Šlechticové ze mlýna: Jak přišli Oderští z Lideřova ke svému erbu?
Ne všechny šlechtické rody mají svůj původ odvozen od slovutných válečníků a vznešených diplomatů. Pověsti hovoří i o mužích, kteří se hrdě hlásí k prostým řemeslům a soli země. Možná už tehdy tušili, že zkušený a dobrý kovář nebo pekař bude v dobách budoucích o poznání vzácnější kvalifikace než profesionální státník.
Rod Oderských z Lideřova (neboli Ludéřova) ve svém erbu dlouhá léta pyšně nosil mlýnské kolo. O tom, jak je s rodem tento znak svázán, existují různé zkazky. O třech z nich si povíme.
Praotec mlynářů
První a také nejmytičtější legenda praví, že erb je stár jako mlýny samy. A to z žádného jiného důvodu, než že mlýn vymyslel právě předek Oderských. Samozřejmě že představa praotce Odry coby jakéhosi mlýnského Da Vinciho je romantickou smyšlenkou. Je přece dobře známo, že mlýny pochází od Sikulů (tedy ne Šikulů, ani Slováků, ale prapůvodních Maďarů), kterým je darovala bohyně Ceres. Tato patronka plodnosti a úrody je naučila pěstovat obilí, a pokud měli někdy postoupit až k pečení chleba, musela jim dát i způsob, jak si s obilím poradit, to dá rozum.
Druhý příběh nás zavede na Moravu do doby, kdy ještě žádná Morava nebyla a jejími luhy a háji se proháněly cizí kmeny. Do této divoké krajiny dorazili Slované, a protože byli sice povahy mírné, nikoliv však holubičí, domorodci se před nimi rozprchli na všechny světové strany. Jen jediný zůstal, nebojácný mlynář, přesvědčený o tom, že „žrát se bude vždycky“, a jeho řemeslo tudíž bude potřebné starým i novým sousedům.
Kníže Slovanů byl rozumný muž, a tak odvážného „domorodce“ nerozštípal sekerou, ale vida, jakou má neohroženou povahu, učinil ho správcem nad všemi mlýny v kraji. Ostatně, o schopné vedoucí je taky nouze, no ne? A aby to bylo se vší parádou, dal mlynáři vlastní erb s vyobrazením mlýnského kola – právě takový, jakým se později honosili Oderští. Inu, drzé čelo lepší než poplužní dvůr.
Rukama zastavil kolo
Třetí legenda se obloukem vrací k neohroženosti reků a hrdinským skutkům, za které mají správně knížata udělovat erby a tituly – a ne za to, že někdo prostě dělá jen svoji práci. Tentokrát bychom našli předka Oderských mezi knížecí družinou. Slul coby znamenitý silák, a když na svém postupu panenskými lesy Olomoucka dorazil s knížetem a jeho družinou k osamělému mlýnu, praotec Oder se rozhodl, že všem ukáže! A ukázal.
Seskočil z koně a prackama jako duby uchopil palečné kolo. Abyste měli představu, to je to největší kolo v mlýnských převodech. A jak za to kolo zabral, zastavil celý mlýn. Pomiňme, že to pravděpodobně bylo spíše ke škodě než k užitku. Kníže, ohromený takovým výkonem, dal ono kolo na památku rekovi i jeho potomkům do znaku. Chlapa schopného podobných kousků, navíc zřetelně nedomýšlejícího důsledky, je přece lepší mít zavázaného než naštvaného…
