Spor o znásilnění urozené Francouzky rozhodl boží soud

Žalobu tehdy vznesl šestapadesátiletý Jean de Carouge, byť jméno není jisté a různé prameny mu říkají i Carrouges, Carouges, nebo dokonce Quarouges. Byl to šlechtic-válečník, známý u dvora francouzského krále Karla VI., řečeného nejprve Milovaný a pak pro duševní chorobu Šílený. Urozený rytíř byl vážený a pro věrné služby i zámožný, předmětem sporu se však nestal jeho majetek, ale druhá choť Marguerita de Thibouville. Tu Froissart popisuje jako mladou, rozumnou, vychovanou a dobrou. Proč tedy onen spor? 

Ztracené přátelství 

De Carouge obvinil muže jménem Jacques le Gris, společensky stojícího ve feudální hierarchii o stupínek níže, neboť nešlo o pasovaného rytířem, ale jen o panoše. Le Gris tedy byl šlechticem, ale na rytířské ostruhy teprve čekal. Oba muži však byli vazaly hraběte Pierra d’Alençon, sousedili spolu, léta se přátelili a panoš Jacques byl dokonce kmotrem Jeanova dítěte. Jednalo se ale o potomka z prvního manželství, zatímco to druhé se mělo stát kamenem úrazu.

Počátkem roku 1386 se de Carouge vypravil do Paříže a chtěl cestovat dál podobně jako před dvěma lety, kdy táhl do války na straně Skotů proti Angličanům. Paní Marguerita zůstala se služebnictvem na hradě mezi Perche a Alençonem v Dolní Normandii, byť jiné kroniky tvrdí, že ji opatrný choť odvezl na hrad Capomesnil ke své matce. Ta ale musela odjet k sousedům. V každém případě mladá žena zůstala na hradě úplně sama. 

Znásilněná paní

Ať už paní de Carouges pobývala v manželově nepřítomnosti kdekoliv, objevil se u ní panoš, který po pohledné ženě pošilhával. Nebylo nejspíš divu, už samo jméno Marguerite znamená v překladu Sedmikráska. Služebnictvo panoše dobře znalo, chovalo s k němu s úctou jako k příteli nepřítomného pána, ba i paní cítila jako povinnost postarat se o muže, o němž její manžel mluvil jen v dobrém. „Přijala jej velmi sladce, odvedla ho do komnaty a řekla mu i ukázala mnoho věcí, jimiž se zaobírala. Jacques požádal paní, jež se zdála hovět jeho mužským přáním, zda by jej nezavedla na vyhlídku do donjonu. Dáma lehkovážně souhlasila a šli tam jen sami dva (…),“ pokračuje kronikář Froissart. 

Paní možná trochu koketovala a oba stoupali sami vzhůru do mohutné hradní věže, jenže sotva za nimi zapadly dveře, sevřel darebák dámu v náruči a nedbal na její nářky či odpor. „Položil ji na zem na dlaždice a učinil si ji po vůli,“ říká jednoznačně kronikář. Když dosáhl svého, řekl: „Paní, ani se nezmiňte, co se přihodilo, jinak se zneuctíte. Nebudete-li mluvit, budu i já kvůli vaší cti mlčet.“ 

Záznamy letopisů Annales de Paris vyprávějí o všem květnatěji: le Gris prý zahořel k paní Margueritě už dříve, nadbíhal jí, a jelikož ho odmítala, podplatil či obloudil jednu komornou. Ta pak svolila, že mu v dohodnutý večer otevře cestu. 

Prozrazené zneuctění

Ke znásilnění mělo dojít ve čtvrtek 18. ledna 1486. Další „zpřesnění“ pak tvrdila, že násilník jednal nejen bezectně, ale i rafinovaně. Toho dne na něj totiž vycházela číšnická služba u tabule hraběte z Alençonu, což prý využil, aby získal tolik potřebné alibi. Nestřeženě se vytratil ke konírnám, cválal nocí k hradu, do komnaty spící paní vyšplhal po žebříku, který proradná komorná spustila, a pak stejnou cestou zmizel. 

Jinou verzi obsahují spisy, podle nichž se panoš počestně ohlásil u hradu Capomesnil s tím, že přijíždí splatit nepřítomnému příteli dluh ve výši sta zlatých. Paní Marquerita ho odmítla přijmout, on však přesto vnikl dovnitř, načež ji začal přemlouvat ke smilstvu s tím, že on ji může učinit bohatou, zatímco pan choť se ze Skotska vrátí chudý jak kostelní myš. Žena volala o pomoc, jenže k ní přiskočil jakýsi Adam Louvel, le Grisův zaprodanec, který ji spoutal. 

