Slavný voják neslavných válek: Laudon patřil k největším válečníkům císařství

Tento slavný vojevůdce z neslavného období válečných dějin habsburské monarchie sloužil za Marie Terezie a jejích dvou synů, Josefa II. a Leopolda II., tedy v době, kdy mocnářství vedlo několik neúspěšných válek, za nichž klesala jeho vojenská a politická prestiž. Hlavně války s pruským králem Fridrichem II. stály Rakousko velké oběti a nakonec i ztrátu nejbohatší provincie – Slezska.

Prusko se za těchto válek prosadilo jako silnější a dynamičtější soupeř, jemuž císařská moc se svou zastaralou armádou nemohla dost dobře vzdorovat. Bylo zásluhou tří až čtyř schopných císařských vojevůdců, že Rakousko přesto dosáhlo proti pruské armádě několika válečných úspěchů. Jedním z nich byl bezesporu generál Laudon. Dílčí úspěchy císařských zbraní pod jeho velením však nemohly zvrátit celkovou pruskou převahu.

Poslední feudální války

Doba, o níž hovoříme, byla érou posledních dynastických válek, které mezi sebou vedli absolutní monarchové za zvětšení svých území. Do těchto „válek v krajkách“ pochodovaly armády vycepované v duchu lineární taktiky, jež byla v té době jedinou uznávanou vojenskou doktrínou. Lineární taktika vyzrála právě v prusko-rakouských válkách a pruský král Fridrich II. ji přivedl k vysokému stupni dokonalosti. Pruská škola se pak stala nadlouho vzorem pro evropské feudální armády.

Hlavním strategickým cílem války nebylo ani tak zničení nepřátelských vojenských sil v bitvách, jako obsazení co nejvíce území protivníka, jeho pevností a měst, a ochrana území vlastního. Součástí válečného tažení bylo proto složité manévrování, při němž šlo více o vyčerpání sil soupeře, o ničení jeho spojů a zásobovacích základen než o svádění rozhodných bitev. Dobře vycvičený voják představoval příliš vzácný materiál, než aby ho zbytečně často vystavovali nebezpečí fyzického zničení. K rozhodným bitvám proto docházelo poměrně zřídka a zkušený vojevůdce je příliš nevyhledával.

Odborně vyjádřeno, modelem se stala vyčerpávací strategie. Francouzi pro ni měli přiléhavé označení la guerre d’usure, čili lichvářská válka. Typickou ukázkou takové války bez bitev je poslední z válek Marie Terezie s Pruskem z let 1778–1779, známá v Čechách jako bramborová vojna. Zatímco pruská armáda zvládala lineární taktiku do důsledků a prováděla její operace s jistou pružností a důrazností, operace císařské armády zůstávaly daleko za výkony Prušáků. Vinu na tom měl i komplikovaný systém velení císařské armády. Fridrich velel svým vojskům sám a operativně rozhodoval na místě. Naproti tomu císařští generálové měli značně omezené velitelské pravomoci, takže museli často čekat na instrukce, s nimiž přijížděli kurýři až z Vídně. Rakušané proto ve srovnání s Prušáky působili váhavě, vyčkávavě a jejich akcím chyběla pohotovost a důraz.

U divokých pandurů

Výjimku v císařské armádě Marie Terezie představovaly hraničářské jednotky, které bojovaly ve volných formacích, neovlivněny prvky lineární taktiky. Šlo o útvary naverbované z řad příslušníků balkánských národů od takzvané Vojenské hranice – širokého pásu mezi habsburskou monarchií a Osmanskou říší. Hraničáři byli zvyklí rozptýlenému záškodnickému způsobu boje s Turky, srovnatelnému s partyzánskou válkou. Sváděli ozbrojené srážky v nejrůznějším terénu, přepadali protivníka ze zálohy a pak se dokázali rychle stáhnout. Tyto chorvatské, srbské, rumunské a jiné oddíly předznamenaly vlastně v císařské armádě vývoj k modernějšímu pojetí válečné strategie a taktiky. Nejznámějším a nejobávanějším útvarem mezi nimi byl sbor pandurů, kterému velel proslulý baron Trenck.

Pod Trenckovým vedením započal roku 1744 svou vojenskou kariéru v armádě Marie Terezie také osmadvacetiletý Gideon Ernst von Laudon. Mladý Laudon, protestant, pocházející z chudé šlechtické rodiny v Livonsku (dnešním Lotyšsku), měl už za sebou zkušenosti z ruské armády, kde sloužil od svých šestnácti let. Ucházel se pak bezvýsledně o důstojnickou hodnost ve Švédsku a Prusku. Hubený, zachmuřený mladík nevzbuzoval sympatie na potkání. Traduje se, že když se obrátil na Fridricha II., král ho stroze odmítl právě pro jeho nevlídný vzhled. Rozjel se tedy do Vídně.

