Starověký Řím miloval čistotu, veřejné záchodky ale vypadaly poněkud zvláštně

I v dobách dávno minulých lidé tušili, že odpadní voda stojící v ulicích města dokáže nadělat pořádnou paseku. Epidemie nejrůznějších nemocí, pocházejících z požívání závadné vody, dokázaly i v poměrně nedávné minulosti mnohonásobně snížit počty obyvatel mest a vesnic. Čistá voda tak patřila mezi nezbytnost. 

Jak ji zajištovali ve starověkém Římě? Velmi zodpovědně. Nečistoty a splašky nejen z ulice, byly odváděny do Tiberu, a to pomocí důmyslného systémů odpadních kanálů. Kanalizace, zejména Cloaca maxima čili největší hlavní kanál, byly pýchou římského stavitelství. Jednalo se o podzemní či otevřené kanály, které se budovaly i v menších městech. Co když ale někdo bydlel ve vyšším patře? Musel snad stále během s vědrem nahoru a dolů? Kdepak, i na to totiž chytré římské hlavy myslely. Vyřešil to speciální kanálek, který vedl přímo po zdi – do něj bylo možno vylévat jak nočníky, tak splašky. Nevonělo to, ale nežádoucí tekutina s jistotou rychle zamířila tam, kam bylo potřeba.

Římské technické služby – tak by se dali nazvat speciální obecní pracovníci, kteří dohlíželi na městské stoky a hlídali, aby se špinavá voda nedostala do spodní vody a studní. K tomu sloužily zamřížované stoky a šachty, systém, který se velmi blízce podobá tomu dnešnímu. Sem vtékala dešťová voda a splašky z ulice. Vykonávání takové profese patřilo mezi zodpovědné funkce a díky vysokému počtu podobných městských zaměstnanců, vznikla celá jedna velká společenská vrstva, tedy ti, kteří hlídali vodu. Římané si totiž dobře uvědomovali, že bez čisté pitné vody by dlouho nevydrželi. 

Kam i císař chodí sám 

Intimita spojená s návštěvou toalety je pro nás dnes zcela běžná. Pokud si chceme s někým popovídat, nejspíš zvolíme kavárnu. Ne tak ve starověkém Římě. Městské latríny byly zcela otevřené. Lidé se zde setkávali, poseděli, pohovořili a často šlo o běžná společenská setkání. Probírala se tady politika, uzavíraly se obchody a nejrůznější dohody. Latríny měly podobu velké místnosti, která byla po obvodu opatřena pohodlnými sedátky s otvory. Ty nebyly nijak odděleny, a tak zajištovaly pohodlné usazení pro korpulentnější návštěvníky. V úrovni nohou vedl po obvodu celé místnosti kanálek ve speciálním sklonu. V něm stále proudila voda. 

A co, když „posezení“ skončilo? V čelní straně sedátka byl otvor sloužící k očistě po vykonání potřeby. K tomu Římané používali mořskou houbu připevněnou na tyč. Někdy se namáčela i do parfémované vody. Ke splacování se používala nejčastěji odpadní voda z lázní. Pokud byla navíc latrína v jejich blízkosti, mohli se její návštěvníci dočkat i příjemného vyhřívání podlahy či zdí. V domácích podmínkách se vybavení toalety omezovalo na podmínky mnohem prostší. Nejčastěji se využívaly nejrůznější nočníky, jejichž obsah následně putoval do kanalizace. Bohatší měšťané si v domech a bytech stavěli speciální malé místnosti, které sloužily pouze k vykonání potřeby. Byly umístěny nejčastěji vedle kuchyně a jednalo se pouze o díru do země a jednoduchá stupátka. 

Je libo wellness? 

Podobně jako dnes platilo, že dokonale upravený člověk budil autoritu. Historikové často označují lázeňství za základní součást života Římanů. Cekově hrálo velkou roli i v hodnocení fungování města. Pokud se tu nacházelo mnoho udržovaných a pěkně zařízených veřejných lázní, znamenalo to, že obec prosperuje. Zanedbané, nebo dokonce uzavřené budovy signalizovaly, že ve městě panují hospodářské problémy. Nápisy, které se podařilo objevit archeologům, dokonce naznačují, že ve stavitelských soutěžích se právě lázně pohybovaly na jednom z nejvyšších míst, která dosáhla na státní podporu. 

A jak to v takových lázních chodilo? Díky stavebním dispozicím většinou velmi podobně. Nejdříve se vstoupilo do šatny. Následovala místnost se studenou vodou, potom prostor, kde si měli návštěvníci přivyknout vyšší teplotě. Teplota vzduchu se tu pohybovala okolo 40 stupňů Celsia. Potom už následovala samotná horká lázeň. Cílem bylo se nějakou dobu potit a oškrábat z těla starou odumřelou kůži. K tomu se používala škrabadla nejrůznějších podob. Poté následovalo vykoupání se ve studené vodě a oschnutí. 

