Šílené teorie o modré planetě: Nafukující se Země a dutina obydlená nacisty

S teorií o duté Zemi přišel v roce 1692 slavný anglický astronom, matematik a fyzik Edmond Halley. Byl to právě on, kdo mimo jiné na rok 1758 úspěšně předpověděl návrat komety, jež dnes nese jeho jméno. Podle Halleyho má Země 800 km silnou skořápku, přičemž uvnitř se nacházejí další dvě skořápky a vnitřní jádro. Každá z těchto vnitřních vrstev má své vlastní magnetické póly a rotuje různou rychlostí. Mezery mezi vrstvami vyplňují atmosféry, které svítí a způsobují polární záři. Halley předpokládal, že by tyto vnitřní vrstvy mohly být osídleny neznámými civilizacemi. 

Předchozí část: Země jako šest tisíc let stará placka

V dubnu 1818 poslal armádní důstojník John Cleves Symmes, Jr. americkému Kongresu dopis, v němž navrhoval vyslání amerických posádek k zemským pólům, kde by se měly nacházet otvory vedoucí do středu Země. Odpověď zákonodárců neznáme, ale tehdejší americký prezident John Quincy Adams údajně o této expedici skutečně vážně uvažoval – než ji však stačil realizovat, byl zbaven své funkce.

Dutina obydlená nacisty

Existují dokonce zprávy, podle kterých této teorii věřil také Adolf Hitler a okruh jeho nejbližších spolupracovníků. Samozřejmě jde o zhruba stejně věrohodné informace jako ty o létajících talířích, které prý třetí říše zkonstruovala. Naproti tomu je ovšem záliba v okultismu u předních nacistů historicky dobře zdokumentována, a pokud šéf SS Heinrich Himmler věřil v sílu magie krve a v přímou rasovou příbuznost mezi Tibeťany a Němci, proč by nevěřil v dutou Zemi? Podle moderních milovníků spikleneckých teorií se dokonce měla část čelných nacistů uvnitř planety schovat a vybudovat tam novou, rasově čistou civilizaci. Idea balancuje na hraně mezi fraškou a pohádkou, ale jako námět dobrého sci-fi trháku by rozhodně posloužila.  

Existuje však ještě jeden pohled na věc, podle nějž nežijeme na povrchu, ale uvnitř Země, kde na nás nepůsobí gravitace, nýbrž odstředivá síla. Slunce se pak jako obrovitá koule otáčí v centru dutiny, přičemž jedna jeho polokoule září, zatímco druhá je chladná. A hvězdy tvoří pouze kousky ledu, jež levitují ve vzduchu. S touto šílenou myšlenkou přišel v roce 1870 americký fyzik, alchymista a samozvaný mesiáš Cyrus Reed Teed. 

Expanze díky éteru

Myslíte si, že se kontinenty od sebe vzdalují a opět se přibližují v důsledku pohybu litosférických desek, jak to vysvětluje obecně přijímaná teorie deskové tektoniky? Podle zastánců konceptu expandující Země jde o kapitální omyl: za pohyby a polohu kontinentů prý může zvětšování objemu naší planety. A existuje hned několik teorií, co tento růst způsobuje. S první z nich přišel v roce 1888 ruský stavební inženýr Ivan Osipovič Jarkovskij, který tvrdil, že se Země pohybuje v éteru, který následně absorbuje. Uvnitř planety se éter sráží a vytváří novou hmotu, jež Zemi rozpíná. Druhá myšlenka, kterou v letech 1889–1909 publikoval italský geolog Roberto Mantovani, vysvětlovala rozpínání planety tepelnou roztažností hornin. 

TIP: Pokrok lemovaný omyly: Rozpínající se Země a další překonané teorie

Teorie expandující Země sice byla jako příčina pohybu kontinentů vyvrácena, přesto však znovu získala šanci dostat se do hlavního vědeckého proudu. Zasloužil se o to britský teoretický fyzik a nositel Nobelovy ceny Paul Dirac, který přišel v roce 1938 s hypotézou, že s časem klesá gravitační konstanta – tedy veličina související s gravitační silou, hmotností předmětů, jež na sebe působí, a jejich vzdáleností.

Z Diracových závěrů později vyšel německý teoretický fyzik Pascual Jordan, který pozměnil Einsteinovu teorii relativity a v roce 1964 publikoval myšlenku, že pozvolna expandují všechny planety. Následné měření změn gravitační konstanty nicméně ukázalo, že tento planetární růst by byl minimálně o řád nižší, než naznačovala teorie expandující Země – jež tudíž nemůže být platná.

Jako parní bojler

Zcela opačný pohled nabízí myšlenka geofyzikálního globálního ochlazování, kterou koncem 19. století proklamoval americký geolog, mineralog a přírodovědec James Dwight Dana. Při studiu geologické stavby pohoří, vulkanické aktivity a vzniku kontinentů dospěl k názoru, že naše planeta je vlastně něco jako chladnoucí železná koule nebo parní bojler s posunujícími se železnými pláty.

Tvrdil, že v minulosti, kdy byla vulkanická činnost mnohem vyšší a Země mnohem žhavější, také planeta dosahovala mnohem větších rozměrů. S tím, jak vulkanická činnost postupně ustávala, Země chladla a začínala se smršťovat. Zemská kůra se proto lámala nebo došlo k jejímu vyzvednutí. Příčiny zemětřesení pak netradičně smýšlející geolog spatřoval v přehřáté páře, jež vzniká při zahřátí podzemních vod žhavými tajícími horninami.

Ještě počátkem 20. století použil Danovu teorii geolog Eduard Suess, aby vysvětlil Messinské zemětřesení, jež v roce 1908 postihlo Sicílii a Kalábrii a spolu s následnými vlnami tsunami si vyžádalo 100–200 tisíc obětí. Na počátku 20. století vyvrátil teorii geofyzikálního globálního ochlazování německý geolog Alfred Wegener svou teorií deskové tektoniky. Přesto však zmíněný vědecký výklad zůstává hlavním možným vysvětlením například pro vznik útesů na Merkuru.