Sixtova aféra: Marné pokusy císaře Karla I. o uzavření míru

Císař Karel I., pobývající před svým nástupem na trůn u armády, měl o tíživé situaci velmi dobrý přehled a chápal, že situace Ústředních mocností začíná být zoufalá. Podporován svojí energickou manželkou Zitou, se proto rozhodl jednat neoficiálně prostřednictvím vysokých aristokratických kruhů, jak to bylo mezi panovnickými dvory zvykem v mírových dobách.

Karlovy dopisy

Prostředníky císaře Karla se měli stát sourozenci císařovny Zity, Bourbonsko-Parmští princové Sixtus Ferdinand a František Xaver, sloužící jako důstojníci v belgické armádě. Dne 24. března 1917 sestavil Karel I. na základě tajného jednání s německým kancléřem Theobaldem von Bethmannem-Hollwegem dopis francouzskému prezidentovi Raymondu Poincaré. Na francouzské vládní kruhy se císař Karel obrátil zejména proto, že politická a diplomatická situace mezi oběma státy nebyla zdaleka tak vyhrocená jako mezi Francií a Německem. Spolu s princem Sixtem se domníval, že Francie Rakousko potřebuje pro svoje přežití a proto nesmí dopustit jeho pohlcení Německem. Dopis byl vzápětí předán i anglickému králi Jiřímu V. a krátce na to i ruskému carovi Mikuláši II.

Slibně rozjednaná mírová iniciativa pokračovala dalším Karlovým dopisem z května roku 1917, na který dohodoví spojenci reagovali podmínkami, tlumočenými princem Sixtem Ferdinandem. Německo se mělo vzdát Alsaska-Lotrinska ve prospěch Francie bez náhrad v zámořských koloniích, dále mělo garantovat obnovení Belgie v předválečných hranicích. Rakousko mělo přistoupit na znovuobnovení Srbska, k němuž mělo být připojeno území Albánie a souhlasit s předání Istanbulu Rusku.

Císař návrhy týkající se Německa akceptoval, ale závěry ohledně Srbska a Ruska považoval za uznání rakouské porážky. Jeho značně politicky naivním záměrem bylo vytvořit spojené jugoslávské království Bosny, Hercegoviny, Srbska, Černé Hory a Albánie, pod vládou některého z habsburských arcivévodů v rámci rakousko-uherské říše. Nakonec ovšem ustoupil a uznal právo Srbska na přímořská území výměnou za slib, že zde budou potlačeny veškeré protirakouské akce. Přísně utajená jednání pokračovala.

Velkorysé a nereálné návrhy

Dalším jednáním pověřil císař Karel svého velvyslance ve Švýcarsku hraběte Nicolause Revertera-Salandru, který na císařovo přání pašoval tajné zprávy už princi Sixtovi a měl panovníkovu plnou důvěru. Rakouský ambasador se ve Freiburgu několikrát tajně sešel s majorem francouzské zpravodajské služby hrabětem Abelem Armandem. Vzhledem k tomu, že nebylo jasné, jaký mandát Armand vlastně má, byla jednání brzy ukončena.

Revoluční události v Rusku i mohutná jarní ofenziva německé armády, probudila mezi letargickou elitou habsburské monarchie nový optimismus. Průlom německých vojsk, posílených jednotkami ze zhroucené ruské fronty, který měl bleskově ukončit válku ještě před příchodem amerických jednotek, začal mimořádně slibně. Ministr Czernin poněkud předčasně osobně zatlačil na císaře, aby dále mírovou iniciativu nevyvíjel. V návalu čerstvě získaného sebevědomí a zejména pak jako pojistku před kroky panovníka vynesl ministr zahraničních věcí informace o tajných jednáních na veřejnost. 

Dne 2. dubna 1918 pronesl hrabě Czernin před jednání městské rady hlavního města Vídně proslov, v němž mimo jiné zaznělo nabubřelé obvinění: „Clemenceau se mne nějaký čas před začátkem západní ofenzivy dotázal, zda jsem připraven k jednání a na jakém základu. Já jsem okamžitě, v souladu s Berlínem odpověděl, že připraven jsem a vůči Francii nevidím žádnou jinou překážku míru, než touhu Francie po Alsasku-Lotrinsku. Z Paříže přišla odpověď, že na tomto základě  není nic k jednání. Poté již nebylo žádné další volby.“

Mezinárodní skandál

Informace o mírových jednáních se následující den objevila na titulní stránce novin Fremden-Blatt a odtud se rozšířila do celého světa. Dotčený Clemenceau reagoval tak, jako v podobných případech.  Dne 4. dubna otiskly francouzské noviny jeho stručnou odpověď – „Hrabě Czernin lhal“. Následná reakce poníženého rakousko-uherského ministra zahraničí se zcela vymkla kontrole. Aby podpořil před veřejností své argumenty, nechal zveřejnit dokumenty z jednání hraběte Revertery s hrabětem Armandem, což zcela popřelo zásady evropské diplomacie.

Výsledkem následné diplomatické přestřelky, v níž Czernin a Clemenceau s úmyslem obvinit jeden druhého ze lži postupně odkryli pozadí tajných jednání, bylo vyzrazení skutečnosti, že za mírovou iniciativou stál sám císař. S ohledem na německého spojence se situace stala zcela neúnosnou. Zděšený Karel telegrafoval téměř okamžitě dne 10. dubna 1918 císaři Vilémovi II.: „Francouzský ministerský předseda, zahnaný do úzkých, se pokouší vyprostit ze sítí lží, do kterých se sám zapletl, uniknout tím, že kupí stále nové a nové nepravdy a neštítí se ani zcela falešně a nepravdivě tvrdit, že jsem uznal nějaké spravedlivé nároky Francie na znovuzískání Alsaska-Lotrinska. S rozhořčením odmítám takové tvrzení. V okamžik, kdy rakousko-uherské kanóny spolu s německými duní na západní frontě, není třeba dalšího dokazování, že  bojuji a nadále budu bojovat za Tvé provincie, jako bych bránil Své země.“

Císař svým unáhleným poukazem na společný boj v podstatě vyloučil další mírové nabídky. Poté, co byl z francouzské strany publikován i druhý dopis císaře prezidentu Poincarému, donutil Czernin císaře, aby podepsal lživou přísahu, že nikdy žádný takový dopis nenapsal. Ministr zahraničí označil otištěný dopis za padělek, ale těmto vytáčkám už nikdo nevěřil. Zoufalý císař odeslal do Berlína ještě jeden telegram a následně se zhroutil. 

Následky aféry

Diskreditace rakouského císaře byla pro představitele Německa skvělou příležitostí jak zvýšit závislost habsburské monarchie. Celková atmosféra se podepsala i na Karlově návštěvě Německa. O jeho dřívějších snahách prezentovat habsburskou monarchii jako samostatně jednající stát s vlastní politikou už nemohla být řeč. 10. května 1918 odjel císař s novým ministrem zahraničních věcí Buriánem a náčelníkem generálního štábu von Arzem do belgických lázní Spa, kde se měl setkat s císařem Vilémem II., jeho ministry a velícími důstojníky Hindenburgem a Ludendorffem.

Zatímco jednání obou císařů proběhlo i navzdory výčitkám zdvořile, nekompromisnímu Ludendorffovi se císař zcela podřídil. Téměř bez námitek přijal dohody, které politicky, ekonomicky a vojensky propojily monarchii s Německem.