Postapokalyptický ruský Norilsk: Zakázané město s pachutí kovu a síry

Norilsk halí hnědošedé mraky prosycené oxidem siřičitým. Na zem z nich padá kyselý déšť, který pak ničí vše živé – především rostliny a stromy. Právě kvůli zplodinám z tamních továren se z okolí stala mrtvá zóna, kde se lesy na ploše přes pět tisíc kilometrů čtverečních proměnily v seschlou poušť. Na téměř 180 tisíc obyvatel Norilsku má znečištění podobně ničivý vliv. Místní se potýkají s celou řadou zdravotních problémů a mají v průměru o deset let kratší život než lidé v jiných částech Ruska. 

Ledový konec světa 

Snad málokterý kout naší planety je pro život tak nehostinný jako právě sibiřský Norilsk. Město k tomu předurčuje už jeho poloha: Rozprostírá se na západním úpatí plošiny Putorana na severu Krasnojarského kraje, tedy v oblasti věčně zmrzlé půdy. Zimní teploty tam mohou klesnout k šedesáti stupňům pod nulou, letní mnohdy jen výjimečně vystoupí nad dvacet, obvykle se však drží okolo desítky.

TIP: Jak se žije v Extrémově: Sedm míst, kde byste žít určitě nechtěli

Město leží čtyři sta kilometrů za polárním kruhem a polární den, kdy slunce nezapadá za horizont, tam trvá minimálně dva měsíce. Na další měsíc a půl v roce se pak nad Norilskem pro změnu rozhostí polární noc a ulice pohltí tma. Zhruba po třetinu roku navíc zuří intenzivní sněhové vánice, jež obyvatele často i na několik dnů uvězní doma. 

Barevná apokalypsa 

Norilsk leží doslova na konci světa a kvůli jeho odlehlosti mu místní často říkají „ostrov“. Od Moskvy jej dělí asi čtyři tisíce kilometrů, od milionového Krasnojarsku zhruba patnáct set. Po silnicích se do města nejezdí – kontakt s civilizací zajišťuje letecká doprava z pětatřicet kilometrů vzdáleného letiště. V letních měsících se lze za příznivého počasí do Norilsku dostat i po vodě, konkrétně po řece Jenisej do nedalekého přístavu Dudinka. 

Mikrosvět sevřený v ledu připomíná svou architekturou apokalyptické město jako vystřižené z vědecko-fantastických snímků: Vysoké komíny všudypřítomných továren doplňují bloky paneláků, omítnuté do křiklavých barev a namačkané těsně jeden vedle druhého. Vzniklé úzké uličky tak místním poskytují alespoň chvilkové útočiště před neutichajícím ostrým větrem. V přízemí se rovněž nacházejí prodejny potravin, kinosály, kulturní a sportovní centra – vše na jednom místě tak, aby lidé v nepříznivém počasí nemuseli chodit daleko. 

Většina budov v Norilsku vznikla z prefabrikovaných panelů a původně měly sloužit jen jako přechodná bydliště pro nově přistěhované dělníky. V mnoha z nich se však žije dodnes. Po pádu Sovětského svazu se navíc výstavba řady budov zastavila, načež už zůstaly nedokončené. Celkově se dnes v Norilsku téměř nestaví a v poslední době tam vyrostl jediný větší projekt: Nákupní, sportovní a zábavní centrum Arena Norilsk se otevíralo v roce 2013. 

V nucené izolaci 

Tramvaje ani metro v Norilsku nenajdete, obyvatelé využívají především autobusy. V zimě však vozy nikdy nejezdí samostatně – riziko, že se některý porouchá a cestující zůstanou uvězněni v mrazivém počasí, je příliš vysoké. Do továren a zpět tak obvykle míří kolony patnácti až dvaceti autobusů, jež křižují ulice Norilsku i třikrát denně. Pokud jeden vůz zapadne nebo má poruchu, lidé se prostě přesunou do jiného. 

Ačkoliv se jen v centru Norilsku nachází na třicet školek a škol, není výjimkou, že děti zůstávají kvůli nepřízni počasí i několik týdnů doma. Výuku přes internetovou aplikaci Skype si pak často zpestřují sportem v jednom z místních středisek. 

