Smrtonosné živly: Které katastrofy patří mezi nejničivější v dějinách lidstva?

Na seznamu živelních katastrof figurují povodně, bouře, tropické cyklony, zemětřesení, sopečné erupce, ale i laviny a sesuvy půdy. Ani všechen pokrok, kterým dnes disponujeme, nás občas neuchrání před tragédiemi. Pokud bychom události, které máme alespoň trochu zdokumentované, seřadili do tabulky podle počtu obětí, první místa hned v několika kategoriích okupuje Čína. Během povodní z července roku 1931 zde například zahynulo nejstřízlivějším odhadem kolem čtyř set tisíc lidí. Čísla se však mohou šplhat až ke čtyřem milionům.

Vody Dunaje

Dunaj, nebo spíš mohutné povodně, které pravidelně způsoboval, dělal Vídeňanům vrásky po celá staletí. A to i přesto, že se klikatil v spletité síti bahnitých meandrů, proplétal se kolem četných ostrůvků a větvil se do několika ramen. Poté, co roku 1744 kriticky zaplavil Leopoldstadt, rozhodla se Marie Terezie situaci řešit. Protipovodňová opatření se však nakonec neuskutečnila. Teprve ve druhé polovině 19. století se začalo diskutovat o regulaci samotné řeky. K Dunajskému kanálu a Starému Dunaji, dvěma původním ramenům řeky, tak přibyl i takzvaný Durchstich – hlavní průtok Dunaje městem. Mimochodem, práce řídila francouzská společnost Castor, Couvreux et Hersent, která se angažovala také na stavbě Suezského průplavu.

I přesto postihla město na samém konci století hned dvakrát zničující velká voda. V sedmdesátých letech 20. století tak započal nový projekt, díky němuž do Vídně přibyl odlehčovací kanál Nového Dunaje, ale také uměle vytvořený Dunajský ostrov.

Ledová pohroma

Na jaře roku 1830 postihly masivní povodně hned několik rakouských měst včetně Vídně. Jedna z kramářských písní, která vznikla nedlouho poté, ji barvitě líčila v mnoha slokách. Na vině byla nejen voda, ale také ledové kry, které s sebou nesla:

„U města Vídně, ledy se tam zduly, statky a chalupy v hromadě tam byly. Voda se tam zdula, v Leopolštat přišla, hodinu s půlnocí všecko zatopila. Tak silně vstoupila, na šest loket vejšky, po ulicích stála i mosty trhala. Dolní štoky všecky zatopeny byly, takže mnozí lidé k utopení přišli. Z kanonův stříleli, ledy roztloukali, i také ty dřeva, co byly vzepřený.“

Město bez paměti

Za největší tragédii svého druhu na evropském kontinentu se považuje zemětřesení v italské Messině roku 1908. Udeřilo v pondělí 28. prosince deset minut před půl šestou ráno. Ve městě v té době žilo kolem 160 tisíc obyvatel, jenže o den dříve se v místním divadle dávala opera Aida, což přilákalo další desítky návštěvníků z okolí. Diváci, stejně jako hudebníci a operní zpěváci samozřejmě po tříhodinovém představení ve městě přespávali.

Zemětřesení zničilo historické památky města a zbytek dokonalo bombardování během 2. světové války – i proto se Messině říká město bez paměti. (foto: Wikimedia Commons, ETH-Bibliothek, CC BY-SA 4.0)

Zahřmělo, jako kdyby explodovalo tisíc bomb. Lékař, jenž katastrofu přežil, líčil, že o chvíli později slyšel syčení podobné zvuku rozžhavených žehliček ponořených do studené vody. Tři mohutné otřesy o síle 7,1 momentové škály (nástupce zastaralé Richterovy stupnice) trvaly jen minutu. Následovaly však vlny tsunami vysoké až 13 metrů a rozsáhlé sesuvy půdy. Kolem 91 % budov ve městě bylo více či méně zničeno.

Sebezničující exploze

Mohutný výbuch sopky Krakatoa, jehož hlavní dějství se odehrálo mezi 26. a 27. srpnem roku 1883, zničil nejen stejnojmenný ostrov. Obří pyroklastické proudy a více než čtyřicetimetrové vlny tsunami způsobily smrt přes 36 tisíců lidí. Tlaková vlna ze třetího ze čtyř gigantických výbuchů sedmkrát oběhla Zemi. Exploze byla slyšitelná až do vzdálenosti 160 kilometrů, přičemž polovina osazenstva posádek lodí plujících nedaleko ostrova ohluchla.

Koncentrace kyseliny sírové v ovzduší způsobila nejen kyselé deště, ale zvýšila též odrazivost slunečního záření zpět do vesmíru – a teploty na Zemi poklesly o 1,2 °C. Většina ostrova Krakatoa se zhroutila do vyprázdněného magmatického krbu. Jeho pozůstatkem je dnešní ostrov Rakata. Z kaldery zalité mořem se ale o čtyři desítky let později vynořil nový ostrov, jenž dostal jméno Anak Krakatoa čili Dítě Krakatoy.

Stopy v umění

„Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál. Já jsem se díval na plápolající mraky nad fjordem, byly jak krev a meč – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem, jako by velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.“

Tak popsal malíř Edward Munch ve svém deníku jeden ze znepokojivých okamžiků, který dost možná podnítil jeho slavný obraz Výkřik. Jak souvisí s Krakatoou? Do atmosféry totiž výbuch vyvrhl na 25 km³ popela a prachu, což v následujících letech způsobovalo sytě rudé západy slunce. Název sopky inspiroval i Karla Čapka – v jeho románu Krakatit po ní nazve svou novou nevídaně ničivou výbušninu hlavní hrdina, chemik Prokop.

Velký požár Londýna

Do výčtu živlů sice oheň náleží, jeho řádění však příliš často vyvolává člověk sám. Nejinak se tomu stalo v Londýně roku 1666. Jiskry z neuhašeného ohně v peci pekaře Tomase Farrynora zapálily vedle složené palivové dříví. Brzy se celá Pudding Lane ocitla v plamenech a oheň se rozšiřoval dál – hladově přeskakoval na dřevěné a slaměnné části domů.

TIP: Nejhorší rok v dějinách lidstva: Výbuch sopky vyvolal globální katastrofu

Běsnění, které se rozpoutalo onu neděli ráno 2. září, bylo překonáno až  o čtyři dny později. Ohni padlo za oběť 13 200 domů, 87 chrámů a 6 kaplí, 44 cechovních sídel, ale i budovy Královské burzy, městského vězení, čtyři mosty přes Temži či tři městské brány. Paradoxně však oheň zastavil šíření morové nákazy, která hubila Londýňany předchozího roku.