U rakouského dvora neměl žádné známosti ani náležité doporučení a jako protestant byl v katolické zemi téměř bez šancí. V řadové armádě pro něj nenašli místo, ale pak ho přece jen s hodností kapitána přijali do sboru Trenckových pandurů. Bojoval pak v jeho řadách ve válce o dědictví rakouské, zprvu proti Francouzům na Rýně a pak proti Prušákům ve Slezsku. Byl těžce raněn, ale vyléčil se bez následků. Vyznamenal se v šarvátkách i odvážných výpadech divokých a těžko zvládnutelných pandurů. Drobná válka, spojená se záškodnickými akcemi a nočními přepady, představovala pro Laudona válečnou školu, v níž načerpal bohaté zkušenosti. Tady si osvojil postupy, jež později uplatňoval při řízení rozsáhlých vojenských operací.

Cesta mezi generalitu

Válka o dědictví rakouské skončila mírem v Cáchách roku 1748 a Laudon byl odeslán jako velitel hraničářské roty do Buniče, malého chorvatského hnízda při turecké hranici. Zdálo se, že ho čeká jednotvárný život v garnizoně a pomalá kariéra subalterního císařského důstojníka. Nezahálel však a všechen volný čas věnoval studiu kartografie, která se stala jeho velkou zálibou. Laudonova příležitost přišla v roce 1756, kdy vypukl nový konflikt, jenž později vstoupil do historie jako sedmiletá válka. Laudon, mezitím povýšený na podplukovníka, se odebral do Vídně, kde se dožadoval přeložení na bojiště do severních Čech. Krátce předtím přestoupil na katolickou víru a tímto krokem odstranil jednu z vážných překážek dalšího služebního postupu.

Na podzim 1756 dorazil v čele 800 hraničářů do ležení maršála Browna u Budyně nad Ohří. To už dostaly události rychlý spád. Prušáci vpadli do Čech a porazili Browna v bitvě u Lovosic. Tady bojoval se svou lehkou hraničářskou pěchotou také Laudon. Později napadal se svým oddílem pruské transporty, zdolával opevněné posádky náhlými útoky a kladl pruské armádě nejrůznější nástrahy. Brzy se dostavil úspěch.

V průběhu roku 1757 byl povýšen na plukovníka a pak na generálmajora. Patřil k prvním rakouským velitelům, kteří byli vyznamenáni rytířským křížem nově založeného Řádu Marie Terezie. První samostatnou bitvu svedl generál Laudon koncem června 1758 u Domašova na severní Moravě. Nešlo o regulérní bitvu, ale o přepad velké pruské zásobovací kolony, která přiváděla posily a vezla válečný materiál Fridrichově armádě, obléhající Olomouc. Byla to bitva svedená ve stylu hraničářských jednotek. V této srážce ukořistili Laudonovi lidé hodně přes tisíc pruských vozů a Prusové ztratili okolo tří tisíc mužů. Porážka u Domašova donutila Fridricha II. zanechat obléhání Olomouce a opustit rychle Moravu. Krátce nato, v červenci 1758, byl Laudon povýšen na podmaršálka.

Postrach Prusů

U Domašova začala Laudonova vojenská sláva, která pak rostla s dalšími válečnými úspěchy. V říjnu 1758 porazil císařský maršál Daun za vydatného Laudonova přispění Fridrichovu armádu u Hochkirchu nedaleko Budyšína. Následujícího roku už dostal hrdina od Domašova samostatné velení nad sborem čítajícím 20 000 mužů. Toho roku dosáhl také svého největšího vojenského úspěchu.

Dne 12. srpna 1759 porazil společně s ruskými spojenci na hlavu Fridrichovu armádu v počtu 40 000 mužů u Kunersdorfu, ležícího východně od Frankfurtu nad Odrou. Chybělo málo a spojená rusko-rakouská armáda mohla obsadit Berlín a přinutit Fridricha ke kapitulaci. Že se tak nestalo, je nutno přičíst na vrub váhavosti ruského velení.

V roce 1760 zvítězil Laudon nad pruským sborem u Landshutu a dobyl pevnost Kladsko. Příštího roku potom obsadil po náhlém přepadu i jinou důležitou pevnost ve Slezsku – Svídnici. Od roku 1760 byl vrchním velitelem císařských vojsk v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Rakouské vojenské anály zaznamenaly u Laudonova jména pouze jeden neúspěch. Tím se stala 15. srpna 1760 bitva u Lehnice, kde však podstatnou vinu na porážce nesl maršál Daun.

TIP: Císařovo fiasko: Proč málem skončila turecká válka Josefa II. neúspěchem?

Sedmiletá válka znamenala nejúspěšnější období Laudonovy vojenské kariéry. Osvědčil v ní podnikavost a rozhodnost, která většině císařských generálů chyběla. S ním zavanul do nejvyššího velení armády čerstvý vzduch činorodé aktivity, která kontrastovala s opatrnou vyčkávavostí většiny rakouské generality. Laudon byl muž činu, který chtěl protivníka bít a ne jen vyčerpávat zdlouhavými taktickými manévry. Uplatňoval v praxi principy, které si osvojil jako velitel lehké hraničářské pěchoty, a nejednou jimi narušoval strnulá pravidla lineární taktiky. V tom předešel svou dobu…