Šest a půl století míru: Proč uzavřeli Angličané a Portugalci spojenectví?

V posledních staletích byl nejeden mír fakticky uzavřen s platností do nejbližší první války. Smluvená příměří se mnohokrát považovala spíš za čas k dalšímu dozbrojení. Dohody sepisované na věčnost ukazovaly svůj jepičí charakter. A největší rizika pro sebe často představovali někdejší spojenci navzájem. Ale pak jsou tu ještě Portugalci a Angličani…

Kouzlo dlouhověkosti

Jejich aliance, uzavřená v roce 1373, platí dodnes. Ne tedy beze změn. Úprav se dočkala už nejméně desetkrát, přesněji řečeno v letech 1386, 1643, 1654, 1660, 1661, 1703, 1815, 1899, 1904 a 1914. Jenže všechny ty změny a úpravy vedly jen k posílení původního spojenectví. A to stojí, už 650 let, na stále stejných principech.

Aliance přečkala bezpočet sporů, bojů a válek – včetně dvou světových. Přetrvala střídání mocenských režimů, měnících se dynastií i rozdílných způsobů vlády. Ustála koloniální rozmach, dekolonizaci i revoluce a pády říší. Londýnská úmluva, kterou podepsal anglický král Eduard III. a portugalský král Ferdinand I. spolu s královnou Eleonorou, hlásala „věčné přátelství ve svazcích a spojenectví mezi dvěma námořními státy“.

Je to výjimka potvrzující pravidlo o nestálosti mezinárodních dohod. Proto si také její původní latinský text zaslouží alespoň krátký rozbor. Z čeho ta neuvěřitelná životnost smlouvy plyne? Především z toho, že není nějak extra podrobná a konkrétní. Je sepsána vlastně docela volně, nedirektivně.   
Nediktuje, s kým se Portugalsko nebo Anglie ještě smí či nesmí bavit. Ale staví na tom, že se určitě budou tyhle dvě země bavit spolu. A to jak na úrovni skutečného přátelství (Amicitae), tak svazků (Adunationes) i spojenectví (Alligantiae). Je to úmluva univerzální. Píše se v ní, že si Portugalci a Angličané budou vzájemně přáteli přátelům a nepřáteli nepřátelům.

Volný obchod i pohyb

Říká, že Portugalci se mohou pohybovat v anglických vodách a naopak. Že jedni mohou recipročně plout do přístavů toho druhého a najít tam bezpečné kotviště. A zrovna tak, že kupci jedné země mohou kšeftovat na území té druhé. Je to smlouva o volném obchodu a volném pohybu. O privilegovaném přístupu partnerů na jejich domácí trhy. Nestanovuje přitom nějaké závazné kvóty. Platí pro oba národy stejně.

Nosné je i to, že smlouva nefunguje – jako mnoho jiných – jen na vojenské bázi, jako spojenectví proti jednomu nepříteli. Ona platí proti všem případným nepřátelům bez rozdílu. Říká, že ať už bude mít Portugalsko trable s kýmkoliv, Anglie bude stát za ní. A naopak. Londýnská úmluva pak má ještě jeden nezřejmý klad. Je flexibilní.

Není postavena tak, že kdyby z ní vypadl jeden slovní kamínek, její stavba se sesype. Je možné ji měnit, upravovat či doplňovat. Je možné ji rozšířit dalšími dovětky a dílčími smlouvami. Taková neomezující svoboda volby je též velkou vzácností. Ale na druhé straně podporuje trvanlivost a pružnost v měnících se situa­cích. Funguje dobře za míru a prosperity i v časech neradostných.

Lisabon a Londýn

To se ostatně ukázalo už mnohokrát. Londýnská úmluva byla ukována v krajně neklidné době – za počínající stoleté války. Při té si víceméně každé království v Evropě vybíralo, jestli se přikloní spíš k Francii, anebo k Anglii. Na Pyrenejském poloostrově naopak rozměrově spíše kapesnímu Portugalsku hrozila ztráta samostatnosti.

Angličané, hledající v Evropě spojence, nabídli králi Ferdinandovi férovou alianci. A současně jako ti „mocní“ v podstatě potvrdili legitimitu menšího Portugalska. Deklarovali jeho místo na mapě Evropy. Postavili se, i když nemuseli, dost důrazně proti vměšování Kastilie. Portugalci jim to nikdy nezapomněli. Takže kdykoliv teklo Angličanům do bot, přispěchali jim na pomoc. Na oplátku pak oni Portugalcům pomohli během napoleonských válek. A Portugalsko za druhé světové války zapůjčilo Velké Británii Azorské souostroví, jako základnu námořních operací. Zopakovalo to znovu v roce 1982 během Falklandské krize.

Iberijská unie

Úmluva byla přerušena pouze jedinkrát a ne tak zcela vinou Portugalska. Když totiž v bitvě s Maročany ve svých čtyřiadvaceti letech padl král Sebastian I., nezanechal po sobě žádné potomky. O uprázdněný trůn se proto začalo tahat „příbuzenstvo“. Sebastianův děd, portugalský král Manuel I. byl ženat hned třikrát a pokaždé se španělskými princeznami. Jeho druhá manželka mu porodila hned deset potomků! Hned dva vnukové a jedna vnučka tak vznesli na Portugalsko nárok: španělský král Filip II., převor kláštera v Cratu Antonín a Kateřina, vévodkyně z Braganzy. Zvítězil ten nejsilnější a roku 1581 tak vznikla takzvaná Iberijská unie, která stanovila Filipa II. portugalským králem.

Zpočátku se Portugalsku spojenectví se Španělskem, do něhož proudilo zlato z říše inků a aztéků, vyplácelo. Jenže jak zlatý věk odcházel, přišly zásadní nevýhody: a to právě konec obchodování s Anglií a Nizozemskem – ba dokonce vyložené nepřátelství. Útoky anglických korzárů už byly jen taková třešnička na velmi zkaženém dortu. Po necelých šedesáti letech se tak Portugalsko znovu osamostatnilo pod vládou Jana IV., jednoho z dalších potomků portugalských králů. A promptně obnovilo právě Londýnskou úmluvu.

Zkrátka, těch 650 let existence smlouvy názorně celému světu dokládá, že budování a dodržování spojenectví je vlastně tou nejspolehlivější zbraní v arzenálu každé země…