady, ale privilegium pobývat v králově přítomnosti, možnost s ním hovořit, přednést mu svou poníženou žádost, či se jen podělit o názor. Lakmusovým papírkem, který definoval pozici každého dvořana, byl dvojí ceremoniál monarchova vstávání a ukládání ke spánku. Během ranní rutiny panovníka bylo právo vstupovat do královských pokojů odstupňováno do několika sledů; čím dříve mohl dvořan vstoupit, tím blíže měl k vladaři. Podobně bylo odstupňováno i večerní uléhání. 

Všední den krále slunce

Oproti všeobecně rozšířené představě trávil Ludvík XIV. většinu svých dní tvrdou a vyčerpávající prací. Celý dvůr se řídil denním rytmem panovníka, který začínal svůj den kolem osmé hodiny ceremoniálem malého a velkého vstávání. Během obvyklých ranních úkonů byli do králových pokojů vpouštěni dvořané, možná došlo i na malou audienci. Dopoledne se král účastnil zasedání některé z rad. Buď se jednalo o ministry ze státní rady, finanční radu či takzvanou radu depeší, ve které se řešily problémy jednotlivých regionů. Páteční dopoledne bylo většinou určeno radě svědomí, tedy záležitostem církve. 

Po radách následovala mše a kolem druhé hodiny oběd v menší společnosti. Pak se buď pokračovalo v radách, nebo v menší pracovní skupině, byly udělovány audience, přijímáni poslové, projednávaly se válečné záležitosti, plánovaly vojenské stavby. Po úmorném pracovním dni si král vyšetřil dvě hodiny na zábavu, balet, či hry a okolo desáté hodiny zasedl k večeři, u které pohostil větší společnost. Pak následovala už jen modlitba a ulehnutí ke spánku.

Válka jako osobní sport?

Často je Ludvíkovi vyčítáno, že si z dobyvačné války udělal osobní zábavu, která společně s astronomickými náklady na dvůr a reprezentaci neudržitelně zadlužila Francii. Do značné míry je to pravda. Král skutečně toužil po slávě – slávě, kterou mohl získat jen na válečném poli. V této době však válka v lokálním měřítku byla každodenní součástí evropské politiky a trvalo poměrně dlouho, než se sešla široká koalice, která by se neustávající expanzi francouzského království postavila. I přesto nakonec dokázal rozšířit hranice své země směrem na sever a na východ, do Flander, Franche-Comté, Alsaska. 

TIP: Přísná Marie Terezie: Nejslavnější matka Evropy

Největšího úspěchu se mu ale podařilo dosáhnout až na sklonku své vlády. Ve Španělsku totiž vymřela Habsburská dynastie a Ludvík, který se oženil se španělskou infantkou Marií Terezií Rakouskou, si jménem jejich dětí nárokoval španělský trůn. Třináctiletou válku s rakouskými Habsburky nakonec vyhrál, několikasetletý sen francouzských králů o vymanění se z habsburského obklíčení se tak naplnil. V podepsané mírové smlouvě byl nicméně přece jen donucen trochu umenšit svůj triumf. Na španělský trůn nastoupil panovník z rodu Bourbonů – mladší vnuk Ludvíka XIV. – obě země se ale nesměly spojit pod stejným panovníkem. A možná právě díky tomu sedí potomci krále Slunce na španělském trůnu dodnes.