Sluneční soustava: Devět podivných úkazů, které bychom nečekali (2.)

V předchozí části článku jsme se podívali na to, proč je v létě větší teplo, i když je Země dále od Slunce, jak mohou existovat komety s více ohony a že i planetky mohou mít prstence.

4. Vlasatice bez ohonu

Pod označením „kometa“ si většinou představíme jasný nebeský objekt obdařený dlouhým ohonem neboli chvostem, který tvoří prach a plyn unikající z jádra ve směru slunečního záření. V některých případech se přitom jednalo o útvary dlouhé desítky až stovky milionů kilometrů. Občas se však na obloze objeví vlasatice bez ohonu: buď je tak krátký, že se „schovává“ v tzv. komě čili hlavě komety, nebo směřuje od Země a přes komu jej nevidíme. Názorným příkladem se stala vlasatice 17P/Holmes (na snímku).

Její sférická koma nabobtnala 9. listopadu 2007 do průměru přes 1,4 milionu kilometrů a vytvořila řídký prachový oblak větší než Slunce. Veškerý prach a plyn, který rozptyluje sluneční světlo, pocházel z pozoruhodně aktivního kometárního jádra, jehož průměr se před vzplanutím odhadoval na 3,6 km. Na snímku ze 14. listopadu 2007 jsou hvězdy snadno viditelné i přes vnější komu, zatímco jádro se noří do zkondenzované jasné oblasti. Zmíněná oblast se zřejmě vychyluje od středu, což odpovídá představě, že od jádra odpadl velký úlomek, vzdálil se a jeho rozpad následně způsobil toto mimořádné vzplanutí.

Přestože 21. října 2007 nebylo možné vlasatici zahlédnout ani většími dalekohledy, o tři dny později byla viditelná již v malých přístrojích a po několika dalších hodinách i pouhým okem. V rozmezí několika dnů se její jasnost zvýšila více než 400 000×, a jedná se tak o dosud nejrychlejší pozorované zjasnění u těchto těles.

5. Planetky a jejich měsíce

Podobně jako planety mohou i planetky mít své měsíce: jelikož jsou však menší, mají také podstatně méně průvodců – u mnoha planetek objevili vědci jeden přirozený satelit, výjimečně dva. Uvedenou soustavu těles označujeme spojením „binární planetka“, a dosahuje-li měsíc srovnatelných rozměrů s mateřským objektem, hovoříme o dvojplanetce. Dnes znají astronomové minimálně 236 dvojplanetek či planetek s jedním nebo dvěma malými měsíci.

Prvním objevem v této kategorii se stala 243 Ida: 28. srpna 1993 kolem ní prolétla sonda Galileo na své cestě k Jupiteru a vyfotografovala ji. Při vyhodnocování snímků se pak podařilo detekovat měsíček, který dostal následně jméno Dactyl. V tomto případě jsou přitom označení „planetka“ a „měsíc“ namístě: Ida měří 54 km, zatímco její souputník asi jen 1,5 km.

6. Kometa, nebo planetka?

Některá tělesa označili astronomové zároveň jako planetku i kometu. Příkladem se stal 2060 Chiron kroužící mezi Jupiterem a Uranem. V roce 1988, kdy se nejvíce přiblížil ke Slunci, se u něj projevila kometární aktivita a jeho jasnost vzrostla o 75 %. Těleso proto dostalo i kometární označení 95P/Chiron. Do stejné kategorie patří planetka Echeclus, pojmenovaná později jako kometa – 174P/Echeclus. Opačný případ představuje vlasatice 166P/NEAT. V době objevu ji obklopovala koma, později se však zjistilo, že se nachází na dráze typické pro planetky – tzv. Kentaury.

Jinou skupinu tvoří tzv. Damoklidy, tělesa s velmi excentrickou dráhou: ke Slunci se přibližují více než Země, zatímco afélium mají daleko za Neptunem. Pocházejí zřejmě z Oortova oblaku a jejich trajektorie se nápadně podobají dráze Halleyovy komety. Jedná se pravděpodobně o jádra vyhaslých vlasatic, přičemž se čas od času „probudí“ a kometární aktivitu obnoví. Většina astronomů je proto považuje jednoznačně za jádra komet. Název dostaly podle objektu 5335 Damocles.

Dokončení: Sluneční soustava: Devět podivných úkazů, které bychom nečekali (3.)

Další komety/planetky se ukrývají v oblasti hlavního pásu mezi Marsem a Jupiterem. Chovají se jako planetky, ale občas začnou uvolňovat plyny v okamžiku, kdy se více přiblíží ke Slunci. Jedná se o novou skupinu těles hlavního pásu planetek a astronomové je označují jako komety hlavního pásu. V současné době jich známe deset, zřejmě jich však existuje mnohem víc.