Teplo v lázních zajišťovalo podlahové topení. Poměrně obvykle se také vyhřívaly stěny a stropy. Jak toho Římané dosáhli? V centru dění stála kotelna, kterou obsluhovali otroci. Nejdříve bylo potřeba pořádně zatopit, teplo se potom šířilo pomocí speciálních cihlových konstrukcí, které ho rozváděly do dalších místností i podlaží. Tento proces obvykle trval půl dne. Návštěvníci si ale rádi počkali. Nejednalo se totiž pouze o místo k očistě, ale o společenský prostor. 

Součástí byly často i knihovny nebo přednáškové sály. Lázně sloužily příslušníkům všech sociálních vrstev. Koupelny tehdy nebyly běžným vybavením domácností, ale například bohatí obyvatelé na venkově si místa očisty budovali i doma. Jednalo se o nejrůznější vany a místnosti k odpočinku – pochopitelně ve zmenšeném měřítku. 

Sláva vodovodu 

Není to tak dávná minulost, kdy byl vodovod v domácnosti považován za pokrok a jistý přepych. Kdo si tuto vymoženost nemohl dovolit, musel se spokojit s vědrem a nejbližší studnou. Ať už na vsi nebo ve městě. Pro starověké Římany ale představovala voda nepostradatelnou součást života a pojila se s nejrůznějšími fontánami, lázněmi a v neposlední řadě i s latrínami. Bylo ovšem potřeba vypracovat systém, díky kterému se do města dostávala v dostatečném množství. K tomu sloužila řada vodovodů a akvaduktů. 

Jejich výstavba se stala velmi brzy politickým nástrojem. Každý významnější státník se chtěl prezentovat podporou výstavby akvaduktů, což navíc umožnilo zaměstnat mnoho lidí. Velkou prestiž přinesly i staviteli, který se na jejich realizaci podílel. Dochovala se nám v tom duchu slova slavného římského válečníka a filozofa Pilnia Staršího: „Kdo si povšimne hojnosti vod přiváděných do města pro veřejné účely, pro lázně, pro veřejné nádrže, pro domy, korýtka, předměstské zahrady a vily; kdo si povšimne vysokých akvaduktů potřebných k udržení patřičné výšky; hor, jež musely být proraženy ze stejného důvodu; údolí, jež bylo třeba vyplnit; ten usoudí, že na celé zeměkouli není ničeho úžasnějšího.“ 

Tyto stavby se staly devízou Římanů. Péči o vodu měli na starosti tzv. curatores aquarum a jednalo se o důležitou funkci. Voda však nebyla zadarmo a každý, kdo měl doma vodovod, odváděl potřebnou částku do státní kasy. Přípojka na vodovod měla předepsaný průměr a součástí bylo i jednoduché zařízení, které fungovalo jako dnešní vodoměr. Přístup k vodovodu měly i ty nejchudší domácnosti. V každém městě taky fungovala vodárna, kde se voda filtrovala za použití olověných desek s dírami. Následně se voda dělila do tří hlavních potrubí. Ta směřovala do veřejných kašen s pitnou vodou, do lázní nebo domácností. 

K zubaři raději ne 

I když by se mohlo zdát, že zuby stály ve starověku na okraji zájmů, pro starověké Římany šlo o velké téma. Archeologické nálezy dokládají, že paradontóza trápila především starší lidi. Zubní kazy se naopak příliš často nevyskytovaly. Souvislost mezi (ne)čištěním zubů a jejich bolestí však ve starověku znali.

Největší strach panoval z takzvaného „zubního červa“. Věřilo se, že veškerou bolest zubů způsobuje právě on. Pomoci mělo vykuřování, píchání jehlou do zubů a vyplachování nejrůznějšími roztoky. Vytrhávání zubů představovalo pro Římany noční můru a často se používalo i jako trestu. Nezřídka se totiž stávalo, že během zákroku byl nemocnému vytržen i kus čelisti. Existovaly i případy, kdy lidé po extrakci zubu zemřeli. K trhání se používaly holé ruce nebo kleště. 

TIP: Jak se lišila lékařská péče a středověká hygiena na Blízkém východě a v západní Evropě?

Dost ale bylo krve, vraťme se k něčemu osvěžujícímu. Například k vábně voňavému dechu. Na tom si totiž lidé ve starověkém Římě dávali obzvláště záležet. Lidé s černými zuby, jimž páchlo z úst, byli veřejně kritizováni. Bohaté Římanky si na čištění zubů dokonce pořizovaly otrokyně. K čištění zubů se používala párátka nebo škrabadla a místo pasty se užívala například vlastní moč. Velké oblibě se těšily čistící prášky vyrobené z popela a dalších přísad. Společně s kovovými párátky se jimi lidé často obdarovávali. Na osvěžení dechu se potom používaly nejrůznější ústní vody, do kterých se přidával anýz, myrha nebo myrta. A také se intenzivně žvýkaly voňavé vavřínové listy.