Šílenci u moci: Kdo se měl politice raději vyhnout?

Historie rozhodně neoplývá přebytkem moudrých panovníků či státníků. O děsivých činech diktátorů i chybách demokraticky zvolených politiků píšeme každou chvíli. Co když se ale panovník náhle zblázní? 

Krutý a nemocný Caligula 

Caligula čili Botička (přezdívka, kterou mu dali římští vojáci pro radost, s jakou coby dítě nosil místo tradičních sandálů zmenšenou verzi vojenských bot), vlastním jménem Gaius Caesar Augustus Germanicus se dostal k císařské vládě jednoduchým způsobem: přežil. Zatímco všichni kolem něj umírali, on se dle soudu současníků ani příliš nepodivil, že je to na rozkaz císaře Tiberia. 

Právě po něm pak Caligula nastoupil na trůn, očividně s jeho svolením. První měsíce jeho vlády byly optimistické: plánoval postavit nejen přepychové rezidence, ale i dva nové velké akvadukty pro římský lid. Prvních sedm měsíců bylo hodnoceno jako nejlepší doba Říma. Caligula dokonce vyhnal Tiberiovy oblíbence, kteří byli i v dosti uvolněném Římě považováni za perverzní.

A pak se něco změnilo. Podle dobových autorů za to mohlo příliš horkých a studených koupelí, sex s chlapci i dívkami a alkohol. Moderní lékařská věda usuzuje na encefalitidu. Celá říše se modlila za císařovo zdraví a někteří jeho věrní přísahali zasvětit život bohům, pokud se uzdraví. Císař se sice tělesně uzdravil, ale radikálně se změnil. Jako první nechal popravit ty, kteří slíbili svůj život za jeho uzdravení. Pak začal vidět komploty všude kolem sebe. Kdo odmítl spolupracovat, byl popraven také. 

Miloval svou sestru Drussilu, ale také nevěstky a orgie. Když roku 38 o Drussilu přišel, neměl už nejspíš co ztratit. Pak se pokusil koupit si lid rozdáváním darů. Nejenže rychle vyčerpal peníze, které mu zanechal jeho předchůdce, ale zadlužil státní kasu a potřeboval najít další zdroje. Když nestačily vykonstruované procesy sloužící k zabavení majetku popraveného, přidával nové daně, třeba i z prostituce. Oblíbeným zdrojem peněz mu byly i pokuty: zavedl hmotnou odpovědnost úředníků a vždy našel nějakou závadu, za kterou se dalo pokutovat. A když přišel hlad, začal budovat větší přístavy pro dovoz obilí z Egypta.

Megalomanské stavby jsou vůbec častým projevem šílenství. Aby se vyrovnal dávným perským králům, nechal Botička vystavět obrovský lodní most. Když byl hotový, převlékl se za Alexandra Velikého a na svém milovaném koni po něm jezdil sem a tam. Šlo právě o toho koně, kterého později chtěl prohlásit konzulem a který „užíval“ vlastní luxusní sídlo a otroky.

Je často otázkou, jestli spáchal i své další hrůzné činy, protože historii zapsali jeho nepřátelé z řad senátorů. Podle nich měl v paláci zřídit nevěstinec, nabízet přátelům své manželky, vynucovat si sex s manželkami jiných mužů a pak se jim za to vysmívat. Krutě prý popravoval všechny, kteří naznačili nesouhlas, a vůbec dokazoval, že jeho moc je neomezená. Zároveň očividně žil v neustálém šíleném strachu o vlastní život. O ten přišel v lednu 41. Jeho paranoidní představy o spiknutí, které mu usiluje o život, se nakonec ukázaly jako pravdivé - i když vzniklo hlavně kvůli jeho šílenství.

Milovaný a šílený Karel VI. Francouzský

Karel VI. dosedl na francouzský trůn už v jedenácti letech, byť v té době byl zcela pod vlivem svých čtyř strýců. Ti vládli za něj a hlavně pro sebe, což se projevilo na stavu královské pokladny i na spokojenosti obyvatel, které stále větší daně vedly k revoltám. I když se král měl samostatné vlády ujmout už ve čtrnácti, strýcové si vliv nad ním podrželi dalších sedm let. Až v jednadvaceti se Karel konečně odhodlal k činům. Povolal k sobě nové rádce, z velké části šlo o staré rádce jeho otce, a společně s nimi začal vládnout zcela jinak. Během několika let se rychle zlepšila situace celé země a Karel VI. si vysloužil své první přízvisko: Milovaný. 

