Skoro zapomenutá princezna: Mladou Přemyslovnu v Dánsku miloval lid i král

Markéta, nebo spíš Dagmar, jak znělo její nové jméno, se dokonce stala hlavní postavou legendy, která ji zobrazuje jako laskavou panovnici. Prostřednictvím právě této legendy se pomyslně vrátila i do českého prostření, do své rodné země.

Dětství zahalené tajemstvím

Velmi málo toho víme ze středověkých pramenů o osudu panovnických dcer. Jejich role byla zcela zřejmá již po narození: za koho a proč budou provdány, aby naplnily mocenské představy a požadavky jejich otců. Takový osud také čekal Markétu Přemyslovnu. Narodila se někdy před rokem 1190, v prvním manželství krále Přemysla Otakara I. Její maminka Adléta pocházela z významného rodu míšeňských markrabat Wettinů. 

O Markétině dětství toho víme velmi málo. Pravděpodobně vyrůstala spolu se svými sourozenci na míšeňském dvoře. Tam získala také první vzdělání. Když se pak její otec v roce 1197 stal českým králem, přesunula se do Prahy celá rodina. Do Markétina života zasáhl zřejmě i rozchod jejích rodičů. Bylo jí kolem deseti let, když Přemysl Otakar I. její matku Adlétu zapudil. A protože patřilo k dobovým zvyklostem svěřit výchovu a vzdělání dívek některému z klášterů, lze usuzovat, že další roky prožila holčička mezi jeptiškami. Snad zamířily její kroky do Doksan k premonstrátům nebo do benediktinského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

Vhodný ženich

Sňatková politika patřila neodmyslitelně do mocenských zájmů. Panovníci se tak snažili své dcery dobře zajistit. Druhá varianta totiž spočívala v umístění dívky do církevní hierarchie. Jako abatyše sice vládly vlivem, ale z klášterních zdí se už nikdy nedostaly. Otcovo rozhodnutí u Markéty bylo zcela jasné: najít jí vhodného ženicha. A ten se objevil v podobě dánského krále Valdemara II. Ten měl v evropských mocenských záležitostech podobný pohled a preference jako Přemysl Otakar I.

Slovo dalo slovo a v roce 1205 se konala svatba. Markéta nemohla být o moc starší než patnáctiletá. Odjela za svým manželem do Dánska a přijala nové jméno Dagmar. Toto jméno označovalo denici či jitřenku a provázelo ji celým dalším životem. Pozici princezny uvykla z domu, veškeré povinnosti a „služební“ záležitosti jí nečinily potíže. A jak usuzujeme z pramenů, prožila i šťastné manželství. Dokonce se spolu manželé prý dokázali i domluvit, neboť mluvili jazyky s podobným základem. Čtyři roky po svatbě se jim narodil syn, který po otci dostal jméno Valdemar. 

Předčasná smrt

Radost mladých manželů byla bezpochyby znásobena očekáváním narození dalšího potomka. Ovšem dopadlo to jinak. Někdy v roce 1212 nebo 1213 umřela při porodu na královském hradě Ribe jak královna, tak novorozenec. Dagmar po smutečním obřadu pohřbili v prostorách královského pohřebiště v benediktinském klášteře v Ringstedu. Dokonce i její prvorozený syn zesnul velmi mlád – ve dvaadvaceti letech se fatálně zranil při lovu.

A tak by se mohlo zdát, že stopa české Přemyslovny končí ve ztracenu. Opak je ale pravdou. Dagmar zůstala žít prostřednictvím lidové tradice, která ji zobrazovala jako dobrou vládkyni a dobrou manželku. Dokonce existují dánské balady, kde je centrem pozornosti jako empatická žena se sociálním cítěním a vyvinutým smyslem pro spravedlnost. Přitom tyto balady vznikaly už krátce po její smrti a nejprve spontánně žily mezi lidmi, kteří si je vyprávěli. Teprve mnohem později se dočkaly písemného zpracování. A tak se dozvídáme, jak došlo ke sňatku – že služebník dánského krále absolvoval dlouhou plavbu a pak ho čekala hra v šachy, ve které princeznu pro svého krále vyhrál. 

TIP: Princezny na prodej: Na které dvory zamířily mladé Přemyslovny?

Česká středověká historiografie na tuto přemyslovskou princeznu téměř zapomenula. Možná to souviselo s jejím předčasným úmrtím, možná si její otec Přemysl Otakar I. přál, aby se na potomky z jeho prvního manželství se zapuzenou Adlétou zapomenulo. O mnoho století později se Markéta – Dagmar se do rodného prostředí vrátila – s národním obrozením a prostřednictvím literatury. Českého překladu se jednak dočkala ona dánská legenda, ale o jejích osudech vzniklo v 19. a 20. století hned několik románů.