Zpět ale k osvědčenému Froissartovi. Podle něj paní svou hanbu ukryla až do dne, kdy se manžel vrátil. Přes den se ještě ovládala, navečer se už ale nedokázala přemáhat: „Den minul, nadešla noc, pan de Carouge ulehl, paní ale ulehnout nechtěla, i když po tom její pán převelice toužil a nadevše rád by ji v loži měl. Paní se vymlouvala a zamyšleně přecházela komnatou. Nakonec (…) přistoupila ke svému muži, padla na kolena a převelice kajícně mu vylíčila dobrodružství, co se jí přihodilo.“ 

Rytíř jí nevěřil, myslel, že paní svaluje svou vinu na jiného a že podlehla chtíči, nakonec ale přísahám i nelíčenému zoufalství podlehl. Do rozbřesku přemítal, co dál, a nakonec zvolil nedobrou cestu, neboť místo aby mlčel a vyřídil vše diskrétně i jako muž, sezval všechny příbuzné, věc vylíčil a na jejich radu podal žalobu k hraběti d’Alençon. 

Od soudu k soudu 

Hrabě byl rozvážný muž, zdržel se ukvapeného závěru a pravil, ať se k němu nazítří dostaví i Carougova choť a také obviněný. Následujícího dne tedy d’Alençon obě strany vyslechl a paní dosvědčila manželova slova, jenže panoš obvinění vehementně popíral a odvolával se na svědky, kteří jej onoho večera viděli v číšnické službě v paláci. Sám hrabě pak pravil, že jej měl deset hodin na očích, tudíž je nemožné, aby štval sebelepšího koně cestou, která tam i zpět činila devět francouzských mil. (Nutno ovšem říci, že šlo o zhruba 35 kilometrů a to teoreticky možné bylo.) 

Carouge vzplanul hněvem. Rozkřikl se, že hrabě svého oblíbence kryje, a i když mu lenní pán nařizoval, ať od žaloby upustí, odjel do hlavního města království. Tam podal žalobu u nejvyšší soudní instance, pařížského parlamentu. Dosáhl tím jen toho, že o kauze a hanbě, jež na něm ulpěla, věděla celá Francie, a ani za mák nepokročil, neboť soud vyšetřoval, aniž se někam hnul. Nakonec, ježto si soudcové nevěděli rady, nařídil na 27. listopad 1386 boží soud. Král Karel VI., pobývající v tom čase v Arrasu, si ale nechtěl dát ordálii ujít a termín nařídil posunout na první sobotu po Vánocích, tedy na 29. prosince téhož roku. 

Boží soud ve šraňcích 

„Šraňky byly postaveny na náměstí Sainte-Catherine za Templem; francouzský král a jeho strýcové přišli na místo, kde se měl souboj odehrát, a lidu se tam sešlo, až div pomyslet. A byly vystavěny po jedné straně šraňků velké tribuny, aby panstvo vidělo, jak se oba soupeři bijí. Ti se na pole dostavili oděni zbrojí od hlavy až po paty, jak náleželo, a každý z nich usedl na svoji lavici,“ popisuje přípravy i enormní zájem diváků Froissart. 

Na straně žalobce, tedy Jeana de Carouge, stanul jako svědek hrabě Valeran de Ligny de Saint-Pol, na straně žalovaného jeho lenní pán, hrabě Alençon. „Když měl rytíř vstoupit na soubojové pole, přistoupil ke své ženě, která byla na místě na povoze celém černě pokrytém a oblečena byla v černých šatech, načež jí pravil: ,Paní, kvůli vaší výpovědi dávám v sázku svůj život a biji se s Jacquesem le Grisem. Vy víte, je-li má pře spravedlivá a pravdivá. ,Pane,‘ opáčila dáma, ,tak jest a vy se bijte s jistotou, že je to spravedlivá pře.‘ ,Staň se ve jménu Božím,‘ řekl rytíř. Po těch slovech políbil svoji ženu, uchopil její ruku, pak se pokřižoval a vešel do šraněk (…),“ pokračuje v líčení předehry Froissart. 