Pak ale přišel první výbuch šílenství. Jeho přítel a poradce byl napaden, pokus o vraždu ale přežil díky své udatnosti, dobré zbroji a šťastné náhodě. Útočník prchl k vévodovi bretoňskému, který ho králi odmítl vydat. Karel se tedy postavil do čela vojenské výpravy a vyrazil. Už v té chvíli se podle dobových záznamů choval podivně, jako by nebyl sám sebou. Když pak výprava projížděla lesy, přiskočil k jeho koni malomocný a křičel na krále, ať se okamžitě vrátí, že všude kolem jsou zrádci. Průvod pak následoval ještě asi půl hodiny a stále křičel to samé. 

Malomocný byl už dávno pryč, když jeden z panošů v horkém letním dni upustil na zem zbraň. Karel, deptaný pomalým postupem své armády a rozrušený tisícem detailů, tasil zbraň a vrhl se s křikem do boje. Než se ho jeho věrným povedlo dostat z koně a odzbrojit, zabil několik rytířů, málem i svého bratra. Jakmile ho položili na zem, upadl do kómatu.

Nevzbudil se zdráv. Jeho stav se zhoršoval a z krále Milovaného byl brzy král Šílený. Zapomínal na svoji ženu i děti, propadal komplikovaným halucinacím. Celých pět měsíců se odmítl mýt a měnit si šaty. Později si vzal do hlavy, že je stvořený ze skla. A aby vůbec přežil dotyk jiných lidí a neroztříštil se na malé kusy, potřeboval nutně do šatů vložit železné tyče, které ho měly chránit a držet pohromadě. Když se vzbudil, několik dnů nevěděl, kdo je. Jindy měl nutkavou potřebu běhat po paláci tak rychle, že se chodby musely upravit, aby si král příliš neublížil. Nikoho nepřekvapilo, že Karel VI. zemřel už v pětapadesáti letech roku 1422.  

Šílený erotoman Ibrahim I.

Ibrahim I. měl v lecčem podobný osud jako stihomamem hnaný římský císař. Na trůn se dostal jen díky tomu, že jej považovali za neškodného: trpěl bolestí hlavy, záchvaty, celkovou slabostí a dalšími neduhy. Vyhnul se tak krvavým bojům v rodině. Jeho bratr, schopný a brutální Murad IV., nechal zabít všechny další bratry a na smrtelné posteli vydal rozkaz zavraždit také Ibrahima, k vykonání ortelu už ale nedošlo a Ibrahima prohlásili sultánem. Později toho možná leckdo litoval.

První čtyři roky jeho vlády ale byly v podstatě blahodárné. Ibrahim chodil v převleku mezi lid a jeho velkovezír úspěšně zreformoval finance a začal měnit poměry v armádě.  Pak se ale svému pánovi znelíbil, byl sesazen a zavražděn.

Osamělý Ibrahim už nikdy nenašel tak silnou oporu a místo toho hledal útěchu v harému. Měl poměrně zvláštní záliby. Kromě toho, že nechal do paláce přivádět ženy, které následně znásilňoval, dal také po celé zemi vyhlásit pátrání po nejtlustší ženě vůbec. Tu se nakonec povedlo najít a sultán jí láskyplně tituloval “Homole cukru”. Zároveň se mu stále méně dařilo jako vládci.

Když maltézští piráti zajali loď plnou prominentních poutníků do Mekky, zuřil tak, že chtěl tvrdě potrestat všechny křesťany v říši. Nakonec se spokojil s domácím vězením pro vrcholné představitele křesťanství - a s útokem na Krétu, kde maltézští korzáři našli dočasné útočiště. Tím začal dvacet čtyři let dlouhou válku s Benátkami. A i když moc Nejjasnější republiky benátské již byla za zenitem, dokázaly Benátčané mnohem větší osmanské říši uštědřit potupné rány. Povedlo se jim třeba obsadit Dardanely, načež v Istanbulu propukl hlad a nedostatek vody. 

Neúspěchy ještě více znásobovaly Ibrahimovo šílenství. Podle pozdějších záznamů se v záchvatu žárlivosti, a aby se usmířil s Cukrovou homolí, rozhodl utopit všech 280 žen svého harému. Přežila jen jediná, která podala zprávu.

Důvěryhodnost té dámy ale není úplně veliká, později se sama velmi angažovala v harémových intrikách a vraždách. Jisté je to, že v srpnu 1648 došlo k povstání, při kterém byl velkovezír roztrhán davem na tisíc kusů a sultán zajat. Na jeho místo dosadili jeho šestiletého syna Mehmeda IV. a svolení k popravě sultána – tradičnímu uškrcení tětivou luku, daly jak islámské autority, tak jeho vlastní matka…