Soukeníci jedou, sukýnko vezou: Soukenické řemeslo v českých zemích
Tkalci vlny se stali ve středověkých městech nejvýznamnějšími textilními řemeslníky
Soukenické řemeslo se v Českém království začalo slibně rozvíjet, když král Přemysl Otakar II. pozval ve druhé polovině 13. století odborníky z Flander. Ti do našich měst přinesli nové způsoby zpracování vlny. Zatímco pracovní postup tkalců plátna se od podomácké výroby příliš neodlišoval, soukenická výroba dosáhla odborných dovedností.
V soukenickém cechu
Aby se člověk stal učedníkem a byl přijat do cechu pod křídla některého z mistrů, potřeboval cech souhlas vrchnosti. Jednou z důležitých podmínek přijetí bylo i náboženské vyznání, po bělohorské bitvě byli v Čechách a na Moravě do cechu přijímání jen učedníci katolického vyznání, ve Slezsku i evangelického. Učedník byl ve službě přibližně 3 roky, poté obdržel výuční list a stal se tovaryšem („knapem“).
Tovaryš pak musel absolvovat určitý počet vandrovních let, nejčastěji tři. Vybaven průvodními dokumenty od svého cechu přišel do cizího města, kde zavítal do cechovní hospody (herberku), dal o sobě vědět místnímu cechu a čekal, zda bude některým z mistrů přijat. Pokud se tak nestalo, putoval dál. Pravidla vandrování byla ale ve skutečnosti velmi pružná, prominutí takové „zkušené“ dostával tovaryš tělesně neduživý, ten si ji ale musel vynahradit dvojnásobným počtem odpracovaných let u svého mistra. Pokud se tovaryš oženil s mistrovou vdovou nebo dcerou, jeho vandrovní léta se taktéž zkracovala.
Pro mistrovskou zkoušku musel budoucí mistr vyhotovit takzvaný majstrštyk, kterým měl radu starších přesvědčit o svých schopnostech, dovednostech a zručnosti. Samozřejmě každý kariérní posun doprovázely poplatky a drobné úsluhy nadřízeným. Mistr se mohl dále stát cechmistrem neboli cechovním starším a podílet se na řízení celého společenství.