Pak se paní Marguerita vrátila do kočáru, kde jí nezbývalo než se modlit za manželovo vítězství, neboť opak by z ní udělal nejen vdovu, ale i uznanou cizoložnici a křivopřísežnici, ženu všemi opovrhovanou, které by soud vyměřil nejkrutější trest. Pravidla božího soudu totiž jasně říkala, že poražený bude viníkem, a pokud nezemře rukou soupeřovou, čeká ho kat. Okázale si počínala i druhá strana, neboť k obviněnému přistoupil, tak to alespoň tvrdí Chronique de Berne, hrabě Pierre d’Alençon a svého panoše slavnostně vyzval, ať poklekne. Pak jej obřadně trojím úderem na rameno pasoval na rytíře, tedy na úroveň soupeře, neboť tento boží soud měl mít pravidla souboje vskutku rytířského se všemi náležitostmi. 

Na život a na smrt

Carouge i le Gris, oba v plné zbroji, vsedli na bitevní oře a po výzvě se se založenými kopími rozjeli proti sobě. Zlomili ostré dřevce, oba však zůstali v sedlech nezraněni. Zazněla další výzva, po níž sesedli z koní a vydali se k sobě s meči. Toto druhé kolo pak přineslo dramatické rozuzlení, které se rovnalo výsledku, jaký si Bůh přál. Froissart popsal průběh následovně: „Z těch dvou se stal messire Jean de Carouge prvním zasaženým, utržil ránu do nohy, nad níž byli všichni, kteří jej měli rádi, převelice zděšeni, leč od té chvíle si on počínal tak zmužile, že srazil protivníka na zem, přiložil mu meč k tělu a na místě jej zabil a pak se otázal, zda se dobře zhostil svého úkolu. Odpověděli mu, že ano. Pak byl Jacques le Gris vydán katu, který ho odvezl do Montfauconu a tam oběsil.“ Přesněji řečeno oběsil už jen mrtvé tělo. 

Juvenal des Ursinis, další kronikář, psal, že k nohám Jeana de Carouge sražený sok dával hlasitým křikem najevo nevinu, leč vítěz věřil své choti a probodl jej. „Poté došel messire Jean de Carouge před krále a klesl na kolena. Král mu kázal, ať povstane, a přiřkl mu tisíc franků ročního důchodu, který měl pobírat do konce svého života. Messire Jean de Carouge králi i panstvu poděkoval, došel ke své choti a políbil ji a pak se odebrali do kostela Nôtre-Dame složit dík a poté odejeli do svého paláce.“ 

Justiční omyl? 

Jenže to nebyl konec, neboť drama mělo mít ještě hořkou pointu, kterou nalezneme takřka ve všech kompendiích o dějinách soubojů. Tkví v tom, že za nějaký čas dostihla spravedlnost jakéhosi zlotřilce, který na mučidlech vyzradil, že to on se stal původcem násilí na paní Margueritě. Při výslechu vypověděl, že si přisvojil le Grisovo jméno, neboť se mu mlhavě podobal, a takto vnikl do hradu, aby vnadnou paní znásilnil. Zaprotokolovaná výpověď či její obsah se donesly až ke sluchu paní de Carouge, která si začala zoufat nad smrtí nevinného natolik, že vstoupila do kláštera. 

Není ovšem známo, odkud se onen dovětek vzal. Jean-Baptiste Champagnac, autor, který vydal v 19. století ve Francii pod názvem Chronique du crime et de l’Innocence (Kronika zločinu a nevinnosti) mnohasvazkovou práci o starých kriminálních případech, podotkl, že našel jednu jedinou zmínku ve starší knize historika Laboureura, v níž se bez bližších podrobností o le Grisově nevině píše. Všechny ostatní práce stejně jako staré kroniky končí příběh osudného ordálu bez tohoto rozuzlení. Le Gris tedy byl podle všeho vinen a de Carouge zvítězil právem. 

Pravda, po onom proslulém duelu přijal pařížský parlament rozhodnutí, že soudní souboj jako průkazní formu už navždy zamítne a žádné povolení ke konání ordálu nevydá, což naznačuje určité pochybnosti soudců, avšak nic víc. Nejistotou, výčitkami i pochybnostmi se vykládá i to, že Jean de Carouge odešel roku 1390 na kajícnou pouť do Jeruzaléma, z níž se vrátil po dvou letech. Počátkem roku 1396 pak vyrazil s francouzskými rytíři na pomoc Zikmundu Lucemburskému do války s Turky a v bitvě u Nikopole 24. září tu hrdinnou smrtí padl.