Španělská Johanka z Arku: María Pita se postavila i obávanému korzárovi

Existovalo jen málo osob, které se kdy dokázaly postavit postrachu moří Siru Francisi Drakeovi. Jednou z nich byla prostá španělská měšťanka María Pita, která zburcovala davy a proti korzárově flotile ubránila své rodné město La Coruña

02.12.2022 - Kristina Popelka



Rok 1589 se stejně jako léta předchozí a následující nesl ve znamení vleklých sporů mezi Anglií a Španělskem, jež do historie vešly jako anglo-španělská válka (1585–1604). V jejich jádru stál jednak zápas o hegemonii na světových mořích a v Nizozemí, jednak spor o portugalskou korunu a vzájemná snaha o svržení se z trůnu mezi britskou královnou Alžbětou I. a španělským králem Filipem II. Svou roli sehrály i konfesijní rozdíly, ale ty v tomto příběhu nejsou až tak podstatné…

Nečekaný cíl

Dne 4. května 1589 zpozorovali obyvatelé malého severošpanělského přístavu La Coruña rychle se přibližující flotilu nepřátelského loďstva. V tu chvíli ještě neměli tušení, že se jedná o bezmála dvě stě plavidel nesoucích 24 000 vojáků, 4 000 námořníků, 1 500 důstojníků a dobrodružství chtivých urozenců, kteří měli podle původního plánu zaútočit na zbytky španělského královského loďstva kotvícího v Santanderu a dokonat jeho zkázu. Zamířit místo toho do Galicie a oblehnout La Coruñu jim z dodnes neobjasněného důvodu nařídil jejich vrchní velitel Sir Francis Drake.  

La Coruña byla přitom v té době malým rybářským přístavem bez většího strategického významu. Není známo, zda byl Drake zpraven o tom, že se onoho květnového dne v tamějším přístavu nachází pouze šest lodí (největší byla galeona San Juan s padesáti děly), a že není přítomna větší vojenská posádka. V takovém případě by mohl předpokládat hladké vítězství a pomýšlet na pokračování v původně nastaveném kurzu na Santander. Ať už plánoval cokoliv, jisté je pouze to, že se ošklivě přepočítal.

Na pláži Santa María de Oza se čtvrtý květnový den roku 1589 vylodilo osm tisíc Angličanů. Ti se zde střetli s několika stovkami Španělů z městské milice a pěchoty, k nimž se postupně přidávaly narychlo zburcované oddíly z okolních lokalit, kde hlídky zahlédly oheň planoucí na Herkulově věži – jasný signál volání o pomoc. Celkem se však na obranu přístavního města nemohlo postavit více než 1 500 vojáků, z nichž navíc jen menší část byla profesionálně vystrojená a vycvičená.

Křížovou palbou ze šesti lodí kotvících v přístavu a z městského opevnění se nicméně Španělům podařilo první vlnu invaze zbrzdit, a dokonce nakrátko zastavit. První den útoku se proto Angličané vrátili s nepořízenou na svá plavidla a do boje znovu vyrazili 5. května. Prolomit la coruñské hradby se jim nakonec za cenu velkého úsilí a ztrát několika stovek mužů podařilo až po deseti dnech obléhání 14. května.

Legendami opředená heroina

Právě v tento den vystoupila z anonymity do pomyslné záře reflektorů María Pita. Podle dobových svědectví jen pár chvil poté, co proraženou hradbou začali do města proudit angličtí vojáci, se proti nim vyřítil dav rozlícených žen, které do té doby plnily úkoly nezbytné pro zajištění každodenního provozu La Coruñi. Staraly se nejen o děti, ale též o raněné vojáky či o zásobování. K útoku se ozbrojily vším možným, noži počínaje, rybářskými harpunami konče.

Samotné Maríi Pitě přisuzují různé verze jejího příběhu širokou škálu zbraní sahající od řeznického nože přes kopí až po arkebuzu, s níž bez sebemenšího zaváhání měla zabít velitele nepřátelského útoku. Při tom mu měla vytrhnout z rukou britskou vlajku a vší silou ji svrhnout z hradeb. Nato se údajně s výkřikem „Kdo má čest v těle, ať mě následuje!“ vrhla do lítého boje proti Angličanům, kteří se zcela konsternováni silou a zuřivostí la coruñských žen dali na ústup.