Ani výlety za noční zábavou nepřipadají v zimě v úvahu: Jednak město prakticky neustále sužují extrémně nízké teploty, jednak hrozí, že se přes noc vytvoří třeba i dvoumetrové závěje a nebude možné se dostat domů. 

Poklad v mrazivé pustině 

Že se na teritoriu dnešního města ukrývá neuvěřitelné bohatství kovových rud, minerálů či uhlí, odhalil ruský geolog Nikolaj Urvancev již kolem roku 1920. Do svého cestovního deníku si tehdy poznamenal: „Je velká škoda, že se ohromné zásoby niklu, mědi a kobaltu nikdy nedostanou z útrob země.“ Ve své předpovědi se ovšem zmýlil – už v roce 1935 se lokalita budoucího Norilsku proměnila v centrum nechvalně proslulého „nápravně-pracovního tábora“ Norilag, kde pak skončily tisíce politických vězňů. 

Nedobrovolní pracovníci měli v jednom z nejdrsnějších stalinských gulagů za úkol těžit suroviny i položit základy nového města – to vše na permafrostu, tedy trvale zmrzlé půdě. Pracovní podmínky byly nepředstavitelné, od nesnesitelného mrazu až po nedostatek jídla. U jedinců, kteří byli v gulagu umístěni trvale, proto dozorci počítali s dvacetiprocentní úmrtností. Podle odhadů prošlo městem na půl milionu lidí. Záznamy o počtech obětí sice neexistují, téměř jistě se však jednalo o desetitisíce osob. 

Nový nádech 

Temná historická kapitola se začala uzavírat roku 1953, kdy se na místě někdejšího gulagu oficiálně otevřelo město Norilsk. Mimo ohromné nerostné bohatství se pyšnilo dvaceti tisíci stálými obyvateli a po Murmansku také titulem druhého nejseverněji položeného města světa. Záhy se však muselo vyrovnat s nepříjemnou krizí: Lidé, kteří si po zrušení pracovního tábora mohli vybrat, zda zůstanou, ledové peklo hromadně opouštěli – a s nimi mizela i pracovní síla. 

Společnost Norilskij kombinat (dnešní Norilskij nikel) proto přišla s novou strategií – připravila pro své zaměstnance na tehdejší poměry vskutku pohádkové podmínky. Skvělý plat i pracovní doba, několik týdnů dovolené a odchod do penze v pětačtyřiceti letech nakonec zafungovaly. Do Norilsku zamířili noví pracovníci – a překvapivě se mezi nimi našli i někteří z bývalých vězňů. 

Právě výhodné podmínky lákají do města také dnes, i když zkazky o nebývale vysokých platech jsou přehnané (viz Sporný blahobyt). Norilskij nikel, jenž zaměstnává víc než polovinu tamních obyvatel, si každopádně může bonusy pro své pracovníky dovolit: Řadí se totiž k desítce největších světových producentů mědi, platiny, zlata, kobaltu a selenu. 

Deprese utopené v alkoholu 

Nicméně, zdraví zaměstnanců už zmíněné společnosti na srdci zjevně tolik neleží. Prostředí zamořené řadou jedovatých látek – především oxidem siřičitým, fenoly a těžkými kovy – vyvolává u místních mnohá onemocnění, zejména poruchy dýchacího a oběhového systému, oční vady a různé formy rakoviny. K mimořádně častým jevům patří také deprese, jež však podle lékařů do značné míry souvisejí i s tzv. syndromem polární noci. Norilští tak zahánějí chmury alkoholem a drogami nebo v nevěstincích, které se prý ve městě nacházejí v každém druhém domě.

TIP: Krvavá sibiřská řeka: Co způsobilo její náhlé a neobvyklé zbarvení

Norilsk patří mezi deset nejvíce znečištěných měst světa a v nelichotivém žebříčku předstihl i ukrajinský Černobyl. Dlouhodobá těžba kovů a jejich zpracování zjevně bez účinných kontrol si zkrátka vybírají svou daň. Přispívá k tomu rovněž fakt, že téměř nikdo neví, co přesně se za branami Norilsku děje. Od roku 2001 se totiž řadí mezi města uzavřená pro cizince (viz Města mimo mapy), kam se běžný smrtelník bez řady povolení nikdy nepodívá.