Říká se, že při nečekaném a neorganizovaném ústupu padlo více Angličanů než za celou dobu obléhání, a počet ztrát na anglické straně se tak při konečném sčítání vyšplhal k patnácti stům mužů. Vypráví se také, že se María Pita postavila tváří v tvář samotnému Drakeovi a připravila jej o oko, případně že zabila jeho nevlastního bratra. Navzdory tomu, že se v popisech květnových událostí roku 1589 fakta mísí s vybájenými přikrášleními, které se na příběh nejslavnější dcery galicijského přístavu La Coruña během staletí nabalily, zůstane navždy hrdinství Maríe Pity jednou ze zářivých ozdob španělských národních dějin.   

Bojovnicí z žalu?

María Pita nebyla válečnice a zcela určitě nikdy nesnila o tom, že po ní jednou pojmenují hlavní náměstí v rodném městě se sochou v nadživotní velikosti. Narodila se jako mladší dcera v rodině chudšího měšťana někdy kolem roku 1564. Byla pojmenována Mayor Fernandéz da Cámara Pita, jméno María začala používat až po smrti starší sestry.

Do doby, než se postavila do čela lidového odboje proti anglické invazi, vedla docela obyčejný a spořádaný život. Výhodně se vdala za místního řeznického mistra a porodila dceru. Brzy ovdověla, ale po svém manželovi zdědila několik nemovitostí, což jí umožňovalo žít v relativním pohodlí. Podruhé se vdala z lásky za Gregoria de Rocamunde, rovněž mistra řezníka. Jeho život tragicky vyhasl vinou jednoho z anglických útočníků jen pár okamžiků předtím, než se z Maríe Pity stala válečná hrdinka. Mnozí mají za to, že právě pohled na manželovo mrtvé tělo jí dalo sílu postavit se do čela odboje. Mělo jít o čin z vášně, ze žalu nad ztrátou milovaného muže. 

Nevyvratitelnou pravdou nicméně je, že ještě než neslavný rok 1589 skončil, María Pita byla vdaná potřetí. Jejím novým chotěm se stal kapitán pěchoty, s nímž přivedla na svět druhou dceru. Ani tento svazek však netrval dlouho a María měla příležitost vdát se počtvrté. Své ano tentokrát řekla výrazně staršímu vyššímu úředníkovi, s nímž se dočkala dvou synů, a který ve své závěti uvedl, že chce-li se María ujmout po něm pozůstalého majetku, nesmí se již nikdy znovu vdát. Po zbytek svých dní tedy žila jako vdova. Vychovávala dvě dcery a dva syny zajištěná dědictvími po svých manželích a důchodem, který ji coby výraz uznání a vděku na doživotí přiřkl spolu s čestným titulem „penzionovaného vojáka“ španělský král Filip II.

Drakeova zhouba

María Pita přežila Francise Drakea, všemi Španěly svorně nenáviděného piráta, který zemřel roku 1596 a na zuřivou Galicijku dozajista do konce života nezapomněl. Zhatila mu totiž nejen útok na La Coruñu, nýbrž i navazující misi spočívající ve vylodění se v Portugalsku a sesazení španělského krále z portugalského trůnu. To znamenalo tvrdou ránu pro jeho celou dosavadní kariéru.

Velká část mužstva demoralizovaná událostmi v Galicii se buď otevřeně vzepřela Drakeovu velení, nebo rovnou dezertovala. Z toho důvodu bylo proti korzárovi, jehož do té doby královna nekriticky protežovala, zahájeno vyšetřování. V jeho důsledku se Drake následujících šest let nepostavil do čela žádné expedice a když pak v roce 1595 dostal ještě jednu šanci, selhal na celé čáře a zakrátko zemřel na úplavici.

Španělská hrdinka přežila i dva dříve nesmiřitelné rivaly: Alžbětu I. a Filipa II. Španělského, a dočkala se též formálního skončení anglo-španělských válek. Vleklý spor mezi oběma velmocemi byl uzavřen mírovou dohodou roku 1604 v Londýně a Španělsko mohlo být s jejím zněním více než spokojeno. 

TIP: Mary Readová: Zuřivá pirátka, která neznala slitování

Většinu svého života po roce 1589 tedy María Pita prožila v relativním klidu, příležitostně rušeném pouze spory souvisejícími se správou jejích rozsáhlých statků a ekonomickou činností. Zemřela přirozenou smrtí v požehnaném věku kolem osmdesáti let 21. února 1643. Ačkoliv ve své závěti přála být pohřbena v kostele zasvěceném svatému Domingovi v rodné La Coruñi, její ostatky navěky odpočívají v nedaleké farnosti Santiago de Sigrás, kde ji zastihla smrt. Rodné město pak na počest své velké obránkyně zřídilo muzeum v domě, v němž bydlela se svým prvním manželem, a které připomíná nejenom její výjimečnou a nakažlivou odvahu, nýbrž i všední život v malém rybářském městě na sklonku 16. století.


Další články v sekci